Jim Rutherford pro TPT: Co jste nevěděli o tom, jaké to je být GM

Po čase jsme si pro vás připravili překlad textu z The Players' Tribune, kde osobnosti ze světa sportu přibližují své poutavé příběhu. Ať už jsou spojeny přímo s hrou, kterou se živí, nebo i jejich osobním životem. Jedním z takových článků je i monolog generálního manažera Pittsburghu Jima Rutherforda, který v něm dává nahlédnout pod pokličku své práce. Rutherford se také zmiňuje třeba o tom, jak jej v minulé sezoně, v níž Penguins došli až na vrchol, zasáhly rodinné problémy Trevora Daleyho, co stálo za příchodem Phila Kessela, nebo o tom, že hokej někdy není jen o statistikách.

Stál jsem na modré čáře s naším realizačním týmem. Bylo 12. června, když na ledě San Jose pánové v bílých rukavičkách přinesli Stanley Cup. Byl to moment, po kterém jsem toužil deset let, tedy od doby, kdy jsem vyhrál Stanley Cup poprvé jako generální manažer Caroliny Hurricanes v roce 2006.

Náš kapitán, Sidney Crosby, zvedl pohár nad hlavu a já jsem se za něj cítil tak skvěle. Věděl jsem, kolik tvrdé práce investoval do toho, aby nás dovedl až k tomuto bodu. Ale cítil jsem se lépe ještě kvůli klukovi, kterému Sid pohár předal jako dalšímu. 

Trevor Daley se dobelhal na led, aby také mohl slavit. I se zlomeným kotníkem. Byl převlečený do zápasové uniformy, na tváři měl „play off vous“, Sid přijel rovnou k němu, řekl pár slov a předal mu Stanley Cup.

Byl to jeden z nejdojemnějším okamžiků, které jsem ve své více než třicetileté kariéře zažil.

Hodně lidí si možná myslelo, že byl Trevor kapitánova volba při předávání Stanley Cupu kvůli tomu, že byl dvaatřicetiletým veteránem, který obětoval týmu své tělo a vyhrál svůj první Stanley Cup.

Ale byl tu jeden daleko důležitější důvod. Trevorova matka Trudy se dívala na televizi z nemocničního lůžka v Torontu, kde bojovala s rakovinou. 

Vyslovila slib, který Trevor dotáhl do konce.

Začátkem play off Trevor dostal velice nepříjemnou zprávu, že jeho matce nezbývá příliš mnoho času. Zeptal se mě, jestli může nakrátko domů, aby ji mohl vidět. Kdykoliv mají moji hráči vážné rodinné problémy, dám jim čas, aby se s nimi dokázali vypořádat. I v případě, kdy to znamená, že vynechají zápas.

Trevor tedy odcestoval domů, aby viděl svou matku. Když se po pár dnech vrátil zpět do Pittsburghu, zeptal jsem se, jak na tom jeho matka je. Prozradil mi, co mu řekla předtím, než bude muset nadobro odejít. Dostal jsem z toho husí kůži.

„Neboj se,“ řekla. „Budu tu, abych tě viděla zvednout nad hlavu Stanley Cup.“

Během finále Východní konference bohužel Trevor schytal hit za naší brankou a jeho noha šla proti mantinelu dost ošklivě. Byla to zvláštní nehoda. Po zápase obdržel špatné zprávy, jeho kotník byl zlomený. V play off dohrál. V té době bylo každému v šatně kvůli němu hodně smutno, hrál skvěle, navíc je to skvělý chlap. Promarnit šanci zahrát si finále Stanley Cupu pro něj bylo zkrátka strašné.

Ale k něčemu to bylo dobré. Od doby, kdy byl ze hry, měl během zbytku play off možnost několikrát navštívit svoji matku v Torontu.

Proto v momentu, kdy ti pánové s bílými rukavičkami přinesli Stanley Cup, okamžitě moje myšlenky směřovaly k Trudy Daleyové. 

Jakoby tam byla. Po tomto ojedinělém momentu se bohužel dožila jen dalších dvou týdnů, ale vydržela na světě dost dlouho na to, aby viděla svého chlapce, jak si zvednutím Stanley Cupu nad hlavu plní svůj dětský sen.

Byl to výjimečný, opravdu výjimečný okamžik.

Jako generální manažer si vždycky kladete otázku, jak můžete postavit vítězný tým. Ano, určitě potřebujete borce s rychlostí, talentem a hokejovým IQ. Taky ale potřebujete kluky se silným charakterem, protože hokejová sezona vás může dostat do takových věcí, o kterých byste v červnu ani nepomysleli.

Trevor předal Stanley Cup Pascalu Dupuisovi, který byl donucen skončit o šest měsíců dříve kvůli opakujícím se krevním sraženinám. Bylo to trýznivé rozhodnutí, kterého jsem musel být součástí. K Pascalovi, skutečnému profesionálovi, opravdu seděl takový konec kariéry (se Stanley Cupem – pozn. red.).

Pascal následně podal pohár Marcu-Andremu Fleurymu. V lize nenajdete chlapa s lepším charakterem. „Flower“ byl mezi tyčemi prakticky po celou základní část, v play off ale musel přijmout jen roli náhradníka za Mattem Murrayem. Nikdy si nestěžoval. Nikdy mu nekřížil cestu, pomáhal mu. Být nesobecký je pro gólmana dost nevšední. (Vím to, protože jsem sám byl brankářem).

Jak se Stanley Cup pohyboval kolem modré čáry, zvedali jej postupně hráči, kteří byli považováni za malé, psalo se o nich, že už jsou za zenitem, hráči, kteří byli vyměněni, kluci, o jejichž vůdcovství se v médiích často spekulovalo, a hlavně chlapi, kteří se museli smířit s věcmi, které mají jen pramálo společného s hokejem – strach z rakoviny, mrtvice nebo úmrtí v rodině. 

Pro mě jako generálního manažera byly oslavy se Stanley Cupem připomenutím toho, jak složitá, ale zároveň vděčná, tahle hra dokáže být.

The Players’ Tribune mě poprosilo, abych popsal svoji práci, která je jakýmsi druhem výzvy. Kdybyste se zeptali mého osmiletého syna, odpověděl by, že být generální manažer znamená podepisovat volné hráče nebo je vyměňovat. Ale ve skutečnosti jsou tyhle záležitosti jen desetinou náplně mé práce.

Velká část mé práce je o tom obklopit se chytrými lidmi, kteří mají řídící schopnosti, a také samozřejmě o tom zajistit klub po finanční stránce. (Možná se vám tento bod zdá být nudný, ale je velmi důležitý).

Začal jsem svou kariéru generálního manažera v týmu Hartford Whalers roku 1994, jen tři roky předtím, než se klub přestěhoval do Caroliny. V tom čase město Hartford procházelo ekonomickou krizí. A pojišťovny, které byly základem klubového příjmu, byly buďto spojeny s jinými, nebo úplně zavřeny. Měli jsme tak tři roky na to, aby se nám povedlo udržet klub po finanční stránce zdravý. V Hartfordu bylo mnoho lidí, kteří se nám snažili pomoct, ale brzy se ukázalo být jasné, že je to prostě ekonomicky neudržitelný stav. 

Dost mě to tehdy poznamenalo. Byly to dost emotivní časy. Najednou před vámi byli zaměstnanci, kteří ztratili své místo, hráči se museli odstěhovat, jejich děti museli začít chodit do jiných škol, a město, které ztratilo svoji sportovní identitu. Měli jsme 12 tisíc skalních fanoušků, ale bylo to málo na to, aby to vyvážilo ztráty, které klub utrpěl. Museli jsme říct sbohem.

To, co se tehdy ve Hartfordu stalo, mi neustále připomíná, že je to byznys. Jako generální manažer musíte myslet dál než jen na tento den, tuto sezonu. Musíte vytvořit organizaci, která je schopná udržet se po všech stránkách. To je to, odkud přichází tlak.

Když máte na stole nabídku, přemýšlíte o mnoha různých faktorech: hráčův charakter, jestli zapadne do týmu, zda bude sedět do systému a pochopitelně musíte brát v potaz také platovou situaci. Nejen pro danou sezonu, ale pro další dvě nebo tři.

Zápas, který během základní části sleduju, nemusí být ten, o kterém zrovna přemýšlím. Třeba přemýšlím o přestupovém dead-linu, nebo o následující sezoně. Moje mysl je typicky někde jinde, než se reálně nacházím. 

Když jsem byl v Carolině, měl jsem v kanceláři putter (druh golfové hole – pozn. red.), a kdykoliv náš tým přemýšlel o nějaké dohodě, vzal jsem putter a chodil s ním dokola po chodbě. Myslím si, že my to pomáhalo přemýšlet. Když mě někdo zahlédl, říkal si: Když vidíte Jima pochodovat s putterem, něco se děje.

Konec konců, jako manažer se neustále snažíte vyřešit tohle puzzle: Jak mám postavit tým, který vyhraje Stanley Cup? Ne, že postoupí do play off, ne že bude hrát dobře. Vyhrát tu věc! Když ne tenhle rok, tak během pěti let? Je to dlouhá, ne krátká hra.

Abyste mohli tohle puzzle poskládat, musíte sledovat ligu jako celek. To je velmi důležité. Oba mé vítězné týmy byly vytvořeny po hodně velkých změnách v samotné hře. S Hurricanes v roce 2006 jsme věděli, že hokej v NHL bude po výluce velice odlišný. Liga se rázně ohradila proti stylu, který se vyznával v 90. letech, proto jsme hledali hráče, kteří budou vynikat v nově se rodícím prostředí.

Liga se vždycky pohybuje v kruzích, není jedna cesta, jak vyhrát. Když jsem roku 2014 přišel do Pittsburghu, trendy se pořád dokola opakovaly. Los Angeles zvítězilo díky své tělesné velikosti, Chicago uspělo zásluhou hokejové dovednosti a disciplíny. (Osobně, Chicago je pro mě tým, na který se nejraději dívám a od kterého se rád učím). Následně znovu vyhrálo LA, znovu díky své velikosti. Potom opět Chicago, zase díky zručnosti. Jakmile nějaký tým uspěje s určitou filosofií, ostatní se ji snaží napodobit, nebo zničit.

Odpovědí není napodobovat trendy, odpovědí je najít vhodnou identitu pro váš tým.

Když jsme vypadli v prvním kole play off 2015 proti Rangers, uvědomil jsem si, že pokud chceme soupeřit o pohár, musíme být rychlejší. New York měl toho malého ohnivého Švéda jménem Carl Hagelin, který nás v sérii doháněl k šílenství. Neustále naše obránce mátl svou rychlostí při napadání. Poznamenal jsem si to do svého vědomostního „šuplíčku“. Když jsme vstupovali do sezony, tak to hlavní, na co jsme se chtěli zaměřit, bylo to, abychom byli rychlejší. 

V červnu, kdy bylo jasné, že se zajímáme o Phila Kessela, jsme museli udělat důležité rozhodnutí. Jeho příchod nás nebude stát jen mladý talent a volby v draftu, ale také velkou zátěž v platovém stropu. V takovém případě jsme si museli být jistí, že Phil zapadne do naší kabiny a do našeho systému.

V čase, jako byl tento, se musíte spolehnout na svůj šuplíček. Uvnitř vašeho šuplíčku jsou věci, které si na internetu nevyhledáte. Během cest z města do města, z hotelu do hotelu, se bavíte se spoustou lidí. Slýcháte různé věci. Učíte se o hráčích všelijaké věci. A to všechno si ukládáte do svého šuplíčku. V průběhu mé víc než třicetileté kariéry generálního manažera, se můj šuplíček docela naplnila.

Díky tomu, co jsem věděl, jsem chápal, že Phil je dobrý chlap. Kdybych měl jednou větou definovat svoji manažerskou filosofii, bylo by to tak, že věřím v druhou šanci. Pokud je hráč dobrý, má talent a vy mu dáte druhou šanci, on vám na oplátku dá všechno, co v sobě má. 

Rozhodnutí ohledně Kessela nakonec padlo na základně prostého faktu, který se nejspíš nezmění. V téhle lize je těžké dávat góly. Je to zkrátka složité. A Phil byl hráč, který je dokázat střílet rok co rok. I přesto, že byl v Torontu, které nepatřilo mezi nejlepší celky soutěže, stále dokázal dát třicet branek. Cítil jsem, že když mu dáme v Pittsburghu druhou šanci, bude u nás vzkvétat. 

Přestože jsem Phila už předtím bedlivě sledoval několik týdnů, když přišel do naší šatny, znovu jsem si musel udělat novou poznámku: Phil Kessel není dobrý chlap, je to skvělý chlap!

V tu dobu jsem to ještě netušil, teď ale můžu říct, že bez Phila bychom Stanley Cup nevyhráli. Když se v březnu zranil Jevgenij Malkin a my jsme bojovali o to, abychom si zajistili postup do play off, zoufale jsme potřebovali zastoupit jeho gólovou produkci. A Phil byl v tomto období naprosto brilantní. Díky spolupráci v lajně „HBK“ (Hagelin, Bonino, Kessel  – pozn. red.) mohl hrát svoji hru. 

Písmeno H v této lajně byl Carl Hagelin.

Anaheim ho získal v létě, jenže tahle hra je v dosti věcech vtipná a zábavná. Důležité je, jak hráč zapadne do týmu. Carlovi se v první polovině sezony nedařilo a v lednu přistála u nás v kanceláři nabídka možnosti jeho získání.

V tomto bodu se to ukazovalo být čím dál jasnější, zvláště když jsme hráli dva zápasy za sebou. Stále jsme nebyli dost rychlí. Když jsme provedli změnu na pozici trenéra, začal se našemu týmu pod Mikem Sullivanem ordinovat agresivnější styl, který ukázal, že rychlý hráči jsou pro nás nepostradatelní.

A v případě Hagelina se zdálo, že by do toho mohl zapadat.

Ale proč hrál na Západě (v Anaheimu – pozn. red.) tak špatně? Jaký byl vůbec potenciál přivést ho sem? S mým manažerským týmem mívám dlouhá setkání. Během většiny dní míváme asi dvacet improvizovaných mítinků, kde se bavíme o konkrétním hráči, díváme se na nahrávky s jeho hrou, a pak spolu sdílíme informace, který si každý z nás zaznamenal.

Pokud jméno hráče „přežije“ tyto naše schůzky, přecházíme k dalším věcem jako jsou analýzy, mluvíme se skauty a následně se eventuálně zeptáme také trenérů na jejich názor.

Když se podíváte jen na statistiky, mohli byste si myslet, že angažovat Hagelina by bylo riskantní. Ale když se podíváte na deset minut zápasu Anaheimu, zjistíte, že nesedí do jejich fyzického stylu hokeje. Vzpomněl jsem si, jak proti nám dával v play off za Rangers góly a jak zatápěl našim obráncům.

V našem týmu jsme měli chlápka jménem David Perron, který potřeboval změnu. Perron hrál fyzický hokej, Hagelin byl rychlý. Oběma bylo 27 let. Byla to dobrá výměna pro obě strany. To jsou přesně ty výměny, ze kterých máte nejlepší pocit.

V den, kdy jsme dokončili Hagelinovu výměnu, jsem si uvědomil, že jsme udělali dobré rozhodnutí. Protože když jsem na chodbě potkal Patrica Hornqvista, smál se na mě.

Řekl: „My máme Hagse (Hagelina – pozn. red.)?“
Řekl jsem: „Ano, máme.“
On doplnil: „Věděl jste, že je to můj nejlepší kamarád?“

Hagelin se nakonec proměnil v obrovskou posilu. Nejen na ledě, ale také v šatně. Samozřejmě se to ukázalo až s odstupem času. Existuje však mnoho dohod, které nevyjdou. Pokaždé, když zmáčknete spoušť, je tu možnost, že uděláte chybu. Je důležité si uvědomit, že hráči jsou lidské bytosti.

Na analýzu je v našem manažerském týmu kladen velký důraz a musím říct, že mám kolem sebe lidi, kteří se dokážou na hráče podívat ze všech možných úhlů. Ale v pozici toho, kdo dělá konečné rozhodnutí, musíte brát v potaz náležitosti, který se skrývají za čísly.

Proč se tomuto hráči nedaří?
Jaká je osobnost?
Co se děje na ledě z taktického hlediska?
Co se děje mimo led?

Tímhle se kruhovitě vracím k Trevoru Daleymu. V prosinci, tedy měsíc předtím, než jsme přivedli Hagelina, se jméno Trevora Daleyho často vyskytovalo v naší kanceláři. Opravdu jsem ho obdivoval, když hrál v Dallasu. Byl rychlý, silný a skvělý v protiútocích. Když jej Blackhawks získali, říkal jsem si, že k nim zapadne.

Ale z nějakého důvodu se Daleymu v Chicagu vůbec nedařilo. Náš tým proto uspořádal takové mini setkání a udělal to, co vždycky. Sledovali jsme ho. A ten problém na mě hned vyskočil. Trevor byl na levé straně televizní obrazovky.

Trevor hraje s držením hole na levou stranu a v Chicagu hrál nalevo. Hodně lidí by si mohlo myslet: No co? Vždyť je to jeho přirozená strana. Ano, to je. Většina obránců hraje na své přirozené straně. Díky tomu, když si nahrávají s druhým obráncem za brankou, dostanou puk na forhend. 

Ale ze svých poznámek z dřívějška jsem věděl, že Daley hraje raději na straně, která mu není vrozená. V Dallasu hrál napravo. Když jste ho sledovali v dresu Chicaga, mohli byste říct, že se během protiútoků necítil ve své kůži.

Na ledě zkrátka nebyl v optimální pozici, aby byl úspěšný. Byl tu však ještě jeden faktor, který jsem velmi dobře znal ze svého působení v Carolině. Podívejte se... když jste nový hráč a přijdete do týmu, který v minulé sezoně vyhrál Stanley Cup, ne vždy se cítíte jako jeho součást. Není úplně jednoduché se do něj začlenit. Tým bude mít večeři, následně bude během prvního večera probíhat oslavná ceremonie a konverzace v kabině často budou začínat slovy: Pamatuješ na loňskou sezonu, když... 

Ačkoliv se hráč může snažit jak chce, není lehké se necítit jako někdo, kdo tam nepatří. Cítil jsem, jako kdyby Trevor něčím podobným procházel, a že potřebuje změnu.

Co jsem ale zaručeně o Trevorovi věděl, byly dvě jeho charakteristiky, které se neměnily bez ohledu na to, kde hrál. Odhodlanost a charakter. Když má hráč tyto dvě věci, jste ochotni riskovat, abyste uviděli, kam se to všechno může posunout.

V tu dobu jsem nevěděl o jeho rodinné situaci, nevěděl jsem, jak příkladně bude náš tým vést. Nevěděl jsem, že tenhle příběh může skončit nejemotivnějším okamžikem v mojí kariéře, a to vidět Trevora vyhrát Stanley Cup pro svou matku.

Poté, co jsem se na tu výměnu podíval ze všech možných úhlů a předtím, než jsem zvedl telefon, abych zavolal Stanu Bowmanovi (generálnímu manažerovi Chicaga– pozn. red.) položil jsem si v duchu otázku, na kterou jsem se sám sebe ptal po celou moji více než třicetiletou kariéru.

„Má tenhle hráč srdce?“

Nazývejte mě staromódním, ale myslím si, že tahle otázka vás v této hře dovede hodně daleko.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter