Ohlédnutí: Adam Oates – stvořitel geniálních střelců

Trochu opomíjený hokejovou veřejností, ale o to více ceněný vlastními spoluhráči. Nesobeckost, to bylo hlavní krédo jednoho z nejlepších tvůrců hry, kteří kdy brázdili hokejová kolbiště. Tisícovku bodů nasbíral v patnáctém nejkratším čase a jako osmý hráč v historii dosáhl na metu tisíce přihrávek. Slušný počin na hráče, co nebyl nikdy draftován.

Rodák z Westonu nedaleko kanadského Toronta dělil své mládí mezi dva sporty: hokej a lakros. V obou uplatňoval své přednosti spočívající v šikovných rukách a dobrém čtení hry. Nakonec se rozhodl naplno věnovat hokeji. Juniorské roky ale sám popisuje jako jednu velkou párty. Střední školu zaměřenou na hokej musel načas opustit a na chvíli skončil jako obsluha čerpací stanice. Dva roky pak strávil v provinční ontarijské juniorské lize a draftem NHL prošel nepovšimnut. Skauti ho hodnotili jako „příliš pomalého“.

Oates se rozhodl dodělat si vzdělání a byl přijat do týmu RPI Engineers, hrajícího univerzitní soutěž NCAA. Za tři roky zde vytvořil několik rekordů a svými výkony donutil činovníky NHL ke změně názoru na jeho osobu. Nejméně pět týmů nejlepší hokejové ligy světa najednou stálo o jeho podpis. Oates si nakonec vybral Detroit Red Wings a podepsal s nimi čtyřletý nováčkovský kontrakt v hodnotě 1,1 miliónu dolarů, který z něj udělal nejlépe placeného zelenáče sezóny 1985-86.

Začátky v rudém dresu s okřídleným kolem však nebyly vůbec jednoduché. V úvodní sezóně pendloval mezi farmou v Adirondacku a prvním týmem. Teprve ve druhém roce získal pevné místo v sestavě Křídel. Bodový příděl neustále navyšoval a v sezóně 1988-89 skončil na třetím místě klubového bodování. Jenže Wings vypadli v prvním kole playoff a rozhodli se pozměnit kádr. Oates se tak spolu s veteránem Paulem MacLeanem stěhoval do St. Louis výměnou za Tonyho McKegneyho a klubovou ikonu Blues Bernieho Federka. V kontextu doby je tento obchod považován za jeden z nejhorších v historii Detroitu.

St. Louis zařadilo Oatese do centra prvního útoku k Brettu Hullovi. Vznikla tak jedna z nejúdernějších dvojic nejen devadesátých let, ale i celé historie NHL. Během necelých třech sezón v útoku s Oatesem zažil „Golden Brett“ nejplodnější období své kariéry - 228 gólů v 231 zápasech. Pokud součet rozdělíme po jednotlivých sezónách, tak dostaneme hodnoty 72, 86 a 70. To jsou gólové zápisy z říše snů! Na drtivé většině z nich měly podíl šikovné ruce Adama Oatese. Ten během této doby zaznamenal 79, 90 a 59 přihrávek. 

Idylka jejich hokejového souznění však neměla dlouhého trvání. Oates nebyl spokojen s novou smlouvou, kterou mu Blues nabídli, a tak bylo jasné, že se jejich cesty rozejdou. Následovala výměna do Bostonu za typově podobného tvořivého centra Craiga Janneyho. 

V Bostonu prožil Oates asi nejlepší sezónu své kariéry. 142 bodů z ročníku 1992-93 byl třetí nejlepší výkon mezi všemi hráči, 97 asistencí bylo dokonce tím úplně nejlepším počinem. Bombarďáka Hulla vyměnil za Cama Neelyho, střeleckou hvězdu Medvědů, která však většinu této sezóny promarodila. O to víc vyniká Oatesův bodový výkon.

V další sezóně už měl Oates svého nového parťáka k dispozici častěji a výrazně pomohl Neelymu k famózním 50 brankám ve 49 zápasech. Jejich spolupráce pokračovala do sezóny 1996-97, během níž byl Oates vyměněn do Washingtonu. Na křídlo dostal slovenského rychlíka Petera Bondru, s nímž pokračoval v produktivních výkonech. V letech 2001 a 2002 byl nejlepším nahrávačem ligy, ačkoliv mu bylo už skoro 40 let.

Capitals pomohl v roce 1998 do finále Stanleyova poháru, ani jeho výborné výkony ale k zisku poháru nestačily. Tehdejší detroitská Rudá křídla byla nad jejich síly. Atmosféru finálových bojů si zopakoval ještě jednou, a to v roce 2003 v dresu Mocných kačerů z Anaheimu. I druhý pokus pozvednout nad hlavu pohár lorda Stanleyho však dopadl neúspěšně. V sedmizápasové bitvě ho pro sebe tehdy urvali Ďáblové z New Jersey.

O rok později svou pouť nejslavnější hokejovou ligou světa ukončil. Celková bilance je úctyhodná. 1337 zápasů, 1420 bodů (341 branek a 1079 asistencí). V době, kdy končil, stačily tyto výkony na třinácté místo v celkovém počtu bodů a na páté mezi nahrávači.

Na místo v torontské Hokejové síni slávy si počkal až do roku 2012. Trochu překvapivé u hráče, jenž jako jediný centr v historii soutěže pomohl hned třem spoluhráčům k překonání padesátigólové hranice (Brett Hull, Cam Neely a Peter Bondra). Hull a Neely s jeho přispěním nastříleli dokonce 50 branek v 50 (nebo méně) zápasech.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter