Petr Adler: jak dovede počítač vycepovat dobré hokejisty? Čeští vynálezci to zvládli

V životě jsem se takhle nezapotil, pravilo pravé křídlo Boston Bruins David Pastrňák. Právě odložilo helmu, brýle a hokejku nejnovější tréninkové pomůcky, založené na tzv. virtuální realitě. Nový nástroj vznikl v hlavách českých vynálezců. Jmenuje se to Sense Arena. Vynálezce chtěl původně jenom pomoci svému synkovi v jeho nadějném hokejovém růstu. Jenže se to stalo v Liberci, městě Bílých Tygrů, do věci se připletli lidé jako Filip Pešán, tamní kouč, a také Jan Ludvig, muž se zkušenostmi hráče a skauta NHL. Ti tuhle pomůcku vychválili do nebe. Sense Arena se chystá vletět plnou parou na kluziště od těch nejmenších, až po ta profesionální.

Seřadit všechna číselka tak, aby se Sense Arena stala skutečností, to musela být děsná piplačka. Úmorná dřina.

Ale výsledek stál za to.

Jako u každého dobrého počítačového programu, co je uvnitř děsně složité, je navenek vlastně děsně jednoduché: hráč si navlékne helmu, nasadí si rukavice, vezme do rukou hokejku, která vypadá úplně tuctově, ale uvnitř je přeplněná nejrůznějšími čidly, a postaví se na plochu z umělého ledu velikosti sedm krát sedm metrů (v nejhorším případě čtyři krát čtyři metry).

Před očima se mu objeví červený bod, i zadívá se do něj. Vyskočí mu nejrůznější údaje, hráč si nejrůznějšími pohyby očí vybere ty, které se ho týkají, a najednou má pocit, že je na ledě obrovského zimního stadiónu, slyší řev dvaceti tisíc hrdel z ochozů, kolem něj létají spoluhráči i protihráči, a je na něm, aby začal hrát.

I začne. A vyleze zpocený jako myš, protože vlastně nesleze z ledu. I při trénincích nejezdí každý hráč od začátku do konce na plné pecky. Tady ano.

Jak řekl šéf Sense Arena Bob Tetiva, program v tuto chvíli má ve své paměti nastřádáno přes sedmdesát různých cviků (na dalších se pracuje). Přístroj nebyl nikdy myšlen jako nějaká (dost drahá) hráčka. Je to tréninková pomůcka. Kazdy hráč má v jeho paměti uložen svůj účet, do něhož mu trenér vkládá pokyny, co má kdy dělat a jak.

Pro tréninky je tu zajímavých několik věcí. Ta první je velice praktická: získat tréninkový čas na zimním stadiónu je okolnost nejen velice omezující (den má 24 hodin, a do nich se mají vměstnat všichni, kteří chtějí hrát hokej nebo si jen zabruslit), ale také až nezdravě nákladná. I to je nakonec pochopitelné: provoz takového stadiónu zajišťují nejen drahé přístroje, ale také lidé, kteří se musí naučit, co mají dělat, a pak za to chtějí dostat (po zásluze) zaplaceno.

Další výhodou Sense Arena je, že vlastně umožňuje individuální trénink: každý hráč dostává zadány ty cviky a činnosti, v nichž se potřebuje zlepšit. A současně se nezapomíná, že hokej je hra kolektivní: od toho jsou na obrazovce spoluhráči a protihráči, kteří reagují na činnost cvičícího hráče, jako kdyby to bylo doopravdy.

Zní to celé jako pohádka, ale je to skutečnost, kterou si za přítomnosti kouče Boston Bruins Bruceho Cassidyho vyzkoušelo v bostonské hokejové akademii několik hráčů jeho mužstva.

Nedostali se k tomu jako slepí k houslím: liberecký kouč Filip Pešán svého času pečoval mezi mnoha jinými mladíky také o Davida Pastrňáka. Věděl o něm, že právě on je typem hráče, kterého by nové zařízení mohlo zaujmout. Slovo dalo slovo. Výsledek: Pastrňák dnes je jedním z účastníků celého projektu, který do věci vrazil i své těžce vydělané prachy, stejně tak se zachoval Pastrňákův zástupce Aleš Volek.

Sense Arena sídlí v Praze, ale míní se rozletět do širšího světa. Začne v Severní Americe, kde už dnes má zástupce v Bostonu. A nejen v Davidu Pastrňákovi.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter