Petr Adler: být hokejovým koučem, to je opravdu prapodivná vášeň

Koučové se najímají proto, aby měl kdo dostat padáka. V řeči hrdého Albionu se to dokonce rýmuje: Coaches are hired to be fired. Kromě toho, když se mužstvu nedaří, těžko můžete dát výpověď 23 hráčům. Místo nich máte kozla odpuštění. Kouče. A jak se nám sezóna začíná schylovat, množství koučů, kteří se obávají každého telefonátu, jenž je zve na návštěvu kanceláře generálního manažera, stoupá.

Ty výpočty jsou prostinké: NHL má (zatím) 31 mužstev, a do soutěže o Stanleyův pohár se jich dostane 16. To znamená, že 15 majitelů se bude vztekat. Ani ne tolik kvůli slávě a případným rostoucím návštěvám v příštích sezónách. Všichni majitelé totiž vědí, že čím dále postoupí jejich mužstvo v pohárové soutěži, tím těžší budou jednání s klíčovými hráči, kterým letos končí smlouvy.

Pro majitele je důležité, že hráči budou hrát od neděle 8. dubna zadarmo. Ten den se bude konat jediný zápas: Florida Panthers si od 19:30 místního času zahrají v bostonském TD Garden proti místním Bruins. Jde o dohrávku za zrušené utkání ze čtvrtka 4. ledna. To se na východním pobřeží Spojených států zbláznilo počasí a předvedlo, co dovede taková vánice, hnána větrem, kterému se říká nor’easter. Pro chtivé dalšího ponaučení: zápas pro hosty vysílá televize FSFL, domácí mohou utkání sledovat v přímém přenosu televize NESN, ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky zbývá k doprodeji 523 vstupenek a nejlevnější z nich stojí 56 dolarů.

Jinak ale tím dnem skončí pravidelná sezóna, a s ní i povinnost majitelů vyplácet hráče.

Hráči, kteří si zahrají v pohárové soutěži budou hrát bezmála za hubičky: NHL vyplácí prémie, jejichž výše závisí na tom, kam až mužstvo postoupí, a ty prémie se v každém takto obdarovaném mužstvu dělí podle klíče, o kterém rozhodne vedení mužstva. Může to být rovným dílem, může to být podle bodů, může to být podle odehraných minut. I pro vítěze Stanleyova poháru to nakonec bude částka, která se u těch lepších hráčů bude rovnat zhruba kapesnému.

Ovšem: majitel bude platit pouze za provoz haly (včetně uvaděčů a uklízeček a posádky, která dohlíží na jakost ledu), za přepravu a ubytování mužstva a za jeho stravu. Příjmy z prodeje vysílacích práv (rozhlasových i televizních), z reklam v hale a kdekoliv jinde, a ze vstupného, vysoce převýší náklady.

Proto majitelé neradi vidí kouče, kteří jejich mužstvo nepřivedli ke šťávě z výpeku masa (gravy), jak se tomu říká anglicky.

Kdo to všechno zvoral?

Může se úplně klidně stát, že za neúspěchem stojí sám majitel. Nepovolí generálnímu manažerovi, aby překročil jím samotným stanovený rozpočet. A ten rozpočet může být dost hluboko pod nejvyšší hranicí mzdového stropu. Generální manažer tím pádem nemůže postavit mužstvo, které by mělo nějakou naději na úspěch.

Jistě, příklad letošního nováčka, Vegas Golden Knights, naznačuje, že není třeba stavět mužstvo ze samých hvězd první velikosti, ale to byla výjimka, která potvrzuje pravidlo. Nemluvě o tom, že generální manažer Zlatých rytířů George McPhee měl od svého majitele Billa Foleyho poměrně volnou ruku, a měl také dost času, aby se rozhlížel. Jak to je s mužstvem z Města hříchu doopravdy, to ukáží teprve další sezóny.

Chytrý kouč ví své. Proto, třeba, Mike Babcock odmítl nabídku, aby zůstal u Detroit Red Wings. Nabídka byla zhruba stejně velkorysá jako ta, kterou později přijal u Toronto Maple Leafs. Jenže Babcock věděl, že se torontští dostávají pomalu na cestu směrem vzhůru, zatímco kredenc motorového města zela prázdnotou. To je další anglický výraz: the cupboard is bare. Tam, kde Leafs čekala tou dobou místa v horní části pořadí ve výběru, Wings už neměli kam sáhnout.

Mnozí dnes z podobného důvodu předpovídají, že generální manažer Detroitu Ken Holland, kterému vyprší smlouva v blízké budoucnosti, může být tím nejzdatnějším kandidátem na podobné místo u kandidáta na nejnovější mužstvo NHL v Seattle.

I on dosáhl v Detroitu všeho, čeho se dalo dosáhnout, a i on moc dobře ví, že nejbližší budoucnost mužstva není z nejrůžovějších.

Jakkoliv může majitel, rodina Ilitchova, tvrdit, že milují všechny členy vedení mužstva jako své rodné bratry, nepřítomnost v pohárové soutěži po neslýchaných šestadvaceti letech postupu nutně udělá z bratrství guláš.

Nicméně, jak řečeno, první, kdo si odskáče malér neúspěchu, je kouč. A ne, že by to bylo jakkoliv spravedlivé. Pro příklady není třeba chodit daleko.

Z génia blbem během jednoho léta

Edmonton Oilers se v roce 2006 dostali ve Stanleyově poháru až do sedmého zápasu finále, kde nakonec prohráli s Carolina Hurricanes o jedinou branku (ta do prázdné sítě se nepočítá).

V dalším ročníku se Oilers vůbec nedostali do pohárové soutěže, a jejich přemožitel z Raleigh také ne. Že by koučové Craig MacTavish (za poražené) a Peter Laviolette (za vítěze) přes léto náhle zpitoměli? Nebo platí, že si obě mužstva nestačila od chvíle posledního utkání 19. června 2006 do chvíle prvního utkání příští sezóny 4. října 2006 řádně odpočinout? Jistě, je úplně možné, že vítězové z Caroliny místo vzpírání činek vzpírali sklínky, ale ani to nestačí jako vysvětlení.

Oba koučové to ještě nějaký čas vydrželi, ale pak je vedení jejich mužstev vypoklonkovala.

U MacTavishe byl ten další vývoj obdivuhodný: komentoval čas od času pro televizi TSN, též při té příležitosti dostudoval a získal magisterský titul v oboru obchodního podnikání, trénoval tehdejší farmu Vancouver Canucks (byla tenkrát v Chicagu), a pak se touto divnou oklikou vrátil do Edmontonu, do úřadu generálního manažera.

Tady MacTavish na vlastní kůži zjistil, co to je tzv. dopad bumerangu (boomerang effect). Když se prostřednictvím počítačového programu Skype domlouval s tehdejším koučem mužstva Ralphem Kruegerem, který byl zrovna ve Švýcarsku, přihodil se mu nápad. Generální manažer se radil se svým koučem o kandidátech na úřad asistenta. Bylo to na Kruegerovu žádost: chtěl mít vedle sebe někoho, kdo by hlídal obrannou činnost a tělesnou zdatnost mužstva.

Pánové hovořili o osobě Dallase Eakinse, jehož zkušenosti hlavního kouče tou dobou nesahaly výše než na úroveň Americké hokejové ligy (AHL): řídil farmu Maple Leafs, Toronto Marlies.

MacTavish si najednou uvědomil, že Eakins běhá maratón, podobně jako on, a na místě, během rozhovoru skrz Skype, dal Kruegerovi padáka. Pak zavolal Eakinse a nabídl mu místo hlavního kouče Oilers.

Po několika letech byl MacTavish ve Švýcarsku, kde se díval na jakousi mezinárodní soutěž. Oilers jednoho dne vyhráli loterii, takže získali první místo ve vstupním výběru hráčů (entry draft). MacTavish sešel mezi reportéry, aby vyjádřil své potěšení. První otázka ho trochu zaskočila: co říkáte tomu, že jste byl před chvíli odvolán z funkce generálního manažera?

Bezohledné vyhazovy

Podobně skandálně se chovala ke svým činitelům i jiná mužstva. Třeba Florida Panthers, kteří vyhodili z důvodů nepříliš jasných kouče Gerarda Gallanta a jeho asistenta Mikea Kellyho. Učinili tak, když byli na cestách, a televizní záběry obou koučů, jak čekají u stadiónu po zápase proti Hurricanes na taxíka udělaly klubu obrovskou ostudu.

Gallantovi se později dostalo zadostiučinění: Golden Knights pod jeho vedením jedou soutěží jako štika.

Někdo si dál tu práci, že vypočítal, že průměrná životnost hlavního kouče u jednoho mužstva činí 207 utkání. To je něco kolem dvou a půl sezón. A přesto tolik odborníků a slušných lidí usiluje o to, aby získali úřad, o němž jeden řekl, že má často pocit, že žvýká rozsekané sklo, zatímco jiný řekl, že člověk nemusí ani tak moc znát hokej, jako mu nesmí vadit, že ho nenávidí všichni, snad s výjimkou jeho vlastní rodiny.

Stojí to člověku za to? Každý jeho krok hlídá majitel, vedení mužstva, fanoušci, sdělovací prostředky i jeho hráči. Jistě, hlavní kouč si v NHL dnes vydělá dost peněz, a když dostane padáka, musí ho mužstvo vyplácet až do vypršení smlouvy nebo do okamžiku, kdy získá jiné místo za nejméně stejné peníze jako měl ve chvíli vyhazovu. Komu může tohle stát za tu ostudu, že o něm mluví tolik lidí jako o beznadějném pitomci, s případným dodatkem, že mu smrdí nohy?

Zajímavé je, že koučové dovedou sami sobě zdůvodnit, proč je nemáme považovat za nějaké masochisty. Tvrdí, že koučovat je skoro tak napínavé jako hrát. Že je baví, když vyhrávají, stejně, jako je bolí prohra. Člověk se cítí být členem nějaké skupiny.

Těch, kteří byli upřímnější, bylo málo. Jak řekl jeden z těch přemýšlivějších, když člověk hrával, věděl po zápase, že vydal všechno, co měl. Takže se uměl smířit i s prohrou. To je pocit, který kouč nepozná. Nikdy.

Spravedlnost je slepá

Za to pozná, jak často je úspěch dílem hráčů a neúspěch jenom jeho dílem, i když tomu je často naopak.

Nejhorší je, když si nespokojenost obecenstva odnáší koučova rodina. Dallas Eakins se málem rozbrečel, když vyprávěl, jak šel vyzvednout po vyučování svoji malou holčičku ze školy, někdo ho poznal a křičel na ní jménem, že její tatínek je strašnej vůl.

Mnozí mluvili o tom, jak zajímavý to je úkol, vytvořit z tolika jednotlivců jednolité mužstvo, jehož členové se dovedou podřídit společnému cíli a přesto si každý z nich musí zachovat svojí vlastní tvář.

A všichni se shodli, že to je jakýsi zvláštní druh vášně. Možná zvrhlé, ale pořád vášně.

Jeden z dotazovaych koučů, muž, který zažil nejméně tři vyhazovy (a tři návraty), ochotně připustil, že snášet v samoobsluze pohledy, jako by si všichni mysleli, že je malomocný, nebo alespoň má na celém těle nějakou ošklivou vyrážku, skutečně není moc příjemné.

Ale, dodal, ta výzva, den co den dělat z 23 lidí jeden celek, a den co den vynalézat způsoby, jak přelstít kouče na střídačce soupeře, ta mu za to stojí.

A pak dodal s odzbrojující upřímností: a co by vlastně mohl dělat jiného, když nic jiného neumí?

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter