Mission: Impossible Jana Kováře? Přechod do NHL zvládl v pozdějším věku málokterý český útočník

Český hokejový fanoušek se raduje, v zámoří bude o jednoho domácího borce víc. Jan Kovář se chystá napsat příběh, který bude hodně sledovaný. V KHL dosáhl stropu možností, všechno měl okoukané a věděl, že víc už tam není. Přesto mohl dál pohodlně sbírat body, počítat rubly a užívat si postavení obletované star. Místo toho se jde v 28 letech odvážně rvát do NHL a pokusí se zlomit kletbu, která tam naše zkušenější ofenzivní novice dlouhá léta provází.

On je totiž rozdíl, jestli v NHL začínáte coby tvárný osmnáctiletý mladík, nebo když tam přicházíte jako hotový hráč, se svými zvyklostmi, nároky, očekáváními, ale třeba i zlozvyky. Nikoho nezajímá, kolikrát jste vyhráli Gagarinův pohár, ani kolik gólů jste nastřílel na mistrovstvích světa. Dobyté pozice jsou pryč, začínáte znovu od nuly. Jde o jediné – jestli se dokážete adaptovat.

Jestli v sobě budete mít dostatečné odhodlání, jestli dokážete skousnout posazení na tribunu, roli ve třetí-čtvrté lajně a budete i tak dřít na tréninku jako o život. Jestli se neurazíte, že za vámi trenér nechodí vysvětlovat každé své rozhodnutí. Jestli zamakáte na angličtině, abyste mu vůbec rozuměl, zapadl lépe do kolektivu, mohl vtipkovat se spoluhráči, mluvit k novinářům a nebudoval tak kolem sebe neprostupnou zeď.

Evropská sláva polní tráva

Kovář od začátku nesmí podcenit žádný detail. Povzbuzením pro něj může být úspěch, kterého aktuálně dosáhl Michal Kempný, tedy další Čech, co přišel do NHL se zpožděním. Když loni nastupoval k prvnímu zápasu za Chicago, bylo mu už 26 let. O jeho trnité cestě jste jistě četli, Kempný ale vydržel a dnes ho kromě Stanley Cupu s Washingtonem hřeje na srdci i nová smlouva a pověst jednoho z nejlepších kaufů v historii NHL.

Kempný šel ve stopách např. Františka Kaberleho nebo Marka Židlického, tedy beků, kteří se za Atlantikem rovněž prosadili až v šestadvaceti po několika skvělých sezónách v Evropě a následně zde prožili relativně dlouhou a každopádně úspěšnou kariéru. Oproti tomu Kovář moc podobně zářivých vzorů mezi českými útočníky nenajde. Nabízí se vlastně jen jeden – David Výborný.

Výborný byl původně draftovaný Edmontonem už v roce 1993, ale v NHL se objevil až o sedm let později, kdy mu dal ve zlaté éře našeho hokeje šanci ligový nováček Columbus. Bylo mu pětadvacet a díky kombinaci pokory a víry ve vlastní schopnosti se postupně vypracoval na nepostradatelného lídra ofenzivy, který se dodnes drží na čelních pozicích historických statistik klubu.

Slušně našlápnuto měl také malý velký bojovník Petr Čajánek. Do NHL přišel v sedmadvaceti, strávil čtyři dobré roky u St.Louis Blues, jenže si příliš nepadl do noty s posledním koučem, jehož u Bluesmanů zažil – Andy Murraym. Murray preferoval kanadské hráče, Čajánek si ho i přes dobrou produktivitu a platnou smlouvu nezískal a musel si postupně připadat jako ve zlém snu – místo nástupu do páté sezóny v kariéře byl nečekaně odvelen na farmu s tím, že už o něj není zájem. Smutný a snad i nespravedlivý konec pro zlínského patriota.

Nenaplněná očekávání

Řadě dalších našich útočníků, kteří za moře poprvé vyrazili již coby zkušení reprezentanti, zde ale nebyla souzena větší než epizodní role. Asi nejznámější je osud olympijského vítěze z Nagana a tehdy i šestinásobného mistra české ligy Jiřího Dopity. Toho na přelomu milénia provázela pověst nejlepšího hráče mimo kanadsko-americké ledové plochy. Dopita vábení NHL tak dlouho odolával, až už bylo vlastně pozdě. Ve svých 32 letech konečně sbalil kufry a vyrazil do Philadelphie, za vsetínským kumpánem Romanem Čechmánkem.

Dopita měl na tehdejší dobu dokonalé fyzické proporce, byl velký, silný, těžko odstavitelný od puku. Počítalo se s ním na centra druhého útoku, kde měl nahradit odcházející hvězdu Roda Brind’Amoura. Bohužel se mu ale nevyhnula zranění a navíc ho trenér většinu času posílal na led s Donaldem Brashearem, který si víc než puku hleděl bitek, což pro Dopitu, z Evropy zvyklého na oku lahodící kombinace s Paterou, Procházkou a spol., nebylo to pravé hokejové. Nepomohl mu ani památný čtyřgólový večer proti Atlantě, ani výměna do Edmontonu, kde měl příslib spolupráce s pekelně talentovaným mladíčkem Alešem Hemským. Další zranění ho pustilo sotva do dvacítky zápasů, zaznamenal v nich jedinou trefu a tím jeho kariéra v NHL skončila.

Se třemi křížky na krku dorazila za Atlantik také sparťanská ikona Jaroslav Hlinka. Sezonu 2007/08 si odkroutil v Coloradu a i když 28 nasbíraných bodů v 63 zápasech bylo solidních, ani jedna strana neměla tak úplně zájem o pokračování spolupráce. Hlinka byl dokonce natolik otrávený z toho, jak s ním smýkali sestavou, že se rozhodl odmítnout další zámořské nabídky a vrátil se zpět na starý kontinent.

Šestadvacet bylo zlínskému kanonýru Jaroslavu Balaštíkovi, když si také on šel zkusit štěstí mimo domácí kluziště. Byla z toho jedna sezóna v Columbusu se dvanácti vstřelenými brankami, v té druhé už vydržel jen pár utkání a zamířil do Švédska. Chtěl získat zpět dobré jméno, sebedůvěru a následně se pokusit o comeback, jenže v NHL už se nikdy neobjevil.

Jemným evropským technikům NHL nesedí

V čerstvé paměti pak ještě všichni máme anabázi Romana Červenky, kterého v Calgary během posledního výlukového ročníku čekal v 27 letech tvrdý střet s realitou NHL. Nikdo ze spoluhráčů o něm nic nevěděl, neuměl anglicky a byl překvapený, že věci zde celkově fungují jinak než v Rusku.

Přitom měl podepsanou smlouvu v nejvyšší hodnotě, jakou mohl dostat (3,775 milionu dolarů za rok), média v konkurenčním Edmontonu smutnila, že si ho nechali Oilers i přes Hemského přimlouvání proklouznout mezi prsty, že bude GM Calgary po tomhle podpisu vypadat jako genius, pokud se Červenkovi bude dařit… Neklaplo to. Ani Červenka neměl chuť se dál rvát o flek a vrátil se zpět do KHL.

Podobně neslavně dopadla i jiná zvučná jména naší novodobé hokejové historie. Martin Procházka, Pavel Patera, David Moravec, Tomáš Vlasák. Ti všichni začali v NHL po pětadvacítce a pouze se zde mihli, aby následně zpět v Evropě dlouhé roky rozdávali radost svým uměním.

Kovář to může dokázat

Ten výčet kvalitních českých útočníků, kteří se v zámoří v moderní éře neprosadili, je opravdu dlouhý. Přesto panuje názor, že má Jan Kovář velkou šanci postavit se po bok Davida Výborného coby další náš úspěšný nováček-veterán. A to i v zámořském tisku, kde zavládlo velké překvapení nad Kovářovým platem. 2 miliony dolarů pro borce, který v minulých letech sbíral body podobným tempem jako Ilja Kovalčuk nebo Alexandr Radulov, jim přišlo nějak málo… Což je poměrně lichotivá hokejová společnost, že?

Kovářovi nahrává také celková situace Islanders, kde se po odchodu Johna Tavarese tak trochu tvoří nový tým a očekávání veřejnosti nejsou nijak vysoká. Proto by se zde mohl v klidu rozehrát k výkonům, na jaké jsme u něj zvyklí.

Nezbývá než doufat, že si pro něj najde slabost také ten nejdůležitější muž – marná sláva, bez důvěry nového trenéra Ostrovanů Barryho Trotze to nepůjde. Tak snad si tenhle věčně zamračený chlapík při začátcích s Kovářem vzpomene na jiného českého postaršího nováčka, se kterým měl letos u Capitals velkou trpělivost…

A na to, jak bohatě mu ji dotyčný nakonec splatil.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter