1980-1981: Omezení rvaček

Před zahájením sezóny bylo přijato nové pravidlo. Při nerozhodném výsledku se ligový zápas prodlouží o pět minut. Jestliže ani v této době nepadne rozhodnutí, zůstává nerozhodný výsledek v platnosti. Klauzule byla přijata se značnými rozpaky. Ostře, ale neúspěšně proti ní vystoupilo sdružení hráčů NHL. Druhá změna se dotkla nejožehavějšího problému NHL, rvaček. Začnou-li se dva hráči prát, musí ostatní okamžitě odjet do předem určeného prostoru, jinak inkasují osobní trest a pokutu 100 dolarů. NHL se snažila touto cestou veřejnosti ukázat, že se napříště chce vypořádat s výstřelky některých hráčů. 

Na tomto místě je vhodné si o rvačkách, kterými je NHL ostatně proslulá, povědět trochu víc. Enormní fyzické nasazení a neustálý kontakt v podobě bodyčeků, strkání a úderů holí vedou u hráčů k určitému stupni vnitřního podráždění. U některých se pomalu hromadí vztek a potom někdy stačí nepříliš ostrý zákrok, aby hráč explodoval, odhodil rukavice a zahájil bitku.

Když k tomu dojde, nedá se v žádném případě mluvit o nějaké atrakci pro diváky. Profesionálové dávají do každé rvačky všechny své síly a mlátí kolem sebe většinou až do chvíle, kdy je vztek přejde. Někdy to odnese pár zubů, jindy zlomený nos, ale to jsou v hokeji přijatelná zranění. Vedení NHL nemělo proto po dlouhou dobu proti bitkám námitky. Ovšem, pokud se boxovalo bez rukavic. Hráč, který jako zbraň použil hokejku, byl vždy tvrdě stíhán. Bývalý předseda Clarence Campbell zaujímal k potyčkám zcela jednoznačné stanovisko: 'Rvačky jsou pojistný ventil. Dokud se hráči perou bez rukavic, je všechno v pořádku. Kdybychom jim to zakázali, časem by některý z nich pozvedl na soupeře hůl - a toho se bojím.'

Věděl, co říká. V šedesátých letech se odehrála ve Western Hockey League otřesná bitka mezi Larry Zeidelem z týmu Edmonton Flyers a Jackem Evansem z klubu Saskatoon Quakers. Začala tím, že Evans uhodil Zeidala holí. Ten rovněž odpověděl úderem. Potom se na sebe vrhli jako gladiátoři. Když zlámali hokejky, začali se jejich zbytky bodat do tváří. Po chvíli se tloukli pěstmi, upadli na led. Teprve tehdy je rozhodčí od sebe odtrhli. Vzápětí si Zeidel všiml, že je víc zkrvavený než jeho protivník. Vytrhl se svému strážci, sebral zbytek hole a ještě jednou praštil Evanse do hlavy. O několik minut později na ošetřovně prohlásil: 'Evans měl štěstí, že jsem při poslední ráně uklouzl, jinak bylo po něm!'

V roce 1967 došlo k dalšímu incidentu. V přípravném zápase St. Louis - Boston Bruins prorazil Wayne Maki bostonskému obránci Tedu Breenovi holí lebku. Zranění si vyžádalo několik složitých operací a lékaři se dlouho neodvažovali říci, jestli postiženému zachrání život. Nakonec se Green vrátil do NHL, ale z potyčky si odnesl na hlavě památku v podobě platinové destičky.

Osobní napadení bývá občas součástí zastrašovací taktiky. Každý tým NHL má svého 'zlého muže'. Jeho neúspěch v pěstním souboji mívá často nečekaný dopad na výsledek mužstva. Svědčí o tom příhoda z roku 1965. V pátém zápase finálové série o Stanleyův pohár mezi Montrealem Canadiens - Chicagem Blackhawks se do sebe pěstmi pustili domácí John Ferguson s Erikem Nesterenkem. Rvačka trvala skoro čtvrt hodiny a Ferguson uštědřil Nesterenkovi jeden z největších hokejových výprasků NHL. 'Černí jestřábi' tím byli tak vyvedeni z míry, že Montreal hladce dotáhl sérii do vítězného konce.

Vývojem a určitou kultivací hokeje počínání 'zlých mužů' pozbývalo na významu. Nicméně, zavzpomínejme na ty, kteří patřili k nejproslulejším...

Obránce Eddie Shore byl snad vůbec nejtvrdším hokejistou v historii NHL. Když v roce 1929 přišel poprvé do Bostonu, obránce Bill Coutu ho chtěl vyzkoušet. Nejprve se pustili do sebe pěstmi, žádný z nich však nespadl na led. Pak se proti sobě vrhli hlavami a veterán se skácel. Shore zvítězil, ale měl levé ucho roztržené odshora dolů. Musel se podrobit bolestivé operaci, dal však všem na vědomí, co je zač. Za Bruins hrál do roku 1939. Jeho brutální útoky na protihráče často připomínaly volný styl. Sám měl čtrnáctkrát zlomený nos, pětkrát přeraženou sanici a ztratil většinu zubů. 'Pyšnil se' celkem 578 stehy po celém těle. V roce 1933 těžce zranil protihráče v Torontu. Incident vyvolal domácí Red Horner, který srazil Shoreho na mantinel. Ten se rozzuřil, rozjel se a omylem poslal na led Ace Baileyho. Na srážku nepřipravený hráč upadl na hlavu a s prasklou lebkou byl převezen do nemocnice. Život mu zachránila složitá operace, hokej však už nikdy nehrál.

Dalším v řadě je Red Horner, v letech 1928-40 hokejista Toronta. Od roku 1933 byl nejtrestanějším hráčem nepřetržité osm sezón po sobě. V roce 1935 ustavil rekord - 167 trestných minut ve 43 zápasech. Byl 'prvotřídním' partnerem při všech bitkách a stal se nejnenáviděnějším hráčem ligy.

Bill Ezinicky začal hrát NHL za Toronto v roce 1944 a skončil v New Yorku v roce 1955. Diváci mu dali přezdívku 'Divoký Bill'. Svedl několik krvavých bitek a ne ve všech vyhrál. Například Ted Linsay ho úderem holí do hlavy na několik dlouhých vteřin 'uspal', kromě toho mu zlomil nos a způsobil tři tržné rány, které spravilo 19 stehů. Jindy Ezinicky vyrukoval na Maurice Richarda, když chtěl pomstít faulovaného hráče. Srazil 'Raketu' Richarda na led, skočil na něho a pěstmi tloukl do obličeje. Posléze pokračoval ve stoje, ale Richard měl poslední slovo, udeřil Ezinického holí do hlavy - tekla krev a lékař šil osm stehů.
Ted Linsay si vysloužil přezdívky 'Terrible Ted' - hrozný Ted, později 'Scarface' - děsná tvář, působil v Detroitu a Chicagu. Měřil 170 cm a proto si na něho zpočátku hodně hráčů troufalo. Ted byl hrubý při hře i při slovních potyčkách. Za sedmnáct sezón sehrál v NHL 1201 utkání a na trestné lavici strávil 2002 minuty. Miloval rvačky a odnesl si z nich na památku více než čtyři stovky stehů na obličeji.

Incidenty v zápasech NHL později nabývaly takových rozměrů, že státní prokurátoři v některých kanadských provinciích nařídili policejním sborům zajistit každého, kdo se při hokejových zápasech proviní úmyslnou hrubou hrou.

A tak došlo začátkem února 1976 k prvnímu soudnímu přelíčení. Dan Maloney z Detroitu Red Wings musel před tribunálem v Torontu vysvětlovat, proč při utkání s Maple Leafs udeřil několikrát protihráče Briana Glennieho ležícího na ledě. O něco později stál před soudem Dave Forbes, který úmyslně napadl holí bývalého reprezentanta Henry Bouchu a způsobil mu těžké zranění oka.

Provinilci nicméně odcházeli od soudů jen s morálním napomenutím, z něhož si moc nedělali. Mnohem vážnější byla hrozba televizních společností, že zruší své smlouvy s NHL a WHA a přestanou vysílat přenosy ze zápasů, nezmění-li se chování hokejistů.

Vraťme se ale zpět k průběhu sezóny. Krátce po Howeově odchodu, přesně 4. června 1980, se NHL loučila znovu. Tentokrát s jedním z klubů. Atlanta Flames se totiž přestěhovala z USA do Kanady, přesněji do Calgary, a změnila proto název na Calgary Flames. Pak pokračoval pravidelný koloběh NHL, ve kterém si nejlépe vedli New York Islanders, kteří se už zcela vymanili ze svých finančních problémů. Po dramatickém průběhu play off se 'Ostrované' prosadili i do finále poháru, kde proti nim stanul překvapivý soupeř, Minnesota North Stars. 'Severní hvězdy' však neměly sebemenší šanci a Stanley Cup si podruhé za sebou přisvojili Islanders. V jejich řadách zářil i nejlepší střelec sezóny NHL Mike Bossy, který se opět přiblížil rekordu Phila Esposita v počtu vstřelených branek. I tentokrát však Espositův rekord odolal. Neodolal už ale jeho rekord v počtu bodů za sezónu. Ten překonal Wayne Gretzky ziskem 164 bodů za 62 branek a 102 asistence. Tím zároveň vyrovnal Orrův rekord v počtu přihrávek dosažených během jedné sezóny. Oba tito překonaní bývalí hráči Boston Bruins se už na svého přemožitele dívali jen z tribuny. Bobby Orr už s kariérou skončil a Phil Esposito se s NHL rozloučil právě v této sezóně.