2005-2006: Zavedení platového stropu

Sezóna 2005-2006 se navždy zapíše jako období po velké revoluci v National Hockey League. Nejdelší pracovně-právní spor v historii profesionálního sportu uzavřel brány stadionů mužstev nejlepší hokejové soutěže světa. Kvůli neústupnosti vyjednavačů se poprvé v historii ligy nehrála celá sezóna.

Zástupci NHLPA nakonec pochopili, že pokud chtějí, aby se opět začalo hrát, musí ze svých požadavků výrazně slevit. Radě guvernérů se do nové kolektivní smlouvy, jejíž platnost byla stanovena na šest let, podařilo prosadit zavedení platových stropů, čemuž se hráči v minulosti nejúporněji bránili. Majitelé klubů však na omezení výdajů na mzdy hokejistů trvali, neboť tato položka nejvíce zatěžovala rozpočty týmů, které čím dál více prodělávaly. Na platy hráčů šlo až 75 procent financí, které soutěž vyprodukovala. Podle nové kolektivní smlouvy nesměly příjmy hokejistů přesáhnout 54 procent výnosu ligy.

V novém ročníku činil platový strop 39 milionů dolarů, nejmenší rozpočet na platy byl určen na 21,5 milionu. Přitom v únoru krátce před zrušením předchozího ročníku hráčská asociace odmítla návrh, podle kterého by kluby mohly na mzdy hokejistů vydat až 42,5 milionu. Navíc hráči se stávajícími kontrakty přišli o 24 procent svého platu. Maximální roční výdělek nováčků byl stanoven na 850 tisíc dolarů.

Teprve až v září 2005 se v třicet utichlých arénách mohl opět rozezvučel třískot hokejek, hluk bruslí a hučení fanoušků. I tak ale slavná liga utrpěla na jménu a zažila celosvětovou ostudu.

Kvůli zbytečným průtahům málem přišli talentovaní mladíci o draft, který se na konci července uskutečnil v americkém Raleigh. Dlouho se debatovalo o tom, jakým způsobem budou kluby volit nadané hráče ze Severní Ameriky a Evropy. Uvažovalo se hlavně, jestli vybírat mladíky podle pořadí z ročníku 2003-04. Zástupci NHL zvolili model loterie. A že se hrálo o hodně.

Nejeden klub usiloval o služby kanadského forvarda hrajícího v Quebec Major Junior Hockey League v barvách Rimouski Oceanic, Sidney Crosbyho. Hokejoví činovníci spekulovali o tom, kterému klubu Crosby připadne. Největší zájem o něj projevoval v posledních letech oslabený Pittsburgh. Nakonec si mnul ruce právě dřívější excelentní hráč a spolumajite Penguins, Mario Lemieux. Jeho Tučňáci získali po odchodu Jaromíra Jágra konečně další hvězdu světového formátu.

Doba změn, i tak by se dal označit další ročník zámořské ligy. “Nová” NHL přinesla několik převratných novinek hlavně v pravidlech. Jako zásadní se ukázala norma, která upravovala velikost výstroje brankářů. Přestřelky ve všech 1230 zápasech nebyly žádnou výjimkou. Ze strany hráčů zněly pochvalné hlasy. Maskovaní muži zato apelovali na vedení NHL, že je zmenšené betony, rukavice a vesty chrání nepřiměřeně. Kromě toho se vedení NHL poprvé odhodlalo k narušení starých zvyků. Především ze strany kanadských fanoušků, kteří si potrpí na dodržování tradic, jsme slýchali, že zrušení pravidla o postavení mimo hru na červené čáře nikam nepovede. Tentokrát se mýlili. Přibylo branek a otevřenější hra začala nabírat na atraktivitě, která v posledních letech NHL značně chyběla.

Samotná sezóna připravila fanouškům i hokejovým odborníkům několik příjemných i nemilých překvapení. Tím nejvážnějším incidentem byla náhlá indispozice českého obránce ve službách Red Wings Jiřího Fischera, která ho postihla 21. listopadu 2005 na střídačce během zápasu s Nashvillem. Jednalo se o srdeční zástavu a Fischer byl hned na místě napojen na defibrilátor, posléze byl přepraven do detroitské nemocnice a jeho stav se stabilizoval.

Utkání bylo přerušeno ve třinácté minutě první třetiny za stavu 0:1 a obě mužstva se odebrala do kabin. Původní rozhodnutí znělo, že se upraví plocha a neodehraná část první třetiny bude připojena k druhé, nakonec bylo dokončení zápasu odloženo. Fischer neměl problémy se srdcem poprvé. Už v září 2002 u něho během přípravného kempu odhalili lékaři srdeční anomálii a na dva dny ho vyřadili z tréninku.

Zadostiučinění dosáhl urostlý Kanaďan s vizáží drsňáka. Dříve se o něm mluvilo jako o nevyměnitelném hráči, řeč je o “Velkém Joeovi” Thorntonovi. Počátek ročníku se mu nevydařil a dravý hráč dlouho působil v sestavě Medvědů jako mládě grizlliho. Předchozích sedm sezón u Bruins patřily minulosti a rodák z Londonu vyplul po velkém trejdu do moře Žraloků ze San Jose. Sharks obětovali tři hráče a pouze doufali, že přestup probudí Thorntonovy střelecké schopnosti. Vítěz posledního Světového poháru důvěru manažerovi a trenérům okamžitě splácel. Do konce sezóny se stal bezkonkurenčně nejlepším nahrávačem s šestadevadesáti asistencemi.

Tím druhým byl Jezdec z Manhattanu Jaromír Jágr. Po letech půstu znovu sbíral body jako na běžícím páse. Odchovanec kladenského hokeje se obklopil českými spoluhráči a v sestavě Rangers neuvěřitelně pookřál. V kolonce kanadských bodů mu po základní části statistici připsali sto dvacet tři bodů. Před prahem play off mu ale docházel dech. Bodování dlouho vedl, ovšem těsně před imaginární cílovou páskou se před něj prosmýkl centr Sharks Joe Thornton (125 bodů). Jágr si brousil zuby alespoň na cenu Maurice Richarda pro nejlepšího střelce ligy. Ale ani tady se nedočkal vítězství. Lepší tah na branku projevil v několika posledních zápasech další Žralok, Jonathan Cheechoo (56 branek).

Fanoušci se těšili hlavně na to, co předvedou dva nejtalentovanější nováčci současnosti. Ruský kanonýr Alexander Oveččin a talentovaný Kanaďan Sidney Crosby. Ovečkin, nejmladší hráč v týmu Washingtonu, se uvedl znamenitě. Ač se Capitals potácely na samém dně tabulky východní konference, devatenáctiletý mladík si vylepšoval osobní statistiky a na dálku sváděl souboj s pittsburghským Tučňákem Sidney Crosbym. Klubové bodování vyhrál s velkým náskokem před takovými borci jako Jeff Halpern nebo Dainius Zubrus. Hned v premiérové sezóně si navíc Rus vysloužil od kouče Glena Hanlona poctu nejvyšší, místo na levém křídle první formace.

Po dvaaosmdesáti zápasech byl spokojenější Ovečkin, který si do statistik připsal sto šest bodů za padesát dva branek a čtyřiapadesát nahrávek. Ale ani Crosby si nevedl špatně. Lidé, kteří se točí okolo hokeje, připisovali mladíkovi světlou budoucnost. Někteří ho dokonce pasovali do role nového Maria Lemieuxe. Nakonec přesáhl o dva body hranici magické stovky a mnozí útočníci by mu záviděli pozici za nejlepšími hráči Jaromírem Jágrem, Dany Heatleym nebo Danielem Alfredssonem.

Rozruch také vzbudilo jmenování nejlepšího hokejisty všech dob Waynea Gretzkyho hlavním koučem Phoenix Coyotes. Hráč přezdívaný všude v Kanadě “The Great One” chtěl během krátké doby oprášit lepší časy Kojotů, ale nepodařilo se. Místo toho, aby Phoenix získával jeden bod za druhým, nová akvizice v brance Curtis Joseph kapituloval čím dál častěji. Cotoyes pravidelně prohrávali a na konci sezóny se krčili mezi nejhoršími týmy soutěže.

Veterán Dominik Hašek se po dvou letech vrátil do NHL. Mnozí si mysleli, že je příliš starý na to, aby chytal na tak špičkové úrovni. Dominátor proslulý svým netradičním stylem ale dokazoval, proč v roce 2002 na sklonku kariéry vyhrál poslední zápas finálové série a získal pohár Lorda Stanleyho. Šok ottavským fanoušků způsobil jeden okamžik na Olympijských hrách v italském Turínu. “Senátor” Hašek totiž si hned v prvním střetnutí proti Němcům poranil třísla a na turnaji dohrál. Lékaři předpokládali jeho brzký návrat na led. Hašek však až do konce sezóny místo mezi třemi tyčemi nezaujal. A tak dostal šanci jeho náhradník Ray Emery. I bez českého brankáře vystoupala Ottawa na druhou příčku Východní konference a pomýšlela na zisk nejstarší klubové trofeje.

National Hockey League nabídla v obnovené premiéře hlavně řadu kvalitních individuálních výkonů. Ukázala však, že se v ní neztratí ani starší hokejisté, které už mnozí odepisovali. Jedním z nich byl i kapitán Hurikánů z Caroliny Rod Brind’Amour. Neúnavný dříč, ale přesto hráč, který toho ve své bohaté kariéře příliš nevyhrál. Po základní části uzavíral s padesáti body první padesátku kanadského bodování. Ovšem i tak patřil k nejužitečnějším borcům v lize. Brind’Amour se stal klíčovým hráčem Hurricanes, který vypomáhal svým kolegům v obraně a zároveň zakládal desítky gólových akcí. To ale ještě nebyl vrchol, na který měl dosáhnout.

Dobrý týmový výkon a solidní obrana. To byly přednosti, které po celý ročník zdobily právě hru Hurikánů. Na počátku soutěže stál trpaslík, o kterém bývalí hokejisté prohlašovali, že ničeho nedosáhne. Již v polovině rozehrané soutěže bylo zřetelnější, že Carolina míří hodně vysoko a s útokem na Stanley Cup to myslí vážně. V utkáních základní části dopomáhal k důležitým bodíkům jistý švýcarský gólman Martin Gerber. V šedesáti utkáních zaznamenal průměr těsně nad dvě branky na zápas a rázem se vyhoupl do elitní společnosti brankářů NHL. V útoku zase vedl Canes mladičký Eric Staal. V tabulce produktivity nakonec zaznamenal sto bodů a dokazoval, že od něj v budoucnu můžeme očekávat mnohem více.

Geniální tah provedl na konci sezóny manažer Olejářů z Edmontonu Kevin Lowe. Těsně před uzavřením hráčského trhu získal pro klub posilu na brankářském postu, kde Oilers nejvíce tlačila bota. Do klece tedy angažoval z Minnesoty Wild zkušeného gólmana Dwaynea Rolosona, který se v průběhu ligy pravidelně střídal s Mannym Fernandezem. S novým mužem v brance se tým ze státu Alberta pustil do stíhací jízdy za metou zvanou play off a během posledních deseti zápasů se dokázal protlačit na osmou postupovou pozici, kterou v závěru udržel.

Finálový pavouk nakonec svedl dohromady právě kanadský celek s týmem z Raleigh. Když se v roce 2002 objevili hokejisté Caroliny premiérově ve finále Stanleyova poháru, bylo to velké překvapení. Tehdy je ještě o konečnou radost obral zkušený Detroit s Dominikem Haškem v brance, o čtyři roky později si Hurricanes šanci ujít nenechali. Oilers sice ve finálové sérii dokázali odvrátit dva mečboly soupeře a vynutili si rozhodující sedmý zápas, poslední krok k obratu se jim však nepovedl. Canes v rozhodujícím duelu využili výhodu domácího prostředí, porazili Olejáře 3:1 a poprvé ve své klubové historii zvedli slavnou trofej nad hlavu.

Ozdobou závěrečné série byli skvělí brankáři Dwayne Roloson a na druhé straně dvaadvacetiletý Cam Ward. A byl to hlavně mladíček v barvách Caroliny, který přiváděl střelce soupeře k zoufalství. V play off se vypracoval v oporu týmu a svými excelentními výkony si vybojoval cenu pro nejužitečnějšího hráče vyřazovací části sezóny Conn Smythe Trophy.