Petr Adler: kdo nechybuje, ať hodí kamenem, brání své kolegy bývalý rozhodčí NHL

1. března 20:24

Petr Adler

I ten nejzkušenější rozhodčí, který brázdí ledy stadiónů NHL třeba i pár desítek let, je jenom člověk. A člověk, jak známo, je tvor chybující. Zvláště, když se má rozhodnout během zlomku vteřiny o něčem, co proběhlo tak bleskově, že by si toho mnohé necvičené oko ani nevšimlo. Ovšem, v ochozech zimních stadiónů sedí tisícovky diváků, z nichž každý druhý je přesvědčen, že právě on by dění na ledě vyřešil jinak než rozhodčí. Lépe.

S tím, řekl se smutným úsměvem jeden vysoce postavený činitel NHL, který má leccos společného s rozhodováním, s tím nic nenaděláme.

Přál si zůstat beze jména, neboť tak zní pravidla soutěže: ani vice-presidenti NHL nemohou mluvit bez souhlasu komisariátu. Zvláště pak ne, když některá vyjádření uvádějí slovy jako “domnívám se,” nebo “předpokládám,” či “myslím.”

Více očí víc vidí

Dnešní způsob rozhodování zavedla NHL v několika krocích. Dva hlavní rozhodčí a dva čároví se představili prvně v sezóně let 1998-1999. Pro začátek odehrálo každé mužstvo po dvaceti utkáních pod dohledem čtyř mužů v pruhovaném.

O rok později to liga rozšířila na padesát zápasů.

A od sezóny 2000-2001 se hraje podle uspořádání, které známe dnes.

Zajímavé je, že Americká hokejová liga (AHL), jejíž mužstva slouží mužstvům NHL jako tzv. farmy, přešla na způsob čtyř rozhodčích až v sezóně let 2010-2011. Nejdřív tak každé mužstvo odehrálo pouze čtvrtinu utkání pravidelné sezóny, a pak všechny zápasy Calderova poháru.

Od roku 2011 se v AHL hraje také pod ostřížími zraky čtyř lidí.

AHL většinou slouží NHL jako pokusný králík (nebo pokusné morče?), tady ale věc vyzkoušela nejvyšší soutěž sama na sobě.

Ještě nižší soutěž, East Coast Hockey League (ECHL), která slouží co farma pro mužstva AHL, používá v pravidelné sezóně jednoho hlavního rozhodčího, teprve od roku 2016 nasazuje do soutěže o Kellyho pohár dva hlavní a dva čárové.

Mezinárodní hokejová federace (IIHF) přešla ke čtyřem rozhodčím na mistrovství světa roku 2008.

Přední rozhodčí ve službách NHL se shodují, že práce ve čtyřech místo ve třech není nijak jednodušší než to bývávalo, je ale přesnější. Složitější je, například, v tom, že dnešní rozhodčí musí umět měnit směr bruslení dopředu, dozadu i do stran tak, aby měl hráče, i s jejich akcí, pořád na očích. Pokud je to jen trochu v lidských silách, ani jeden z rozhodčích nesmí být ani jednou za zápas otočen zády k akci.

Jak řekl onen bývalý rozhodčí a dnes vysoce postavený činitel, je to o zdraví: člověk musí bruslit málem bez přestávky na poměrně dost pokrčených nohách, a hlavou točit rychleji než divák při tenisovém zápasu nejvyšší úrovně.

Jinak to ale celé pracuje jako v dobře seřízené soudní síni. A platí pár zásad. Rozhodčí netrestá, dokud se něco nestane. Rozhodčí nemůže zabránit, aby se něco stalo. Nemůže chránit hráče, zajistit jejich bezpečí a předcházet zraněním. Nejdřív se musí stát něco v rozporu s pravidly. Rozhodčí nemůže zastavit rozehranou akci jen proto, že se mu zdá, že se může přihodit něco zlého. Nejdřív se to musí stát.

To, řekl zmíněný bývalý rozhodčí, to je stejně jako u slušných novinářů. Nejdříve se musí něco stát, teprve pak mají o čem psát.

Rozporuplná rozhodnutí

Dnes ovšem novináři píší o tom, že se rozhodčím zbytečně plete do práce nejnovější technika. Každé postavení mimo hru, kterého si nikdo ze čtyř rozhodčích nevšiml, a z něhož padne branka, končí u trestné lavice prohlížením zpomalených záznamů z dříve neslýchaného počtu kamer, včetně těch maličkých, zabudovaných do hrazení nad modrými čarami. Každá branka, která padne ve chvíli, kdy je hráč útočícího mužstva vzdálen brankáři třeba jen metr, vede ke schůzím u trestné lavice, spojeným s prohlížením videa a dohadováním s tzv. bitevní místnosti (war room) v Torontu nebo New Yorku.

Na stadiónu jsou kamery televizního podniku, který zápas vysílá, pak jsou tam porůznu uschované kamery obou mužstev. Ty dodávají na střídačky obrázky tak, že hráč sotva stačí přijet z ledu a asistent trenéra mu ukáže záběr, co při právě skončeném střídání dělal špatně (nebo dobře), a pak jsou tam kamery NHL, rozestavěné na strategických místech, kolem nichž jsou spory mezi mužstvy, rozhodčími a ligou nejčastější.

Pracovníci, kteří sedí mezi obrazovkami a počítači v oněch bitevních místnostech, jsou většinou všichni bývalí hokejisté. Nemuseli hrát na špičce, a nemuseli být nejlepší. Důležité je, aby věděli, co mají hledat a hlídat. Obrázky ze všech kamer, co jich je na stadiónu, se zaznamenávají na pevné disky počítačů, takže si je mohou bitevní pozorovatelé i rozhodčí přehrávat doslova okénko po okénku.

Proč tedy, když je to tak moderní, dochází v poslední době k tolika sporným rozhodnutím? Proč vůbec je tolik výzev k přezkoumávání rozhodnutí mužů v pruhovaném, v Severní Americe důvěrně nazývaným zebrami?

Profesionální sport je o vyhrávání, a cokoliv pomůže k vítězství, stojí za přezkoušení. To si myslí většina rozhodčích, kterým se stálé protesty líbí stejně málo jako televizním a rozhlasovým produkčním, kteří se musí s přenosem vtěsnat do určitého časového rozmezí. A líbí se jim možná ještě méně než obecenstvu, které často neví, co si o tom všem má myslet. Zvláště ve chvílích, kdy technika dá koučovi za pravdu a rozhodčí, který před chvílí signalizoval jednu věc, musí bruslit ke středu kluziště a ohlásit, že je všechno jinak.

Nezanedbatelné maličkosti

Hloupé je, řekl onen bývalý rozhodčí, že obecenstvo, ale i novináři, zapomíná, že rozhodčí je jen člověk. Může být vycvičen jako ta nejlepší cirkusová opice, ale všechno prostě neuvidí.

A, předešel ten dobrý muž otázce, i teď, když jsou na ledě čtyři. Maji totiž rozdělené úkoly, každý hlídá to svoje, jenže hokej se mezitím šíleně zrychlil: to by, dodal, muselo být na ledě alespoň dvakrát tolik rozhodčích. Hráči by si mezitím mohli v kabinách hrát ten svůj věčný ping-pong. Otázka je, kolik diváků by přišlo se podívat na rozhodčí.

Kromě toho, jak se bude vyvíjet zápas, to není na rozhodčích. To je na hráčích. Jistě, trestné minuty udělené ve správnou chvíli mohou způsobit, že si provinilec příště dá větší pozor. Ale, stejně, jako jsou jenom lidé rozhodčí, platí to i pro kouče a hráče.

Ale ano, když si rozhodčí nevšimnou postavení mimo hru nebo bránění ve hře brankáři, nebo něčeho vůbec trestuhodného, jsou to chyby.

Stejně, jako je chybou nepřesná nahrávka, střela, která netrefí prázdnou branku, ztráta puku nebo nesprávné střídání.

Ne, rozhodčí nemají skoro žádný vliv na výsledek. Ten dělají hráči, které připravují jejich koučové.

Rozhodčí se pouze snaží pomoci k tomu, aby se hrálo spravedlivě, čistě a podle pravidel. A když jim v tom úsilí pomůže moderní technologie, tím lépe.

A, uzavřel onen nejmenovaný bývalý rozhodčí, i ty obrázky posuzují a rozhodují o nich jenom lidé. Tvorové nejen občas hříšní, ale často i chybující.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.