Očima Kevina Weekese: Tři nejlepší brankáři bez prstenu pro vítěze Stanley Cupu

Na čtvrteční podvečer přinášíme hutné čtení z pera Kevina Weekese, bývalého skvělého brankáře, dnes hokejového experta oficiálního ligového portálu NHL.com. Weekes se tentokrát zaměřil na sestavení poutavého žebříčku tří nejlepších gólmanů, kterým ve sbírce chybí Stanleyův pohár. Jako vždy se opřel o vlastní zážitky, přesto si uchoval potřebný nadhled. Přinášíme vám takřka doslovný překlad kompletního textu.

Curtis Joseph:

To, co mám rád na jeho příběhu, je, že neprošel draftem, šel na wisconsinskou univerzitu a chytal tam naprosto parádně. Poté se upsal St Louis Blues a byla naprostá paráda ho sledovat v akci. Obzvláště v play-off, kdy Bluesmani naráželi na Toronto Maple Leafs. Na transparentech fanoušků tehdy stálo: "Jedině Bůh toho zachránil více než Joseph." Joseph byl dynamický, akrobatický a atletický gólman s duší velkého bojovníka.

Poté odešel ze St. Louis, pak táhl Toronto, doslova ho nesl na bedrech. Každou noc mu dával šanci na vítězství, vždy hrál srdcem a s hrdostí. Bylo to nesmírně inspirující. Ke mě se vždy choval velmi hezky, ať už ve chvíli, kdy jsem v létě trénoval s hráči Javorových listů, nebo po mém vstupu do NHL. V každém zápase se sebe vydoloval naprosto všechno.

Byl to prostě úžasný gólman, který chytal opravdu dlouho a jak stárnul, snažil se držet krok s dobou a upravovat svůj styl. Zakomponoval do něj prvky z motýlka. Pamatuji si na série play-off, ve kterých pomohl Edmontonu Oilers vyřadit Dallas Stars a Colorado Avalanche ve dvou po sobě jdoucích sezónách. Ve vyřazovacích bojích prostě dokázal obrovská kouzla. Čím více bylo ve hře, tím byl lepší, byť nikdy nevyhrál Stanley Cup.

Joseph hrál 19 sezón a nakupil 454 vítězství, což jej historicky řadí na čtvrté místo. Udržel 51 nul a podle mě patří do Síně slávy.

Roberto Luongo:

Grant Fuhr byl jeho idol a Luongo ho minulý týden překonal v počtu výher 404. Jeho kariéra mě baví, jen se na ni podívejte. V roce 2011 si zachytal sedmé finále Stanleyova poháru a dodnes se snaží slavnou trofej dobýt. I když nevím, jestli k tomu bude mít někdy příležitost, přál bych mu to. Myslím si, že by mohl dosáhnout na metu 500 vítězství, což by bylo skoro neuvěřitelné. Chytali jsme společně za Floridu Panthers a už tehdy byl skvělý.

Ve své kariéře se musel vypořádat s překážkami. Ačkoliv toho pro Vancouver hodně udělal, nakonec za nepříjemných okolností odešel. Lidé se proti němu otočili po nejlepší sezóně v historii Canucks, přitom se dostal do nominace na Vezina Trophy, dosáhl na Jennings Trophy, přispěl k nejlepšímu oslabení v NHL.

Poté co se na něj lidi zlobili, dospěl a stal se mnohem vděčnějším. Hrozně se mi líbí, jak dokázal vycházet s Eddiem Läckem, udělal pro něj hrozně moc. Už jen to, že si Läck dal jeho podobiznu na novou masku ukazuje, jak skvělý vztah mezi sebou mají. Zblízka jsem viděl i to, jak skvěle se choval ke Corymu Schneiderovi. Rád sleduji to, jak hráči zareagují ve chvíli, kdy se jim nedaří. Právě to je pro mě tím pravým měřítkem. A Loungo si zaslouží absolutorium za to, jak vše zvládl.

Hrál v několika dobrých mužstvech a věřím, že teď, v šestatřiceti letech a zpátky u Panterů, ještě dostane příležitost dobýt Stanley Cup.

Henrik Lundqvist: 

Lundqvist si rychle podmanil Madison Square Garden a všechny fanoušky New Yorku Rangers. Vlastně se stal novou verzí Mikea Richtera. Žádný jiný gólman v dějinách Jezdců nevyhrál tolik zápasů. Tvrdě na sobě dře, je ohromně soutěživý. Možná právě to některým lidem uniká. Lundqvist přitom neustále zlepšuje svůj styl ve spolupráci s brankářským koučem Benoitem Allairem.

Jeho pracovitost je bezkonkurenční, stejně jako jeho oddanost hokeji a touha po úspěchu. Bez ohledu na to, co všechno již dokázal, je stále hladový. Získal Vezinovu trofej, ceny pro nejužitečnějšího newyorského hráče, nominace do All-Star Game a mohl bych pokračovat. Všechny své individuální pocty by okamžitě vyměnil za prsten pro vítěze Stanley Cupu. Obzvláště pak po posledních dvou sezónách, ve kterých byl tak blízko. Jednou si zahrál ve finále, podruhé mu k tomu samému chybělo jediné vítězství.

Lundqvist  vyhrál přes 340 zápasů, ve sbírce má přes 50 nul. Až jednou ukončí kariéru, bude patřit k velikánům svého řemesla. Nyní je na vrcholu, takže od něj ještě očekávám pár útoků na hokejový grál.

Jedna věc je hrát tenisovou dvouhru na stadionu Arthura Ashe při U.S. Open, kde jste jen sám za sebe, druhá pak stát v kleci při náročném kolektivním sportu. Není snadné stát se Serenou Williamsovou nebo Rafaelem Nadalem a být schopný porazit kohokoliv na hlavním kurtu, opravdu ne. Jsou na to sami, nikdo jim nepomáhá. Ale hokejoví brankáři hrají na individuálním postu v něčem, co je považováno za nesmírně těžký kolektivní sport.

Občas je nepříjemné slyšet, jak někteří lidé volají: "Tenhle chlap nikdy předtím Stanley Cup nevyhrál." Ale ono není vůbec jednoduché zvítězit při hokejovém srandamači někde na ulici, natož ve finále NHL. Všem se to zkrátka nepovede. A nemůžete se se mnou přít, že mnou vybraní brankáři neudělali pro vítězství maximum. Ne, oni svému snu dali naprosto všechno, hrál jsem se dvěma z nich a se všemi jsem bruslil, trénoval.

Důvodem, proč jejich jména na stříbrné trofeji chybí, je to, že je příšerně těžké Stanleyův pohár získat. Jedinec na něj sám o sobě nedosáhne.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter