Petr Adler: je pohroma za rohem, aneb co čeká NHL? Výluka nebo stávka?

Zapamatujte si laskavě tato data: neděle 1. září 2019, a neděle 15. září 2019. V první zmiňovaný den může NHL oznámit, že už jí jde současná kolektivní smlouva opravdu dost na nervy, a že je na čase učinit pár základních změn. Když to liga neudělá, může se úplně klidně stát, že ve druhý zmiňovaný den mohou hráčské odbory NHLPA s tváří hráčů pokeru oznámit, že už jim jde současná kolektivní smlouva opravdu dost na nervy, a že je na čase učinit pár základních změn.

Druhé datum může být zajímavější: kdyby požadavek vznesly odbory, a obě strany by viděly, že dohoda se vznáší v nedohlednu, mohli by hráči vstoupit do stávky. To udělali naposledy děsně dávno, v roce 1992. Na rozdíl od výluk, které uvalila liga, a kterých byla přehršel, naposledy před pěti roky.

Rozdíl mezi stávkou a výlukou je prostý: v případě výluky mohou hráči odejít za chlebem někam jinam, do jiných soutěží, kdekoliv na světě. Kromě Severní Ameriky, kde by ostatní (nižší) soutěže nerady rozzlobily konkurenta tak zdatného jako je NHL. V případě stávky jsou na tom hráči o něco hůře: odmítli pracovat pro svého zákonného zaměstnavatele, nesmí tedy přijmout (placené) zaměstnání od kohokoliv jiného. Třeba i na Marsu.

Hlavní sváry

Hráči považují tzv. zásobní účet (escrow) za bezostyšnou urážku. Z každé výplaty jim strhnou něco kolem 10 až 15 procent. Částka se ukládá na účet, jehož by liga použila, kdyby, jak její vedení říká, pršelo (for a rainy day). Že si nejvyšší hokejová soutěž světa v tuto chvíli stojí velice dobře (v kšeftu se otočí zhruba pět miliard dolarů ročně), neznamená, že příští roky zůstanou podobně plodné. NHL tvrdí, že potřebuje pojistku. A tou je ten zásobní účet.

Po skončení sezóny se pravidelně schází účetní ligy a NHLPA, aby přesně spočítali hokejové příjmy. Hráčům z nich podle současné kolektivní smlouvy z těchto příjmů patří přesná polovina. Poté, kdy účetní sejmuli klotové rukávy, většinou zjistí, že hráči mají nárok, aby dostali nejkou část předběžně odevzdaných peněz zpět. Zatím tomu tak bylo ve všech letech od zavedení tohoto účtu. Zajímavé je, že i v případě, že po odečtení půlky hokejových příjmů zůstane celkový příjem nad očekávanou částkou, hráči nedostanou zpět všechny stržené peníze.

Důvodů jsou spousty. Pro ty, kteří nemilují předmět finance a úvěr, případně podvojné účetnictví, nebo jim tyhle vědy neříkají nic ani svými názvy, jsou ty důvody bezpředmětné. Převážná většina hráčů by projevila upřímné zděšení, kdyby se dozvěděla, že tyhle předměty vůbec existují, ba dokonce, že se zcela vážně vyučují na všech školách ekonomického směru.

Liga jim zkusila zašmodrchat hlavu další poznámkou: hráči si vydupali spousty způsobů, jimiž zasahují do provozu soutěže. Od povinného podílu jejich odborů NHLPA (s právem věta) na rozhodování o pravidlech, ke zcela neodůvodněným dnům volna, prostě, NHL dnes nevypustí větry (abychom neříkali zcela obyčejně, že NHL se dnes ani neuprdne), aniž měla souhlas NHLPA, a odbory si většinou za takový souhlas vymíní další ústupky. Příklad: zcela podivné ustanovení o povinných týdnech volna, k němuž NHL přikývla poté, kdy NHLPA řekla, že jinak nebude souhlasit, aby se Zápas hvězd hrál tři na tři.

Chcete-li rozhodovat s námi, tvrdí liga, musíte také nést spolu s námi naše rizika podnikání.

Nemusíme, tvrdí hráči, spolu se zajímavým dodatkem: buďte rádi, že nás máte. My jsme hvězdy, diváci se chodí dívat na nás, ne na nějaké majitele a jim podobné tvory a výtvory.

Tohle je neprůstřelné pouze zdánlivě. Několik majitelů už během vyjednávání současné kolektivní smlouvy hráčům zcela netaktně naznačilo, aby si nehonili trička: bez nás, panáčci, byste neměli žádnou soutěž, která by z vás dělala hvězdy. Tuhle ligu jsme nezakládali proto, abychom prokazovali dobročinnost, tu jsme založili co obchodní podnik, vy jste naši zaměstnanci, že jsme vám dovolili řečnit do našeho podnikání, to je naše laskavost, sice vynucená, ale pořád ještě laskavost, a každá laskavost něco stojí. Včetně podílu na riziku.

Mnoha hráčům dodnes nedochází, že částka, kterou jim lga strhává na příspěvky zásobnímu účtu, se musí měnit s růstem mzdového stropu. Ne přímo v procentech, ale v celkové částce. Jmenuje se to přímá úměra, učí se to v základních školách, ale mnozí hráči patrně zrovna chyběli.

Už tento bod může způsobit, že na podzim 2020 dojde buď k výluce (to když věc otevře liga), nebo ke stávce (to když věc otevřou hráči).

A pak je tu ještě olympiáda.

V jednání o současnou kolektivní smlouvu jsme netrvali, aby naše účast byla zahrnuta, tvrdí dnes někteří hráči. Jen proto, že jsme se domnívali, že účast v předchozích hrách byla určitou zárukou. Vy jste nám ukázali, že není, takže teď na tom budeme lpět.

Je neznalost omluvou?

Tady jsou nejhlasitější hlavně mladší hráči, kteří nezažili dlouhá desetiletí, kdy olympijské hnutí přímo vylučovalo účast sportovců, kteří si (třeba jen omylem) někdy někde přivydělali na sportovním výkonu.

Třeba: americký Indián Jim Thorpe vyhrál olympijská zlata roku 1912 v pětiboji a desetiboji. Později ale  Mezinárodní olympijský výbor (MOV) zjistil, že Thorpe si o pár let dříve zahrál za peníze baseball. Tak mu ty medaile odebrali. Trvalo to přes sedmdesát let, než olympijští papalášové uznali, že Thorpe má dostat medaile zpět. Ovšem: až třicet let po jeho smrti.

A to není vůbec nic ve srovnání s požadavkem tehdejšího presidenta MOV Averyho Brundageho. Ten v roce 1970 řekl zcela úředně, že hokej, kopaná, košíková a sjezdové (alpské) lyžování by neměly být olympijskými sporty. Ječel tenkrát také o tom, že třeba takoví krasobruslaři vyhrají olympijské medaile, aby doslova vzápětí vyměnili slávu pěti kruhů za peníze z profesionálních krasobruslařských revuí. A podobně se Brundage strefoval do rohovníků.

Sporty, které zvedaly Brundageovi krevní tlak, nakonec na olympijském programu zůstaly. Ovšem: kopaná, která je ve světě mnohem oblíbenější než celé olympijské hry dohromady, povoluje účast pouze hráčům do 23 let (se třemi výjimkami na mužstvo).

NHL o olympiádě původně ani nepřemýšlela. Dostala se tam v roce 1998 na výslovnou žádost MOV a Mezinárodní hokejové federace (IIHF) pouze proto, že olympijští pořadatelé si uvědomili, že zájem obecenstva o jejich soutěž začal povážlivě klesat, a s ním že začal klesat také zájem zadavatelů reklam. Hlavně asi proto, že špičková mužstva (tehdejší Sovětský svaz, tehdejší Československo) začala přicházet o své nejlepší hráče, které nalákala do svých řad právě NHL.

Olympiáda je obchodní (ne sportovní) podnik. Proto požádala NHL o pomoc. Nejvyšší severoamerická soutěž souhlasila, protože chtěla zkusit, zda může rozšířit svoji značku (nikoliv hokej, ale svoji značku) i tam, kde jí dosud neznali.

MOV souhlasil, že bude krýt NHL její náklady (cestovné a pojištění hráčů). To bylo celkem logické, protože NHL kvůli olympiádě přerušovala rozehranou sezónu v době, kdy vrcholilo úsilí jejích mužstev  o postup do soutěže o Stanleyův pohár.

První olympijský pokus skončil, z hlediska NHL, fiaskem: ve finále se utkali Češi s Rusy, zatímco Kanada po semifinálové prohře s Čechy prohrála i zápas o bronz proti Finům. Američané se tenkrát nedostali ani do semifinále: prohráli ve čtvrtfinále s Čechy.

NHL tvrdí, že shora zmíněná témata si vymysleli hráči, a že o nich nemíní jednat: zásobní účet zůstane, nebo se hráči vzdají svých práv na spolurozhodování o provozu, a hráčům vůbec nic není do otázky olympijské účasti.

Ligu zajímá mnohem víc pár jiných bodů: délka platnosti hráčských smluv a hráčské prémie za podpis.

Předchozí kolektivní smlouvy nijak nevymezovaly platnost hráčských smluv. Když mužstvo souhlasilo s 15 roky, bylo to 15 let. Až na to, že to dávalo všem zúčastněným neslýchané příležitosti ke švindlování s výškami ročních příjmů. Hráčské smlouvy obcházely ustanovení o mzdových stropech. Když ne doslova právnicky, pak alespoň jeho ducha. Proto došlo svého času ke skandálu, kdy liga zrušila smlouvu mezi New Jersey Devils a Iljou Kovalčukem. Nová smlouva sice byla pořád platná 15 let, a konečná částka se nijak nelišila od té původní, ale rozložení výplat už nevypadalo tak okatě nestydatě.

Současná kolektivní smlouva povoluje platnost hráčské smlouvy na nejvýše osm let, pokud se hráč uvazuje původnímu mužstvu, a sedm, pokud se upisuje někomu jinému.

Návrh ligy: pět let. Ani o den víc.

Pokud jde o prémie za podpis, chce na ně liga uvalit strop, nebo alespoň upravit, jakým způsobem se taková prémie odráží ve mzdovém fondu (cizí řečí: cap hit). Kdyby se stala stoprocentně účetní částí výplaty, tj. kdyby se odrážela ve mzdovém fondu naplno, omezilo by to (alespoň částečně) někdy až neskutečné žonglování, jehož se mužstva dopouští, když přiznávají lize, kolik platí na hráčských mzdách.

Není sporu, že tenhle přístup je a zůstane pro hráče trnem v oku.

Nicméně, někteří hráči tvrdí, že tzv. znovuotevření současné kolektivní smlouvy ani dost málo neznamená, že by NHL kvůli výluce nebo stávce měla ztratit třeba jen jediný zápas: dohoda, doufají, je možná.

Je také pravda, že (alespoň navenek) se vedení NHL a vedení NHLPA v poslední době chovají jeden ke druhému s jistou dávkou slušnosti. Až na to, že během právě končícího léta mezi nimi nedošlo ani k jedné minutě jednání o čemkoliv závažném, včetně kolektivní smlouvy. A příležitostí bylo v posledních letech více než dost. Včetně jedné prošvihnuté, kdy liga v roce 2014 nabídla odborům, že bude souhlasit s olympijskou účastí v Jižní Koreji, pakliže odbory budou souhlasit s prodloužením současné kolektivní smlouvy o pár let.

Mrkne někdo první?

Podle nejrůznějších náznaků ze sídla NHL v 1185 Avenue of the Americas, nemá liga moc důvodů k žádostem o předčasné ukončení současné kolektivní smlouvy. Obchody kvetou poměrně slušně, navíc vidí na obzoru poměrně bezpracný zisk ve výši 650 miliónů dolarů, které by obdržela od podnikatelů z Oak View Group, kteří prahnou po založení nového mužstva v Seattle. To by bylo málem 21 miliónů dolarů na mužstvo, a to už je částka, jakou nenajdete jen tak se povalovat někde na ulici.

Bylo by asi také dost trapné, kdyby nové mužstvo jménem Seattle Cokoliv (nebo Kdokoliv) nastoupilo do soutěže v době výluky nebo stávky.

Vedení ligy navíc ví hodně dobře, že když nemrkne, a když se ozvou hráči, bude to rána pěstí pod oko NHLPA: jen se podívejte na ty kluky hokejistický, jak jsou neuvěřitelně chamtiví, nenasytní a hamživí!

Z kanceláří NHLPA v čísle 1200 na adrese 10 Bay Street v Torontu se zatím ozývá ohlušující ticho.

Z přehledu nedávno podepsaných hráčských smluv to ale řve na plně pecky. Většina totiž vstupuje v platnost až s příští sezónou. To znamená v době, kdy už hrozba žádosti (lhostejno čí) o ono znovuotevření kolektivní smlouvy bude na spadnutí. Většina těchto hráčských smluv zahrnuje podpisové préemie, které budou splatné v pondělí 1. července 2019, tedy nejméně dva měsíce před chvílí, kdy (jak se říká ve starém anglickém přísloví) spadne bota (the shoe drops).

Na stránkách CapFriendly.com si dali tu práci, že spočítali, že v tuto chvíli je v NHL celkem 78 hráčů, tedy zhruba něco kolem desetiny veškerého členstva NHLPA, kteří mají podobné smlouvy, a že tito hráči dokázali svá mužstva zavázat ik tomu, aby jim vyplatila celkem 252 miliónů dolarů na prémiích za podpis.

Je to hodně? Je to málo? K trapasu to je dost.

Je to dost, aby člověk začal věřit, že když nebude výluka, bude stávka.

Jak je možné, že se fanoušci NHL vždycky po přerušení soutěže kvůli pracovním sporům zase vrací a vyprodávají stadióny, to zatím nedokázal vysvětlit žádný tým psychologů, včetně těch nejvzdělanějších.

Jisto je jen jedno: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu - a teď už nezbývá než vyčkat, kdo řekne, že Lomikare, Lomikare, do roka a do dne ... hin sa hukáže!

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter