Jágrův nejslavnější gól: Krasojízdě ve finále Stanley Cupu přihlížel Hašek, žasl i Lemieux

Mezi profíky dal přes 1000 gólů. Často skóroval v NHL, v Rusku i mezi českými mantinely. Mnohdy šlo o důležité, jindy zase o nádherné trefy. V nejslavnější akci v podání Jaromíra Jágra se snoubí obojí. Tíže okamžiku jde ruku v ruce s výjimečným fortelem. Psal se 26. květen 1992 a dvacetiletý vlasáč ohromil hokejový svět na té nejblyštivější scéně - ve finále Stanley Cupu. "Živió, Jágr, živió" hlásal plakát v ochozech ikonického pittsburského stánku "The Igloo".

Hrálo se první finále a Tučňáci měli problém.

Chicago se na jaře 1992 ukázalo jako smělý vyzyvatel. Obhájci stříbrného poháru prohrávali 1:4 a mladičký Jágr prožíval "den blbec". Byl u dvou gólů Černých jestřábů. Jednou se nechal přimáčknout na mantinel, podruhé nepokryl střelce.

Domácí se ale nevzdali. Postupně snížili na rozdíl jediné branky. A srovnání zajistil právě hokejista s číslem 68 na zádech. Krásným sólem, které později televize ESPN vyhlásila nejpohlednější akcí roku.

Když ji měl bezprostředně po vítězství 5:4 přiblížit sám autor pro New York Times, raději se vymluvil. "Víte, nemluvím dost dobře anglicky na to, abych ten gól dokázal popsat." Byl to spíše žert, jiným novinářům pověděl: "Překonal jsem pár soupeřů, vystřelil jsem bekhendem a prošlo to."

Teď podrobněji.

Na 4:4 Jágr vyrovnal, poté co pět minut před koncem třetí třetiny zachytil přihrávku Brenta Suttera, jednoho ze slavných kanadských bratří. Poté se elegantně vyhnul Dirku Grahamovi, kapitánovi hostí. Krasojízda pokračovala - obešel Suttera, jemuž prohodil puk mezi nohama.

Kotouč sice kladenskému rodákovi utekl, ale díky dlouhé hokejce i pažím se pro něj dokázal natáhnout. Náramnou fintou poté oklamal Františka Kučeru, s nímž později působil v Pittsburghu i Washingtonu. A náhle už byl mezi kruhy.

Jágr poté využil pomoci od Shawna McEacherna, který zbrzdil ruského zadáka Igora Kravčuka a dostal se do palebné pozice. Puk měl na bekhendu a nepříliš prudkou ranou přes ruku vypálil. Ráně z chicagské střídačky přihlížel Dominik Hašek, mezi třemi tyčemi se ji marně snažil zastavit Ed Belfour.

Gól!

Jágr nejprve netušil, že jeho pokus skončil v síti. Pak si ale všiml, jak se raduje jeho spoluhráč a geniální centr Ron Francis a měl jasno. 4:4. Rozhodující trefu poté obstaral pár sekund před vypršením základní hrací doby Mario Lemieux.

Když se právě kapitána Penguins ptali na Jágrovu akci, smekl: "Je to pravděpodobně nejhezčí gól, jaký jsem kdy viděl." Mike Keenan, kouč poražených, na komplimenty neměl náladu. Místo toho sepsul před hloučkem reportérů Belfoura. "Takový gól prostě brankář nemůže pustit."

Scénu si vybavil i tehdejší Belfourův konkurent Hašek, když psal biografii s Robertem Zárubou. Samotné Jágrovo sólo pak glosoval následovně: "To byla ta Jágrova slavná akce, kdy se dvěma krásnými stahovačkami uvolnil a lehkým bekhendem Eddieho překvapil."

Také Jágr na svůj kousek časem zavzpomínal v životopisu a přiznával, že měl trochu štěstí. Hlavně v momentu, kdy jen tak tak zachytil puk, poté co si prohodil Suttera: "Kotouč jsem si dal trochu dále než jsem chtěl, ale přesto jsem ho špičkou hokejky ještě stačil zachytit a udělat Kučerovi kličku do bekhendu."

Pak už zbývala jen přesná střela.  A zrodil se gól, nad kterým člověk žasne i 28 let poté. Jágr se od té doby naučil mnohým dalším kouzlům, zesílil, nastřádal cenné zkušenosti. Těžko si ale vybavíte trefu, která by byla silnější esencí jeho umění než právě ta z finále Stanley Cupu 1992.

Jágr později pověděl, že vítězství Pittsburghu v prvním mači bylo klíčové pro celou sérii. Vše se mohlo tehdy odvíjet jinak, kdyby jediný hokejista s božským talentem nepřelstil celou defenzívu soupeře. Chicago přišlo o svůj elán, následovaly další tři prohry a bylo po všem.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter