Bere si Murray na zápasy piano? Hudební nástroje zlepšují výkony brankářů

Věřte nebo ne. Gólmani, kteří pravidelně hrají na některý z hudebních nástrojů, mají oproti ostatním pár prokazatelných výhod. Jak popisuje sportovní psycholog Ted Monnich, nejsou to jen líbezné tóny, co brankářům umělcům zajišťuje hbitější reflexy a pevnější koncentraci. Své by mohli vyprávět například Braden Holtby, Tuukka Rask nebo hvězda loňského play-off Matt Murray.

Normální zápasový den, večerní bitva se blíží a klidně může jít o jeden z nejdůležitějších zápasů sezóny. Co v takové situaci udělá většina maskovaných mužů? Pravděpodobně zamkne pokojové dveře na dva západy a znovu o nich budete vědět až těsně před začátkem utkání. To však není případ Bradena Holtbyho, klíčového muže Washingtonu Capitals.

Kanadský brankář volí méně tradiční relaxaci. Než aby se na dlouhé hodiny schoval pod peřinu (berte s nadsázkou), vezme do ruky kytaru, noty a představení může začít. I Holtby ví o výzkumech, které prokázaly, že hraní na nejen tento hudební nástroj zlepšuje postřehy při zákrocích v brankovišti. Proč? Odpověď je jednoduchá.

Během obou činností (chytání i hraní) člověk trénuje stejné neuronové spoje – v jeden okamžik propojí funkci rukou, očí a mozku dohromady. „Je to zábavné. Když do sebe postupem času dostanete rytmus, můžete cítit, že jsou vaše ruce koordinovanější také při řadě jiných každodenních záležitostech,“ říká na serveru nhl.com spokojeně Holtby a potvrzuje, že se s účinky hudby na gólmanské řemeslo nejedná o fámu.

Hrát na kytaru začal už jako junior v Saskatoonu, tradiční doplněk zápasového dne z ní ale udělal až v minulé sezóně. Agent mu jednu pořídil na cesty, a tak si Holtby s chutí zabrnká také po rozbruslení. „Za poslední roky jsem se zlepšil,“ dodává opora Capitals. „Podívám se na noty a jedu hned na první pokus.“

Nic z výše uvedeného nepřekvapuje bývalého brankáře a sportovního psychologa Teda Monnicha, jenž pracuje s gólmany po celé Severní Americe, ale také v Evropě. Spojitosti mezi kytarou a chytači puků začal hledat poprvé v roce 2003. Sám na sobě zpozoroval po pravidelném hraní zlepšenou reakci ruky, na níž nosil lapačku. Proces „hudebního zázraku“ nazval kinestetickou odezvou a snaží se radit ostatním brankářům, hlavně těm z nižších soutěží, jak správně postupovat.

Bubeník Rask

„Spouštěčem k reakci je pro gólmana vystřelený puk z hokejky soupeře, pro muzikanta například předcházející sloka písničky, její poslouchání vyvolává další odezvu v rukou. Centrální nervový systém provádí v obou případech shodný proces, jedna činnost posiluje druhou. Hraní na hudební nástroj prostě zlepšuje chytání,“ vysvětluje Monnich. Abychom vše uvedli na pravou míru, není třeba sáhnout zrovna po kytaře, nabízí se další alternativy.

Po svém na to jde hrdina Boston Bruins Tuukka Rask. Finský šikula se naučil v devíti letech používat bicí. Potom sice zajímavý koníček opustil, ale jakmile zamířil za Atlantik, bubny oprášil a obdaroval tělo rytmem. „Pokaždé usilujete o koordinaci, takže jsem přesvědčený, že muzika a hokej mají dost společného,“ uvažuje třicetiletý Rask.

Pozadu nezůstává ani majitel Stanley Cupu a mladý skokan loňského jara u Penguins Matt Murray, ten pro změnu ve volném čase dává přednost pianu. Když sportovní psycholog Monnich mluví s brankáři, často se jich ptá, co vše kromě hokeje ještě dělají. Rád jim totiž připomene jméno Jacques Plante, člen Hokejové síně slávy rád maloval a šlo mu to moc dobře. Stejný muž ještě dodal, že rozumí i pianu a bicím jako cestě ke zlepšení. Brankáři v tomto případě kromě rukou používají i nohy.

Murray má ale v jedné věci smůlu. Zatímco Holtby vezme kytaru do letadla a zlepší si koncentraci i náladu prakticky kdekoli, ochránce pittsburské branky za sebou piano po Spojených státech a Kanadě netahá. „Věřte, můj nástroj zůstává pokaždé doma,“ směje se.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter