Bryce Salvador: bojovník, který se i přes nepřízeň osudu dokázal vrátit ve velké formě

Bryce Salvador je bývalým hokejistou St. Louis Blues a New Jersey Devils, kde tři sezóny odehrál také jako kapitán. Vynechal však celou sezónu 2010/11 kvůli problémům s otřesem mozku, který utrpěl poté, co dostal pukem do obličeje. Jeho návrat nebyl lehký, ale zvládl to. O svém zranění vydal i velmi silný příběh, který vám teď přinášíme.

Když jsem se v roce 2011 vrátil doslova z pekla, měl jsem hodně specifické návyky a hodně lidí, včetně mých spoluhráčů, mě nazývalo šíleným.

Vždy, když jsme jeli na výjezd, tak první věc, co jsem udělal, bylo to, že jsem odpojil všechny lampy vedle postele. Poté jsem odšrouboval všechny žárovky a dal je do šuplíku. Vše, co mohlo vyzařovat nějaké otravné světlo, jsem odpojil. Kávovar, alarm, nabíječky, televizi, ledničku. Boom. Odpojeno.

To však není vše. Následovalo otevření mého kufříku a všechna ta špatná světla jsem nahradil těma správnýma. S červeným spektrem barev. Měl jsem i brýle, jenž blokovaly modré světlo z televize, pokud jsem se chtěl před spaním podívat na nějaké sestřihy.

Když někdo z mých spoluhráčů přišel a chtěl si půjčit pastu na zuby nebo něco, tak to pravděpodobně vypadalo jako nějaké hodně temné doupě.

Ale nevadilo mi to. Bylo mi 35 let a právě jsem vynechal celou minulou sezónu. Musel jsem to tak dělat. Každý den. Jinak bych se nevrátil. Musel jsem být další den opět svěží.

Abych se ale vrátil k počátkům… V roce 2010 jsem dostal pukem do obličeje a od té doby mi neustával nepříjemný zvuk v uších.

Jako hlupák jsem to přehlížel a dohrál jsem sezónu. A to i přes to, že moje žena i děti na mě museli hulákat jako by mi bylo 90 let.

V předsezóně jsem si všiml, že se absolutně necítím dobře. Vůbec jsem se nedokázal orientovat.

Když jsem v září vstoupil na led, připadal jsem si jako ztracený ve vesmíru. Všechno bylo prostě…bílé. Led, mantinely, všechno to splývalo dohromady. Navíc pokud se puk odrazil od mantinelu, znělo to, jako by vybuchla bomba.

Pokaždé, když jsem obdržel hit, tak se celé mé tělo muselo restartovat. Skoro jako na počítači. Nakonec jsem tedy zašel k doktorovi.

Když jsem byl zkoumán pro typické symptomy otřesu mozku, nic nenašli. Tehdy jsem se hodně vystrašil. Cestoval jsem po celé zemi, ke každému specialistovi. A nikdo mi nedokázal říci, co je se mnou špatně.

Ale něco špatně bylo. Věděl jsem to. Pokaždé, když jsem se nějak přetáhl, cítil jsem se hrozně. Stačilo udělat pár dřepů a chtělo se mi zvracet.

Byl jsem tak frustrovaný a vyděšený, že jsem se proměnil v monstrum. Moje žena a děti se na mě dívali jako na jiného člověka.

Zlom přišel poté, co jsem navštívil bývalého armádního neurologa. Jeho jméno bylo James Kelly. Vysvětlil mi, že to nebyl problém s mým mozkem, ale s vestibulárním systémem – systém senzorů v mém uchu, který vysílá signály do mého ucha. Byl poškozený a mozek tak nemohl získávat správné informace.

Dobrá zpráva byla ta, že to šlo napravit. Neokážu popsat jak jsem se cítil, když mi řekl, co je špatně, a že to jde vyléčit. Zní to jako maličkost, ale pro mě to bylo v té době vše.

Od té doby už šlo všechno lépe. Když máte problémy s otřesem mozku nebo s vestibulárním systémem, tak je kolem vás takový mrak negativních řečí. Všichni se vás ptají na to, jak se daří, jestli se něco změnilo a podobně.

Nemyslí to špatně, ale nevědomky s vámi zachází jako s něčím „rozbitým“. Cítíte se pak hodně izolovaný. Nejvíce jsem vždy ocenil, když byl někdo z mých spoluhráčů nebo rodiny pozitivní a řekl mi: ,,Víš co kámo? Bude to dobré.“

Začal jsem hodně studovat můj problém a zjistil jsem, že to nebude pouze o léčení, ale o celkových životních změnách. Většina studií se shodla na jednom. Kvůli rapidním vývoji nových technologií – hlavně chytrých telefonů – není schopen náš mozek vnímat tolik informací.

Můj celý rehabilitační proces se soustředil na mentální cvičení k propojení očí, uší a mozku. Ale já se pak vrátil domů, díval na televizi, četl články a nemohl usnout.

Problém byl jistě v tom, že jsem se chtěl co nejdříve dostat do NHL, ale cítil jsem, že je v tom i něco jiného.

Studoval jsem tedy vědu o spánku a to mi změnilo život. Věděli jste, že všechna ta modrá světla kolem nás mají negativní vliv na spánek? Upravil jsem to a cítil jsem se lépe.

Snažil jsem se eliminovat všechna modrá světla kolem sebe a opravdu to pomohlo. Tento zvyk jsem si udržel dodnes a cítím, že mi hodně pomáhá.

Samozřejmě nebyla změna mého spánku jedinou věcí, která mi pomohla. Prošel jsem několika specializovanými léčbami, speciálními tréninky. Bylo toho hodně a nebylo to snadné. Ale povedlo se mi to.

Poté, co jsem se o rok později vrátil na led, hrál jsem nejlepší hokej ve své kariéře. Mé děti mě viděly hrát ve finále Stanley Cupu. Cítil jsem se opět jako normální člověk.

Vždy je tu naděje. Můžeš se vrátit. Vrátíš se. Jsem toho živým důkazem.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter