Petr Adler: hokejová legenda Jozef Čapla vypráví. A jak vypráví!

Být legendou kohokoliv v čemkoliv, to je strašná piplačka. A také je to ohromná zodpovědnost. Jozef Čapla (na snímku jako hlavní kouč na střídačce v německém Augsburgu) je legendou hokeje nejen slovenského, ale i československého. A nejen to. On je legendou i v Německu.

Na stará kolena (ano, i on má stará kolena; o to mladší ale má duši a srdce), tedy: na stará kolena napsal knížku vzpomínek. Jmenuje se JoJo Čapla: hokejka ALPAČ, která změnila hokej.

A je to skvělé čtení. Pro pamětníky, i pro mladší příznivce nejrychlejší kolektivní hry na světě, kteří vědí, že znalost dějin může být ku prospěchu věci. Člověk se vyvaruje opakování hloupostí, které před ním spáchali jiní.

Mnozí autoři se domnívají, že vzpomínky mají být, jak se trefně říká, hrstí povídek o veselých příhodách z natáčení. Že musí být zaplněny drby o současnících autora. Že autor má být středem všehomíra.

Jozef Čapla se nedopustil ani jediné z těchto tří možných (a smrtících) chyb.

Jozef Čapla vypráví příběh slovenského hokeje jeho dob, vypráví o lidech, kteří ho ovlivnili, kteří ovlivnili i jeho, jako osobu i jako hráče.

Slovenský hokej se v této době zmítá v rozporech. Všichni, komu leží na srdci dobro tohoto ušlechtilého sportu na Slovensku, by si měli Čaplovu knížku přečíst. A měli by se nejdřív nad tou knížkou zamyslet, a hned potom by se měli zamyslet sami nad sebou.

O lidech, s nimiž měl co do činění, hovoří Jozef Čapla s úctou a vděčností za to, že mu pomohli. O těch, o nichž by nemohl říci nic moc slušného, se nezmiňuje. Ale hlavně: je zřejmé, že Jozef Čapla moc dobře ví, že bez úcty k jiným nemůže očekávat úctu jiných. Kéž by to věděli mnozí jiní, kteří se čas od času koupají ve výsluní palcových titulků nebo, nedej přírodo, dobudou nějaké moci!

Zajímavé je, jak si Čapla nevybírá: mluví s úctou a láskou o těch, od nichž se něčemu naučil, mluví ale s úctou a láskou i o dělnicích ve výrobně hokejek v Horažďovicích, které nástroje jeho řemesla označovaly nalepenými barevnými pruhy.

Ostatně, ty hokejky, to je kapitola sama pro sebe.

Pro současníky to může znít jako pohádka o třech zlatých vlasech děda Vševěda, pamětníci ale dobře vědí, že bývaly časy, kdy byly k mání jenom československé hokejky. Jejich kvalita byla prostě nepřijatelná. Nákup pořádného zboží ze Západu, kterému strana a vláda ze zásady říkaly “nepřátelský” nepadal v úvahu. Nejen kvůli tomu nepřátelství, ale také kvůli tomu, že takové zboží stálo peníze v cizí měně.

Čeští i slovenští řemeslníci se museli naučit vyrábět na kolenou náhradní díly a spravovat věci, které by jinde už tenkrát vyhazovali na smetiště.

Jozef Čapla, muž velice šikovných rukou i hlavy, ale šel o krok dál: vymyslel hokejky, které se blížily špičkovému světovému zboží kvalitou i výdrží. Lidé v horažďovické továrně, kde se ty hokejky nakonec vyráběly, jim dali jméno ALPAČ. Čaplovo jméno obráceně. To jméno si ty hokejky udržely až do onoho osudného roku, kdy se Jozef Čapla rozhodl, že přijme nabízené prodloužení smlouvy v Německu (tom ošklivém, jak se tenkrát říkalo), i přesto, že tehdejší úřad, který v Československu rozhodoval (jmenoval se Pragosport) se usnesl, že se má Čapla okamžitě vrátit.

Nějaký bdělý komunistický papaláš si vzápětí všiml označení špičkových hokejek z Horažďovic a nařídil, že ten nápis musí být odstraněn.

A byl. Až nestydatě rychle.

Hokejky ALPAČ ale nezanikly. A ani nezaniknou. Právě díky Čaplově knize, kde podrobně vypráví o jejich konstrukčních vlastnostech, včetně podrobností o tom, jak na ně přišel. Doplněno kresbami.

Tohle ovšem není první literární práce Jozefa Čaply. Ty čtyři předchozí ale byly odbornými příručkami pro hokejové kouče. Mimochodem, to je samo o sobě úsměvné. Čapla se ve svém životaspise několikrát zmiňuje, kolika věcem se spolu s kluky ze sousedství naučili sami, když hrávali něco, co mělo připomínat hokej na kterémkoliv plácku, kde to šlo. A později, vzpomíná, našel popisy podobných cvičení v nejrůznějších učebnicích. Ovšem: s latinskými názvy.

Knihu přeložila do češtiny a literárně upravila Jana Čeryová. Vydalo ji v Plzni nakladatelství Aleše Čeňka. Na stránkách www.alescenek.cz můžete zjistit knihkupectví, kde ji mají, a k němuž máte nejblíže.

A teď trochu osobně: knížku mi doporučil bývalý Čaplův spoluhráč Václav Nedomanský. Čapla mi k tomu podotkl, že kdyby se mi nelíbila, mám ji Nedomanskému otřískat o hlavu.

Václave, nemusíš se bát.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter