Kempný se učí NHL: Jinak bráním, neprotahuju střídání a jsem rád, že dostřelím k bráně

ROZHOVOR – Občas si pustí televizi a žasne. Ty jo, to je frmol… A já v něm hraju! Michal Kempný dokázal, co si předsevzal. Dotáhl to do NHL. V nadupaném Chicagu teď patří po bok těch nejlepších bouráků současnosti a zjišťuje, že ač svým stylem v extralize a KHL vynikal, na nejvyšší úroveň to chce ještě hodně máknout. „Čeká mě víc práce než dosud,“ potvrzuje 26letý bek v rozhovoru pro nhl.cz. Nadšení a pokoru, obojí z něj cítíte i po telefonu na tisíce kilometrů.

Na tribuně to nemá rád. Jako žádný hokejista. Přesto musel Michal Kempný poslední týden skousnout nepopulární úlohu. Místo výstroje na sebe vzal oblek a zůstal jen mezi náhradníky. Mrzutost? Kdepak. „I takovou situaci musím přijmout. Tohle je NHL, já si vážím už jen toho, že můžu v Chicagu vůbec být,“ říká. „Samozřejmě chci ale zase hrát. Proto trénuju, jak můžu, abych byl připravený, až mě zase trenéři nasadí.“

Vytýkal vám kouč něco konkrétního, kvůli čemuž jste se momentálně ocitl mimo sestavu?
„Ne, na žádné velké vysvětlování tu není čas. Přijde mi, že se to tady ani moc nedělá. Pro mě je důležité, že mám čisté svědomí, že jsem v předešlých zápasech odevzdal maximum. Že se pak do nějakého utkání nedostanu, tak to zkrátka je. Snažím se dál dělat, co mám, a čekat, až zase přijde moje chvíle.“

Na druhou stranu, jako nedraftovaný hráč z Evropy jste si hned vybojoval místo v silném týmu. Že se na vás někdy v sestavě nedostane, s tím se asi dalo dopředu počítat, ne?
„Popravdě, ani jsem nad tím takhle nepřemýšlel. V první řadě jsem strašně rád, že se mi podařilo do tohohle mužstva dostat, vždyť patří k nejlepším v lize. V obraně tu hrají obrovská jména a mě těší, že jsem mezi nimi. Zároveň to pro mě nebylo zpočátku vůbec jednoduché, protože trenéři po mě chtěli třeba i jiný styl bránění, než na jaký jsem byl zvyklý. Musel jsem se naučit hodně nových věcí. Stále se je učím, ale mám dojem, že se posouvám.“

Co si má fanoušek představit pod jiným stylem bránění, dokážete to přiblížit?
„Zjednodušeně se dá říct, že v Česku nebo v Rusku jsem bránil obyčejně pozadu, tady po mě ale chtějí, abych vytlačoval útočníka k mantinelu, aby musel nahodit po mantinelu a nic nevymýšlel. Na tohle jsem nebyl zvyklý, musel jsem to do sebe dostat. Nebo se tu klade velký zřetel na práci s hokejkou, to dělá i to zdejší malé hřiště. Každý malý detail v držení a poloze hokejky a v postavení hráče tu hraje roli. Na všechno se tu dbá, a dost toho je pro mě novinka.“

Dá se tedy říct, že se po vás chce být i při defenzivě co nejaktivnější?
„Ano. A zvlášť tady v Chicagu si na tom dávají záležet, protože máme bruslivé typy beků, agresivní. Chtějí tenhle přistup po všech, takže logicky nejsem výjimkou.“

Vidíte, a to jste byl v extralize i v KHL braný jako hodně pohyblivý bek, kterému nevadí udělat krok navíc. NHL je tedy přesto ještě o level výš i pro vás, že?
„Souhlasím. Je to zkrátka po všech stránkách nejlepší liga světa. Vždyť já když sleduju i ostatní zápasy v televizi, to je tak strašně rychlé… Mě vyloženě baví se na ně dívat. Je to někde úplně jinde, než jsem byl dosud zvyklý. Jsem strašně rád, že tady můžu hrát.“

Už na vás sedla i slabá chvilka, kdy vám naplno došlo, že jste se za poslední roky z extraligy vypracoval v takového obránce, který je najednou součástí jednoho z nejlepších klubů současnosti?
„Ohromně silný moment, který mi asi zůstane v hlavě do konce života, nastal, když jsem stál při hymně před prvním zápasem NHL. Promítl se mi celý můj hokejový život, co všechno jsem obětoval tomu, abych se sem dostal, jaké kroky mě na tuhle úroveň dovedly. Zároveň si uvědomuju, že práce nekončí. Kdepak, teď teprve začíná, je jí mnohem víc než dosud. Ale mě to tady do ní dodalo obrovskou chuť. Protože to, co jsem vnímal tehdy v tom okamžiku, to opravdu stálo za to.“

Co znamená mít za spoluhráče člověka jménem Partrick Kane? Má proti němu při tréninku vůbec někdo z vás beků šanci?
„No, je vážně neskutečně šikovný, to je až neuvěřitelné. A co předvádí každé střídání ve dvojici s Panarinem, to je krása sledovat. Někdy nechápu, jak si ti dva rozumí, jak si dokáží na ledě vyhovět. Oba jsou hračičkové, málokdy zkazí nějakou přihrávku, jako by vždycky věděli, co v které situaci přesně udělat.“

Už si s Kanem a ostatními popovídáte? Zpočátku jste s angličtinou celkem bojoval.
„Jo, už to je lepší. Sem tam už i nějakou blbost řeknu… Zezačátku jsem si na mluvení tolik nevěřil, nebylo pro mě jednoduché ani všechno správně rozumět, ale mám dojem, že už jsem se v tom zlepšil. Už rozumím a postupně se zapojuju i do běžné komunikace v kabině.“

A kdyby náhodou, tak pánové Rozsíval, Hossa a Pánik poradí, že?
„Jasně. Jsem moc rád, že tu kluky mám. Scházíme se i mimo stadion a s čímkoliv potřebuju pomoct, cokoliv bylo potřeba vyřešit, s tím mi pomohli. Toho si vážím.“

Na ledě vám zase hodně pomáhá olympijský šampion Brent Seabrook který jako by vás dostal pod křídla. Je to tak?
„Je, po jeho boku jsem odehrál nejvíc zápasů a dost jsem se toho naučil. Brent je výborný obránce i člověk. Samozřejmě, zatím si se mnou tolik nepokecá jako s ostatními, ale když vlezete na led, je to pořád jeden a ten samý hokej, liší se jen v drobnostech, takže tam si rozumíme. Tam chápu, co po se mě chce.“

Už by si to taky říkalo o nějaký ten gól, že? V Některých zápasech jste pálil, co to šlo, a na kontě pořád nula.
„Snažím se na to nemyslet, ale to víte, že gól chce dát každý… Jenže já se třeba deset zápasů ani pořádně nedostal ke střele. Tady je tak hrozně těžké třeba jen prostřelit to od modré až k brankáři, všichni hráči blokují. Fakt jsem si říkal, že to není možné, když jsem měl sérii, při níž jsem opravdu nezaznamenal ani jednu střelu na branku. Pak ale naráz přišlo utkání, kdy jsem jich nabral třeba i šest, bylo to zase úplně o něčem jiném. Když mám možnost, snažím se pálit a samozřejmě by mě gól potěšil, podstatné pro mě ale je, abych dělal, co po mě chtějí trenéři. Čísla ve statistikách nejsou hlavní, důležitější je, abych toho postupně pochytil co nejvíc a postupně se ze mě stával lepší hokejista. I góly pak přijdou.“

S tím, že na ledě netrávíte tolik času, jako dosud v Omsku a Kometě, jste se srovnal?
„Je pravda, že jsem býval zvyklý hrávat třeba pětadvacet minut na zápas a tady dostanu maximálně tak osmnáct, devatenáct, což už rozdíl je, ale zase to vyváží ta rychlost a intenzita zdejšího hokeje. Moje pozice je tedy trochu jiná, než jsem byl poslední dobou zvyklý, ale na druhou stranu, i po nějakých sedmnácti minutách na ledě jsem unavený, jako bych hrál před rokem třicet. Zdejší tempo je obrovské. Není to na žádné protahování střídání, jako jsem v předchozích sezonách dělával. Na to tady vůbec nemám pomyšlení a ani na to není prostor. Navíc tu jsou obránci jako Keith nebo Hjalmarson, kteří tu hrají už dlouho a patří k těm vůbec nejlepším v NHL, oni budou mít icetime samozřejmě větší, přes což nejede vlak. A ono když vidím Duncana, jak řeší jednotlivé situace a jak bruslí, to je radost, chápu, proč na něj trenér tak spoléhá…“

Do Chicaga jste dorazil po Světovém poháru, na němž se hodně rozebírala vaše chyba při zápase s Kanadou. Dokázal jste tuhle situaci a to, co po ní následovalo, hodit za hlavu?
„Jsem hlavně rád, že tohle v Chicagu vůbec neřešili. Chtěli mě tady už předtím, Světový pohár je nezajímal.“

Ještě aby, to by jejich skauting moc nefungoval. Mě ale spíš zajímalo, jak jste se vy vypořádal s tím, že najednou z vás byl ten, kdo div ne zavinil debakl s Kanadou a kdo nevyřešil správně situaci v prodloužení proti týmu Evropy.
„Přiznávám, nepřišel jsem sem v úplně ideálním rozpoložení, jak jsem si představoval, ale na druhou stranu, rychle jsem Světový pohár a to, co se pak seběhlo u nás v médiích, hodil za hlavu. Bohužel, ty situace už nevrátím, jsem i díky nim zkušenější. Teď jsem tady, jsem součást Chicago Blackhawks a hraju NHL, to je pro mě důležité a toho si ohromně vážím.“

KEMPNÝ V CHICAGU
19 zápasů / 2 body (0+2), +2, 23 střel, průměrně na ledě 16:16

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter