OHLÉDNUTÍ: Hartford Whalers – klub, který ulovil i ty největší legendy

Do NHL vstupovali jako jeden z nejstabilnějších klubů zanikající konkurenční WHA. Na soupisce měli spoustu zkušených hráčů včetně toho nejpovolanějšího. Jednapadesátiletá legenda světového hokeje Gordie Howe si užíval pobyt na ledě se svými dvěma syny. A přesto to z nějakého důvodu dlouhodobě neklapalo.

Vznik a roky strávené ve WHA

Tým byl založen v listopadu 1971 jako New England Whalers a svůj domovský stánek měli v Bostonu. První sezóna ve WHA se jim povedla náramně, když ve finále play off porazili Winnipeg Jets a získali historicky první titul AVCO Award Trophy. V úvodní sezóně hráli domácí zápasy v Boston Garden, která byla také domovem slavných Bruins z ještě slavnější hokejové ligy. Howard Baldwin, majitel Velrybářů, se proto rozhodl klub přestěhovat do nedalekého Hartfordu, kde se zrovna stavěla nová moderní hala. Klub zde zůstal až do svého přesunu do Severní Karolíny před sezonou 1997/98.

Dalšího titulu se klub nedočkal, přesto lze hodnotit jeho působení ve WHA jako úspěšné. Za sedm sezon, co liga fungovala, nikdy nechyběl v play off a třikrát vyhrál svou divizi. V roce 1977 získali z Houstonu Gordieho Howea a jeho dva syny, Marka a Martyho. Rok poté je posílil i André Lacroix, historicky nejproduktivnější hráč WHA.

Vstup do NHL

Jejich první sezona v nejslavnější hokejové lize světa dopadla velmi slibně. Soupiska byla plná kvalitních hráčů (Blaine Stoughton, Rick Ley, Dave Keon, Mark Howe nebo Andre Lacroix), doplněná o hvězdné veterány Gordie Howea a Bobby Hulla. Zisk 73 bodů znamenal nejen postup do play off, ale i nejlepší výsledek ze všech čtyř nových týmů, přijatých ze zaniklé WHA.

Další sezóny byly ale hodně slabé. Skončili Howe i Hull a přestupová politika klubu byla tristní. Zbavovali se svých zkušených hráčů výměnou za domnělé talenty, kteří však očekávání nenaplnili. V první polovině osmdesátých let tak končili pravidelně poslední ve své divizi a brána vyřazovacích bojů jim zůstávala zavřená.

Asi jediné čím v této době upoutali pozornost, bylo nošení dlouhých hokejových kalhot v sezóně 1982/83. Spolu s Letci z Philadelphie byli jediní, kteří experimentovali s tímto módním výstřelkem. Cooperalls, jak se těmto kalhotám připomínajícím tepláky říkalo, liga po této sezóně zakázala.

V polovině osmdesátých let přišlo krátké výkonnostní vzepětí. V sezóně 1985/86 se konečně odlepili ode dna své divize, přeskočili Šavle z Buffala a po pěti neúspěšných pokusech konečně zakusili atmosféru vyřazovacích bojů. V prvním kole smetli ve třech zápasech divizního vítěze Nordiques a zaznamenali tak svou první a jedinou vítěznou sérii play off v historii. Ve druhém kole už totiž nestačili na pozdější vítěze z Montrealu.

Dobrou formu si přenesli i do další sezony. Zisk 93 bodů byl nejen nejvyšší v klubové historii, co se působení v NHL týče, ale znamenal i první a jediný divizní titul. Jádro týmu tvořili skvělí hráči jako Ron Francis, Kevin Dineen, brankář Mike Liut, obránce Ulf Samuelsson nebo střelec Sylvain Turgeon. V play off 1987 však pobyli krátce. V prvním kole jim porážku vrátili Nordiques. Byla to tvrdá série, během které byly nastaveny některé nové rekordy v počtu trestných minut.

Výměna Rona Francise

Sezóna 1989/90 se dá hodnotit z pohledu Velrybářů jako úspěšná. 85 bodů znamenalo druhý nejlepší výsledek za dobu působení v NHL a samozřejmě postup do play off. Dosavadní kariérní maxima (32 gólů, 69 asistencí a 101 bodů) zaznamenal kapitán a největší hvězda týmu centr Ron Francis. Před uzávěrkou výměn však udělal nový generální manažer Eddie Johnston první kontroverzní výměnu, kterou začala postupná destrukce týmu, když vyměnil brankářskou jedničku Mikea Liuta do Washingtonu. Po vcelku úspěšné základní části tak šel tým do vyřazovacích bojů s nepříliš zkušeným brankářským duem Sidorkiewicz - Whitmore. Naplno se to projevilo hned v prvním kole proti bostonským Medvědům. Série se sice natáhla na maximálních sedm zápasů, ale vyřazení Velrybářů bylo způsobeno především rozdílnou kvalitou gólmanů.

Březen 1991 však znamenal pro fanoušky Whalers ještě větší šok. Johnston poslal do Pittsburghu kapitána a ikonu týmu Rona Francise, spolu s Ulfem Samuelssonem a Grantem Jenningsem. Výměnou obdržel útočníka Johna Cullena, obránce Zarleyho Zalapskiho a pravé křídlo Jeffa Parkera. Ačkoliv se Johnston a například odborný časopis The Hockey News snažili hartfordské fanoušky přesvědčit o přínosu této výměny, skutečné dopady na oba týmy se ukázaly velmi brzy.

Trojice Francis, Samuelsson a Jennings získala hned v následujícím playoff s Tučňáky Stanleyův pohár a tato výměna je často zmiňována jako naprosto zásadní v klubové historii Penguins.

Éra po Francisovi a přesun z Hartfordu

Po odchodu Johnstona najali Velrybáři zkušeného Briana Burkea, aby nastartoval přestavbu týmu. Během krátké doby se utvořilo jádro týmu kde byli hráči jako Pat Verbeek, Geoff Sanderson, Andrew Cassels nebo brankář Sean Burke. Ten přišel od Ďáblů a protihodnotou této výměny byl Robert “Bobby” Holík. Svou kariéru zde začínal třeba obránce Chris Pronger. Jako nadějný prospekt byl vyměněn do St. Louis za Brendana Shanahana. Vedení si od výměny hodně slibovalo, jmenovalo Shanahana okamžitě kapitánem týmu, ten ale dával od začátku najevo svou nespokojenost s působením v Hartfordu a dožadoval se výměny jinam. Poté co se do týmu vrátil jeden z nejoblíbenějších hráčů klubové historie Kevin Dineen, vyslyšelo vedení týmu Shanahanovy nářky a poslalo ho do Detroitu výměnou za Keitha Primeaua (součástí výměny byli Brian Glynn na jedné straně a Paul Coffey na druhé).

Majitel týmu Peter Karmanos sice slíbil v roce 1994, že udrží nejméně čtyři roky klub v Hartfordu, nicméně na základě dlouhodobě nízké návštěvnosti a malé ochotě vedení města při spolupráci na výstavbě nové haly, se v květnu 1997 rozhodl klub přestěhovat do Raleighu v Severní Karolíně.

Poslední zápas v Hartfordu odehráli Velrybáři 13. dubna 1997, když porazili Tampu Bay 2:1. Autorem posledního gólu byl stylově kapitán mužstva Kevin Dineen. Posledním aktivním hráčem, který kdy oblékal dres s velrybí ploutví, byl v roce 2014 brankář Jean-Sebastien Giguere.

Čeští fanoušci mohli v ikonických zelenobílých dresech vídat třeba Roberta Krona, Marka Malíka, Františka Kučeru nebo již zmiňovaného Bobby Holíka.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter