Montreal vzpomíná na 27 let starý triumf. Poslední pro Habs i celou Kanadu

Letí to. Je to už 27 let, co se naposledy radoval z poháru kanadský tým. Pro Canadiens to byl 24. Stanley Cup a málokdo z jeho fandů si asi tehdy připouštěl, že bude na dlouhou dobu poslední. Nejen pro Habs, ale pro celou Kanadu, jejíž týmy od té doby selhávají.

V úterý to bylo na den přesně 27 let, kdy skončila někdejší finálová série mezi Montrealem a Los Angeles Kings. Obrovský titulek listu Gazette křičel na druhý den do světa: „Pohár se vrací domů!“

Další návrat se od té doby nekonal.

„Patrick Roy byl ten, o kom to těch dvacet zápasů bylo nejvíc, což je důvod, proč si veze domů Conn Smythe Trophy,“ napsal tehdy montrealský novinář Red Fisher. První titul slavil s Montrealem už coby jednadvacetiletý v roce 1986. O sedm let později úspěch zopakoval. Další dva triumfy přidal s Coloradem 1996 a 2001. Třikrát byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem vyřazovacích bojů.

„Byl to Roy a poslední noc také autor dvou branek Paul DiPietro, vyhlášený první hvězdou večera. Byl to Kirk Muller a Stephan Lebeau, podepsaní pod zbylé góly u výhry 4:1. Byl to také John LeClair, zapsaný jako nahrávač u trefy DiPietra a Lebeaua,“ vzpomíná Fisher.

Zásluhy měl celý tým, který dovolil ofenzivnímu Los Angeles pod vedením Wayna Gretzkyho jen 19 střel na bránu. „Byl to nejlepší zápas Canadiens v play off. Dominance od začátku do konce. Tak by měli vítězové hrát, a proto taky vyhráli,“ dodal Fisher k mužstvu, které se při cestě na hokejový Olymp naposledy v historii obešlo bez pomoci Evropanů (pozn.: Rus Oleg Petrov nastoupil v play off jen jednou a na poháru uveden není).

Příliš zahnutá hůl a divoké oslavy

Fanoušky Waynea Gretzkyho z toho dodnes bolí u srdce. Kings vyhráli první duel 4:1, Gretzky byl u všech branek LA (1+3). Také druhý byl rozjetý dobře. Minutu a půl před koncem vedli Králové 2:1. Pak sáhli Habs ke kontroverznímu přeměření čepele Martyho McSorleyho. Uspěli a dostali přesilovku. Eric Desjardins v ní vyrovnal a v prodloužení dovršil hattrick. Výhra 3:2 srovnala stav série.

Veřejně nikdy nic neřekl, ale ví se, že i Gretzky byl tehdy na McSorleyho naštvaný. Canadiens se rozjeli a už je nešlo zastavit. Druhý, třetí i čtvrtý zápas finálové série urvali v prodloužení. Dohromady deset z šestnácti nutných vítězství uhráli ten rok v nastaveném čase. Jen jednou v prodloužení selhali (hned napoprvé v Quebecu). Dodnes jde o nepřekonaný rekord.

„V jednu chvíli při oslavách těsně po zápase jsme všechny požádali, aby opustili místnost. Zůstali jsme jen hráči a trenérský štáb, asi 15-20 minut, abychom si uvědomili, čeho jsme dosáhli,“ lovil v paměti v roce 2013 při dvacetiletém výročí Guy Carbonneau, tehdejší kapitán Habs.

Bujarou radost trochu narušil dočasný pocit uveznění. „Kvůli lidem jsme nemohli opustit budovu. Moje dcerka, jedenáctiletá Anne-Marie, byla uvnitř s námi a my prostě nemohli ven. Pozdě v noci jsem už musel zajít za sekuriťáky a prosil je, že potřebuju dostat dceru do postele. Zavolali jsme taxi a poradili jim cestu. Jakmile se dostanete za roh, hlavně nezastavovat!“

Hráči složitě prchli domů až v půl čtvrté ráno.

Za zmínku stojí ještě jedno jméno. Velkou zásluhu na titulu měl trenér Jacques Demers, jenž později přiznal celoživotní negramotnost. „Byl to pozitivní chlap, který vás dovedl přesvědčit, že jste ten nejlepší a neexistuje nic, čeho byste nemohl dosáhnout. Tehdy jsme nevěděli, že neumí číst ani psát. Bylo ohromující zjistit, čím vlastně v té době procházel. Nechtěl, aby se o tom někdo dozvěděl. Byl to dobrák, lepší definice mě nenapadá,“ řekl na koučovu adresu Carbonneau.

Jakkoli jsou to hezké vzpomínky, je v nich trocha hořkosti. Prach nesedá jen na trofeje Montrealu, s rolí poraženců se řadu let těžko vyrovnává celá Kanada. Její kluby byly od té doby ve finále pětkrát, pokaždé ale tahaly za kratší konec. Vancouver v letech 1994 a 2011, Calgary 2004, Edmonton 2006 a Ottawa 2007. Montreal byl nejdál ve finále konference (2010 a 2014).

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter