Emigrace a NHL? Byl to trochu risk, tvrdí Pivoňka. Jágra zná už od žáčků

Jakmile ukončil skvělou kariéru, doma o něm skoro nikdo nevěděl. Michal Pivoňka zakotvil na Floridě a stáhl se do ústraní. Teď se zase připomněl, mistr světa 1985 minulý týden sledoval turnaj do 17 let v Brně, kde hrál jeho nejmladší syn Jacob. S manželkou Renatou, jejími rodiči a dalšími příbuznými pozoroval soupeření potomka v barvách týmu USA. Někdejší skvělý centr se na první pohled nezměnil. Pořád štíhlý, usměvavý, ochotný. Jako v dobách před emigrací za Atlantik. "Už je to pár let, docela historie. Řeknu vám, co budete chtít," povídal upřímně.

Při zápasech syna pečlivě hlídal hru, mladý Jake řídil s kapitánským céčkem ofenzivu Američanů a naznačil, že do NHL může brzy skočit druhý bojovník s příjmením Pivoňka. Jeho otec to měl před třiceti lety mnohem těžší. Kladenský odchovanec skončil v létě 1986 vojnu v Jihlavě a rozhodl se k životnímu kroku, s pozdější manželkou emigrovali. Z Jugoslávie do Itálie, odtud směr Spojené státy. "Nevěděli jsme, co bude. Bylo to zvláštní. Všechno jsme měli připravené dopředu, ale nikdy nevíte," vzpomíná.

Ještě ani nepřekročil hranici dospělosti a už o něj byl zájem v NHL. Pivoňka prožil raketový vzestup. Na jaře 1985 se stal v Praze mistrem světa, další rok byl účastníkem šampionátu v Moskvě. Pak najednou tlustá čára, po emigraci se stal pro komunistický režim nežádoucí. "Odsoudili nás k trestu za opuštění republiky, nebylo cesty zpátky. Když na nás nemohli, odnesli to rodiče," povídá všestranný sportovec, který v mládí kupříkladu s oštěpem proháněl vrstevníka Jana Železného.

Sám cítil vnitřní chvění, jestli to s NHL vyjde. Vyšlo! Absolvoval 822 zápasů, celkem nasbíral 599  bodů. Šestistovka by bezpochyby padla, jenže poslední dva roky se Pivoňka ocitl v organizaci na vedlejší koleji a nakonec odešel s trpkostí. "Snažil jsem se o výměnu, od nového manažera a trenéra mi bylo řečeno, že mě nikam nepustí. Hokej mě tehdy nebavil," hlásí. Po sezoně 1999-2000, kdy válel za tým Kansas City Blades v nižší IHL, zamával na rozloučenou. A tuzemským fanouškům se zcela ztratil z očí...

Po kolika letech jste teď přijel do rodné země?
Bavil jsem se o tom s babičkou, maminkou mé manželky, že asi po šesti letech. Když byla naše děcka malá, jezdili jsme sem hodně. V podstatě každé léto. Ale od doby, co nehraju, a děti jsou starší, tak nám to nevychází. Dceři je třiadvacet, staršímu synovi jednadvacet. Do Čech je to netáhne, teď jsme dorazili jenom kvůli nejmladšímu Kubovi, který tu byl s americkou osmnáctkou.

Čím to, že o vás není skoro slyšet? Po skončení kariéry jste se od hokeje na dlouho vzdálil.
Když jsem v sezoně 1999-2000 skončil, odstěhovali jsme se na Floridu. Starší děti tam hrály tenis a já od hokeje odpadl. Nijak jsem ho nesledoval, NHL ani dění v Čechách. Prvních pár let mi to nechybělo. Ale když Jacob začal také hrát a byl v týmech malých žáčků, tak jsem se k tomu vrátil. Pomáhal jsem s trénováním – nejdřív na Floridě a potom v týmu Chicago Mission, kam jsme s Kubou přešli. Základy získal syn na Floridě, kde jsou podobné podmínky pro mládežnický hokej jako jinde po Spojených státech. Ve věku dětí do 10 let jsou všude srovnatelné.

Trénovat na vyšší úrovni vás nelákalo, jelikož jste se během kariéry nahrál a nacestoval dost?
To je pravda. Když děti byly malé, určitě jsem neměl zájem, abych dělal někde mimo domov. Třeba u chlapů. Také proto jsem od hokeje na chvíli odešel. Kuba mi k tomu pomohl, vrátil mě zpátky na led. Takže momentálně dělám trénování mládeže, v Chicagu máme malou hokejovou školu. To je moje práce. Až mě syn nebude potřebovat, což je vlastně od této sezony, kdy byl zařazen do amerického programu, možná se vrhnu na něco jiného. Napadá mě skauting a podobně.

Jaké bylo vidět syna v americkém dresu při utkání proti zemi, kterou jste reprezentoval? Cítil jste nostalgii?
Ani ne. Děcka se narodila v Americe. Jacob samozřejmě také. Česky umí, myslím, že docela slušně. Já se ho nikdy neptal, ale vím, že chce hrát za Ameriku. Vyrůstal tam, je to jeho domov.

A ví, že jeho táta byl s československou reprezentací mistrem světa 1985?
To ano, ale šampionát pro něj asi moc neznamená. Stoprocentně ví, že jsem nevyhrál Stanley Cup. (směje se)

Když jste byl malý vy, jaké jste měl hokejové sny?
No o NHL ne, to vůbec. Žádné informace tady nebyly. Pár jmen jsme znali z nějakých časopisů nebo z Hlasu Ameriky. Pro naši generaci to bylo o olympiádě nebo o mistrovství světa. Já chtěl hlavně hrát za Kladno ligu, člověk tajně myslel na reprezentaci. Tímhle směrem.

V juniorském věku jste hrál třikrát šampionát dvacítek, v roce 1984 vás draftoval z 59. pozice Washington. Ale vzhledem k poměrům bylo možné zdolat NHL jedině emigrací. Vy jste tak učinil v létě 1986,  kde vznikl impuls?
S mládežnickými reprezentacemi jsme jezdili od 16 let ven. Byl jsem v Kanadě, tam probíhal šampionát dvacítek. Tehdy došlo k prvnímu kontaktu s NHL. Ligu jsme viděli v televizi, udělal jsem si o ní obrázek. Věděl jsem, že mě Capitals ve čtyřiaosmdesátém draftovali, na turnajích za mnou občas zašli lidé z klubu. Tohle měli podobné Petr Klíma, Franta Musil i jiní kluci. K emigraci jsem se rozhodl v tom šestaosmdesátém. Skončila mi vojna v Jihlavě a měl jsem se vrátit do Kladna, ale tam to nevypadalo dobře. Spadlo se z ligy, já měl předjednaný odchod do Sparty. Začal jsem tam trénovat, jenže přišla nabídka z Washingtonu. Bylo mi dvacet let a doma mě nic extra nedrželo. I když samozřejmě, rozhodnutí odejít bylo neskutečně těžké.

Člověk nevěděl, kdy uvidí rodinu. Jestli vůbec...
Jak říkáte, nebyla tam vize do budoucnosti. Co se stane rodičům? Kdy kdo nás bude moci navštívit? Navíc já ani netušil, jestli budu mít na to, abych v NHL hrál. Byl to trošku risk.

S pozdější manželkou jste emigrovali z dovolené v tehdejší Jugoslávii, přes Itálii do Spojených států. Rozhodli jste se až u Jadranu?
Ne ne. Jel jsem s tím, že jsem rozhodnutý na sto procent. Měli jsme to připravené trošku dopředu, odcházeli jsme s tehdejší přítelkyní. Bylo nám dvacet let, utíkali jsme a nevěděli, co bude. Pamatuju si, jak jsem kontaktoval průvodce, pak jsme běželi nějakým lesem a jeli do Itálie... Vyšlo to. (poví s úlevou)

Vaši maminku pak dlouho hlídali a vyslýchali estébáci, tatínek přišel o pracovní místo. Hrozná doba.
Jo, bylo to tak. Táta dělal trenéra na sportovní škole v Kladně. Sundali ho z tehdejší pozice, oba si s maminkou užili své. Já a manželka jsme byli samozřejmě odsouzeni za nedovolené opuštění republiky k určitému počtu let, kdybychom se náhodou vrátili. Spousta lidí záviděla, byla poplatná režimu. My tam už nebyli, všechno se tedy otočilo na rodiče.

V této souvislosti je zajímavé, že jste ještě před společenskými změnami ve východní Evropě cestoval s týmem Washingtonu na kemp do Moskvy. To jste se v září 1989 nebál, že vás Sověti jako československého emigranta zavřou?
Tenkrát kolem toho bylo trošku haló. V klubu mě chtěli nechat doma, pak dostali nějakou zprávu od Rusů, že žádné problémy nebudou. Jel jsem s tím, že ruská strana něco slíbila. Ale upřímně – moc se mi tam nechtělo.

K úspěchům v NHL vám bezpochyby pomohla vojna v Jihlavě, především trenér Neveselý. Prý jste mu ještě roky po odchodu ze země posílal pohledy s poděkováním. 
Jít do Dukly, to bylo asi jedno z nejlepších hokejových rozhodnutí v životě. Hned z gymplu jsem šel na vojnu, přitom mi bylo teprve osmnáct. Pamatuju si, jak se mě pan Neveselý tenkrát zeptal, jestli bych měl zájem. Znal mě z výběrů do 18 let, z dvacítky. Já souhlasil, cítil jsem, že to bude správný krok. Vojna mi pomohla, totéž vám řekne Franta Musil i další kluci. Byla tam sranda, hlavně jsme ale tvrdě makali pod výbornými trenéry panem Holíkem a Stanislavem Neveselým. Všem nám to dalo hodně.

Zlobil jste na vojně podobně jako Petr Klíma, který musel za trest k běžnému útvaru?
To ne, já nebyl jako on. Šel tenkrát někam k tankánům. Ale to víte, že jsme tam zažili spoustu legrace.

Po roce služby v Dukle jste se dostal na domácí šampionát a hned z toho bylo zlato. Pro devatenáctiletého kluka asi něco neskutečného, že?
No jasně. Já byl nejmladší, po mně pak Franta Musil a Petr Rosol, myslím. Já se tam dostal na poslední chvíli, ani přesně nevím... Zranil se Petr Klíma, který si zlomil ruku. Já byl v širším výběru, když skončila příprava, poslali nás domů. Večer koukám v televizi na Branky, body vteřiny, kde řekli, že jsem byl dodatečně nominován. Vzápětí mi z Průhonic volali trenéři, abych se tam dostavil. To byla tedy klika.

Vezmete občas do ruky zlatou medaili?
Mám ji schovanou, jasně. Ale dlouho jsem ji nevyndaval. Už je to hrozně let.

Většinu kariéry jste prožil ve Washingtonu, NHL jste hrál třináct let, čemuž se ze současných hráčů blíží snad jen Alexander Ovečkin. Jaké byly začátky v organizaci?
No, trošku těžší. V NHL tehdy moc Evropanů nehrálo, z té východní už vůbec ne. Soupeři vás nechtěli, spoluhráči vás taky chtěli nechtěli... Bral jsem jim místo, někdy nic moc. Já a ostatní kluci od nás jsme se museli o sebe postarat. Nebyla tam šance, že když nám to nepůjde, tak se můžeme vrátit domů. Ve stylu, kdy si řeknete: nic, nejde to, budu hrát tam a tam, zkusím se časem třeba vrátit. Člověk se musel snažit.

Celou dobu jste zůstal věrný Capitals, což je v dnešních poměrech unikát.
Ano. Postupně jsem získal místo v sestavě. NHL je těžká liga, já měl dobré roky, některé naopak nebyly nic moc. Hlavně ke konci. Vyměnilo se vedení, trenér měl trošku jinou představu. Ale to je život. A k vaší otázce: Tolik let v jednom klubu, na to já koukám dvěma pohledy. Buď jsem byl tak dobrý, že mě chtěli. Nebo jsem byl tak špatný, že mě nemohli vyměnit. (směje se) 

Kdo byl vaším nejlepším spoluhráčem v Capitals? Peter Bondra, případně Dmitrij Christič, s nimiž jste tvořili řadu zvanou United Nations Line?
S Peterem jsme hráli dost dlouho - přímo v útoku nebo v jednom mužstvu. On přišel v roce 1990, pomohli jsme si navzájem. Byl schopen hrát trošku evropský hokej, měl rychlost a dával hodně gólů. Celkem přes 500. Já se mu zase snažil usnadnit začátky a pomoci na ledě, do šancí. Pořád si voláme, jsme docela kamarádi. Jinak jsem měl vedle sebe pár Švédů a třeba i Dmitrije Christiče, což byl Ukrajinec. Také výborný hráč.

Nemrzelo vás, jak jste po dlouhé službě u Capitals skončil? Rok jste strávil v nižší IHL a pak následoval definitivní konec kariéry.
Já se tam nepohodl. I když nepohodl... Přišli nový manažer a trenér. Co předtím dlouho fungovalo, to bylo v jejich očích najednou špatné. Já patřil ke třem čtyřem hráčům, kteří v klubu působili delší dobu – kromě mě ještě Dale Hunter a Kelly Miller. Trošku nás odstavili. Přitom ani nesouhlasili s výměnou jinam. Za poslední dva roky jsem se několikrát snažil odejít, ale oni řekli, že mě nepustí. Hokej mě tehdy ke konci moc nebavil.

V roce 1991 jste si naposledy zahrál za federální reprezentaci. Jak na to po víc než 25 letech vzpomínáte?
Začali jsme výhrou nad Ruskem, pak byly horší zápasy, které si už moc nepamatuju. Vím, že do nároďáku přišli kluci jako Jarda Jágr, Robert Reichel, Martin Ručinský a další. Začínali kariéru v NHL, všechno výborní hokejisté. Trénoval to pan Hlinka, bohužel jsme toho na Canada Cupu moc neudělali. Já hrál tenkrát s Jelenem, s Tomášem Jelínkem. Vím, že na nás skočili Kanaďané, Lindros zlomil Ručinskému klíční kost. Úspěch tam nebyl.

Jaromír Jágr pořád hraje, bude mu pětačtyřicet let. Znal jste ho v době, kdy jsme sám působil v Kladně?
Když byl malej, můj bratranec dělal gólmana v mužstvu, kde Jarda hrál. Znal jsem i tatínka Jardy, pana Jágra. Lidi, kteří se tehdy pohybovali kolem zimáku, o sobě věděli, všichni jsme k sobě měli na Kladně blízko.

Co říkáte na to, že Jágr stále ještě válčí v NHL?
Co dokazuje, to je neuvěřitelný. Jardu jsem poznal později v nároďáku i v NHL, když jsem ho tam musel honit v našich zápasech s Pittsburghem (usměje se). Pořád je výborný. Podrží si puk, jak tělem a sílou odstaví hráče... Hrát může klidně dál.

Sledujete mateřský klub, tedy Rytíře z Kladna?
Upřímně, moc ne. Vím, že tým trénuje Pavel Patera, s nímž jsem se seznámil na Floridě. Poznal jsem Martina Vejvodu, z hráčů osobně nikoho. Je škoda, že Kladno hraje druhou ligu, tradice tam byla obrovská. Uvidíme. Pokud by se povedla šance k návratu do nejvyšší soutěže, bylo by to fajn.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter