Petr Adler: John Scott si zaslouží místo v Utkání hvězd, shodují se hvězdy NHL

“A to je moc dobře, že si fanoušci vybrali právě Johna Scotta, a já moc doufám, že pozvání přijme,” řekla hvězda Chicago Blackhawks a NHL vůbec Patrick Kane.

“Tohle že řekl?” udivil se obránce (a někdy také útočník) Arizona Coyotes. “Jo, pozvání jsem přijal a teď jen doufám, že Patrick přijede také.”

Na přiloženém snímku Scott, tenkrát v barvách Buffalo Sabres, právě přerovnává ciferník tehdejšímu zaměstnanci Toronto Maple Leafs Coltonu Orrovi, a ten se mu snaží oplácet podobnou mincí.

To byla a dodnes je vizitka Johna Scotta. Jak se vyvíjí hokej, a NHL s ním, úloha bijců je dnes mnohem skromnější než bývala. Scott si moc nezahraje. Jen v této sezóně byl třikrát na listině volných hráčů (waiver list), na led se dostane hlavně při tréninku, a když už někdy hraje, připočítá si pár minut na ledě a větší počet minut na trestné lavici.

Jeho spoluhráči ho ale milují, proto ta Kaneova slova.

A milují ho i fanoušci, kteří v něm (podobně jako spoluhráči i protihráči) vidí poctivého člověka, který se na nikoho nevytahuje, který hraje nezáviděníhodnou úlohu, a který se té úlohy vždycky zhostí se ctí.

Proto se severoameričtí fanoušci (a nejen ti, kteří by obětovali vše za úspěch Coyotes) dali dohromady a odhlasovali, že John Scott bude kapitánem mužstva Pacifické divize v nastávajícím utkání hvězd v Nashville.

Když to celé začalo propukávat, říkal Scott fanouškům, aby pro všechny svaté nebláznili a dali raději hlasy jeho spoluhráčům. Stejně jako zapřísahání Jaromíra Jágra, že je na zápasy tři hráčů proti třem strašně starý, ani Scottovo naléhání se nesetkalo s úspěchem. Fanoušci se prostě rozhodli, že co ti dva vědí o tom, co je dobré pro hokej, usnesli se, že ti dva tomu nerozumí, a tak se Scott s Jágrem setká na stejném ledě.

Fanoušci totiž moc dobře ví, že do špičkového hokeje patří jak ty hvězdy, tak ti, jejichž jména znají hlavně jejich příbuzní.

Ať už jsou fanoušci do věci někdy zažraní až hrůza, pořád jsou si vědomi, že hokej je v první řadě hra.

Malá odbočka do dějin

V půli sedmdesátých let minulého století se jako zpěvák skupiny Los Brňos v tehdejším Československu proslavil mladík jménem Rudy Kovanda. Jeho příběh si později přivlastnil herec Miroslav Donutil, který si z něho udělal několik rádoby komických čísel. Skutečnosti ovšem zůstává, že Kovanda byl, jak se říkávalo, intelektuálně nesmělý, takže si ani moc neuvědomoval, co se děje, když slavný brněnský zápasník, občasný herec, neustálý recesista a vůbec silák Franta Kocourek způsobil, že študáci v Brně i jeho okolí začali posílat redakci časopisu Mladý svět hlasy pro Rudyho Kovandu v soutěži o Zlatého slavíka.

Vedení redakce nevědělo, co s tím. Až se jednoho dne zastavil v redakci (za úplně jiným účelem) vynikající brněnský zpěvák a hudebník Jiří Štědroň. Ten nevěděl, proč se ho šéfredaktorka Olga Čermáková vyptává právě na Rudyho Kovandu. Takže odpověděl po pravdě. To Čermákové stačilo. Kovanda neměl (povinné) kvalifikační zkoušky (a kde by na ně také vzal znalosti nebo schopnosti?), tudíž byl ze soutěže nemilosrdně vyškrtnut.

A co na tom, že Zlatého slavíka původně vymyslel tehdejší redaktor Mladého světa, později přední český cimrmanolog, Ladislav Smoljak jako zábavnou hru o dětské pískátko?

Zpět do současnosti

Vedení NHL budiž tedy přičteno ke cti, že pochopilo, že hlasování fanoušků je svým způsobem hra, takže do výsledků nezasáhlo z moci úřední, aniž jakékoliv jiné.

A Scottovi budiž přičteno ke cti, že to celé pochopil správné a nenafoukl se, že hlasující fanoušci berou jeho jméno nadarmo do huby.

Když v nedávném zápase Coyotes v Edmontonu proti místním Oilers Scott zase seděl mezi novináři, jen se zasmál, když uviděl hordu pisálků: “Je to pro mně dost nezvyklé, být obklopen kamerami a mikrofony, ale snad si nějak zvyknu,” řekl.

“Nikdy v životě jsem nebyl v zápase na ledě při hře tří na tři. Tohle bude zajímavé. Asi se budu trochu bát, abych řekl pravdu. No, snad to s nimi nějak ubruslim.”

Pak edmontonský rodák pokrčil rameny: “Doufám, že si zvyknu. Bude tam asi zbytečně moc místa. Jsem si jist, že nikdo nebude bruslit na plné pecky, takže to snad zvládnu.”

Jak to všechno vlastně začalo?

“Jo, to vám nepovím,” usmál se Scott. “Když mi začali známí a kamarádi říkat, kolik lidí poslalo hlasy tím, že klikli na moji fotku, snažil jsem se fanoušky přesvědčit, aby raději hlasovali za moje spoluhráče. A oni ne. Vůbec netuším, jak to začalo, ale co, odhlasovali to, tady mě mají.”

A jak nakonec dospěl k rozhodnutí, že to pozvání přijme?

“Člověk se na to může dívat ze dvou stran,” řekl Scott. “Můžete to vzít jako záporný jev. Můžete trvat na tom, že tam nepatříte, že si to nezasloužíte, a najednou jste na skluzavce a za chvíli dopadnete tak, že se z toho zblázníte.”

A naopak?

“A naopak si můžete říci, že to je jev zcela kladný. Ano, začalo to jako něčí vtípek. No, a teď jsem na řadě, abych se tím pobavil já. Mluvil jsem o tom se spoustou bývalých i nynějších hráčů, a ti mi všichni do jednoho řekli, hele, ty sis svoje odpracoval, a není to dobré jen pro tebe, je to dobré i pro hokej jako sport, aby lidé mezi hvězdami viděli také nějakého dříče. Jen tam jeď, říkali mi,” pravil Scott, “a užij si to.”

Čili?

“Čili tam pojedu,” uzavřel John Scott, “a užiju si to.”

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter