Hokej bez rvaček je lepší, o tom není sporu, říká bývalý bitkař Carcillo

Když vstupoval Daniel Carcillo v sezóně 2006-07 do NHL, byla to ještě běžná praxe. Čtvrtá lajna skákala na led s jediným úkolem: rozbíjet, bránit, eventuálně protivníka v rámci možností zastrašit. Ve 384 utkáních padl aspoň jeden trest za rvačku, to znamená, že bezmála třetina zápasů nabídla rozhodčími penalizovaný pěstní souboj.

Pořád to nebylo nic ve srovnání se sedmdesátými léty, kdy Philadelphia povýšila surovost na herní styl. V letech 1974 a 75 s ním oslavila Stanley Cup. Bobby Clarke nedávno ve vynikajícím dokumentu „Jména na Stanley Cupu“ krčil rameny, že „taková byla doba“. Jenomže on ji vytvářel. On a jeho parta. Když je v roce 1976 smetl ve finále Montreal, fandila mu celá liga.

NHL byla z nejhoršího venku. Vedle jiného zavedla časem přísné tresty za rvačky celých laviček. Už žádné nekonečné strkanice a led plný chráničů. Očista ledního hokeje byla nastartována, byl to ale běh na dlouho trať. Kult bitkařů jako strážců pořádku přetrvával. Trend očistit hru v posledních letech sílí. V sezóně 2018-19 měla nejslavnější zámořská soutěž v základní části méně než 200 trestů za bitky, nejmenší číslo v moderní éře.

Místo kovaných boxerů hrají dnes čtvrtou lajnu „nízkonákladoví“, ale pořád vcelku šikovní, pohybově dobře vybavení borci. Z 250-350 trestných minut, jež dokázali na konci první dekády 21. století nasbírat nejtrestanější hráči sezóny, spadli ti největší hříšníci o několik pater níž.

Zatímco Carcillo ve své první pořádné sezóně 2007-08 zapsal 324 trestných minut a 19 bitek, loni byl nejtrestanějším hráčem ligy Evander Kane – 153 minut, druhý Tom Wilson – 128 minut. „Věřím, že je to nová norma. Myslím, že hokej je lepší bez bitek, o tom není sporu,“ říká dnes kajícně Carcillo.

Nejslušnější éra?

Bitkařské statistiky za sezónu 2018-19 byly nejnižší za posledních skoro dvacet let, kdy se jejich vedení věnuje specializovaná stránka hockeyfights.com. Ve 1271 zápasech bylo k vidění jen 224 rvaček, za kterou obdržel aspoň jeden její účastník trest. O rok dříve jich bylo 280.

Počet bitek setrvale klesá od sezóny 2008-09, tehdy jich boxerští specialisté v hokejové výstroji předvedli 734. Na počátku tisíciletí jich bylo 803. Jen ve 24 zápasech minulé sezóny se hráči poprali aspoň dvakrát. O rok dřív bylo takových utkání 41. Do pěstní potyčky se loni zapojilo jen 245 hokejistů, rok předtím 265, v sezóně 2010-11 jich bylo 348.

Znamená to, že prožíváme historicky nejslušnější hokejovou dobu? Matthew Barnaby je dalším z brousků staré éry, jenž sice byl na rozdíl od Carcilla použitelný i do hry, ale jeho primární úkoly byly jasné. V letech 1999-2002 se v dresu Pittsburghu a Tampy Bay zapojil do 59 bitek.

„Nemyslím, že se to vrátí,“ tvrdí Barnaby. „Je o to o způsobu, jakým jsou týmy stavěné. Už s ohledem na pravidla třeba v juniorech to přestává být součástí hokejové kultury.“

„Místo v týmu je dnes vzácné,“ přidává se jiná těžká váha minulosti Stu Grimson. „Manažeři chtějí především efektivní útočnou šestku. Sestava musí být široká, takže shání hráče, kteří umí přispět mnoha způsoby. Angažují spíš hokejisty bez bojových prvků ve výbavě.“

Ani mladí už se neperou

Ten trend je patrný i na nižších úrovních, již řečenými juniory počínaje. Hráči mohou být suspendováni už jen za absolvování určitého počtu bitek. „Smyslem bylo eliminovat sériové rváče, tyhle ‚jednorozměrné‘ typy. Výsledkem je významný pokles celkového počtu bitek v naší lize,“ říká Ted Baker, prezident juniorské OHL.

Daniel Carcillo tak vlastně může být spokojený. Borec, který létal po ledě jako utržený vagón a snažil se trefit, cokoli se pohnulo, hráč, jenž shazoval rukavice, protože nic lepšího neuměl, vkládá poslední dobou na internet videa plná nařčení a slz, kde varuje před traumaty, jež si s sebou mohou špičkoví hokejisté odnést. „Říkejte lidem, ku.va, pravdu,“ vyzývá důrazně.

Carcillo v akci:

Bolesti hlavy, otřesy mozku a další neurologické následky si s sebou ale odnáší provozovatelé kontaktních sportů odjakživa. Jen vážně poznamenaných boxerů je celá řada. Nechce se věřit, že by Carcillo o rizicích svého povolování během kariéry neslyšel, nečetl, nevěděl. Aktuální stav, kdy to na ledě méně řinčí a hráči se tak často nepokouší jeden druhého knockoutovat, tedy může jednoho těšit, druhému se bude po starých dobrých časech stýskat.

První postoj reprezentuje Chris Nowinski: „Jak si hokejová komunita uvědomuje, že útoky na hlavu mohou přinášet dlouhodobé následky, očekával bych další pokles bitek,“ řekl nedávno pro televizi ESPN tento specialista z Nadace pro výzkum otřesů mozku.

Z druhé strany citujme Stu Grimsona: „Nepřestávám věřit, že rvačky jsou pořád jedním z nejvíc vzrušujících momentů v této hře. Když je můj tým ospalý a já vlétnu na led a něco vyvolám, může nás to nastartovat. Hráči a trenéry na střídačce počínaje, diváky konče.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter