Petr Adler: nad NHL se vznáší strašidlo. Strašidlo nové kolektivní smlouvy

NHL, její odbory NHLPA, prostě všichni kolem špičkového severoamerického hokeje, jsou skálopevně přesvědčeni, že v půli září 2019 jedna z jednajících stran, případně obě navzájem, vypoví současnou kolektivní smlouvu. Začne se dojednávat nová. Jedním z několika bodů, které pravděpodobně způsobí, že se bude jednat tak dlouho, až zase (už potřetí za sebou) dojde k výluce, je horní hranice platnosti hráčské smlouvy s mužstvem.

V současnosti se smí naprosto volný hráč upsat na osm let, zůstává-li tam, kde byl až dosud, nebo na sedm let, upisuje-li se někde jinde. A to, tvrdí NHL, je zbytečně dlouho.

Noční můra zásadní změny začíná už dnes dělat vrásky hráčům, jejich zástupcům a (částečně) i mužstvům. Přinejmenším proto, že současná kolektivní smlouva, kterou NHL a NHLPA podepsaly v pátek 15. února 2013, ale která je právnicky platná od neděle 16. září 2012, měla správně vypršet až v pátek 16. září 2022. Dojde-li k jejímu úmrtí předčasně, bude všechno jinak, než se počítalo původně.

Při podpisu v únoru 2013 se obě strany netajily nadšením, že sjednaly smlouvu tak pěkně dlouhodobou. Na neděli 15. září 2019, kdy může dojít k předčasné výpovědi, tehdy všichni (alespoň veřejně) zapomněli jako na smrt.

Vůbec nejzajímavější na tom je, že s tím, že současná kolektivní smlouva vyprší předčasně, dnes počítají snad všichni, jichž se to týká.

Neklidní jsou zvláště ti hokejisté, kteří se dostávají do postavení tzv. omezeně volných hráčů (restricted free agent, zkráceně RFA), a ti, pro které je nastávající sezóna poslední před vypršením jejich současné smlouvy (říká se tomu contract season nebo contract year). Tihle kluci se musí rozhodnout: chtějí dlouhodobou smlouvu s určitou mírou jistoty, nebo chtějí tzv. přemosťovací smlouvu (cizí řečí: bridge contract), která sice neplatí déle než dva roky, ale může je přivést do postavení zcela volných hráčů (UFA, neboli unrestricted freee agent), kdy mohou mít v ruce všechny karty?

Čo bolo, to bolo, terazky …

Někteří mají obavy, aby se neopakovalo, co se stalo během výluky let 2004 až 2005. Tenkrát totiž NHL přišla o celou sezónu, ale vydupala z toho mzdový strop, a při té příležitosti také prosadila, že došlo k málem všeobecnému snížení všech hráčských mezd. Její účetní vymysleli poměrně složitý vzorec, postavený na základě dosavadních mezd. Ušetřen nebyl ani jeden hokejista.

Tehdejší výkonný ředitel NHLPA Bob Goodenow, který se před zahájením jednání slavnostně hráčům zapřísahal, že mzdový strop nepřipustí, i kdyby ho to mělo stát život, nebo alespoň mzdu výkonného ředitele, nerovnou bitvu prohrál. Jako správný gentleman dostál svému slovu: odstoupil.

Střídání Goodenowych nástupců, které dospělo až ke dnešnímu výkonnému řediteli Donaldu Fehrovi, by možná vydalo na román. Podstatné na něm je, že se Fehr před minulou výlukou slavnostně zapřísahal, že nepřipustí, aby se mzdový strop snížil na (pouhou) polovinu ligových příjmů z hokeje, i kdyby ho to mělo stát život, nebo alespoň mzdu výkonného ředitele. I on nerovnou bitvu prohrál. Neodstoupil vzápětí z úřadu. Na rozdíl od Goodenowa.

Podle zákulisních informací z NHL se hráči tentokráte nebudou muset obávat, že by zase došlo ke změnám platných smluv. Když bude mít někdo před zahájením jednání hráčskou smlouvu platnou osm let, což je dnes nejvýše povolená doba platnosti, smlouva mu bude platit do vypršení smluvené doby.

Nicméně, směřování ligy je jednoznačné. Nejdříve v kolektivní smlouvě z roku 2013 zakázala do té doby platné hráčské smlouvy, uzavřené třeba i na patnáct let, a teď se prý bude snažit o snížení povolené platnosti z osmi let (sedmi, když hráč podepíše s jiným mužstvem) na pět let.

Ano, připouští hráči, ono i těch pět let jim dává určitou jistotu, ale osm (či sedm) let to není.

Hráč, který souhlasí s přemosťovací smlouvou v podstatě sází na sebe a na to, že mužstvo přesvědčí, že jeho příští smlouva má platit co nejdéle a platit mu co nejvíce.

Risk je zisk, říkají někteří, a vůbec, kdo nic nezkusí, sice nic neprohraje, ale také nic nezíská. Tady neplatí, že sedávej panenko v koutě.

Účinek padajících kostek v dominu

Odborníci tvrdí, že rozhodnutí Johna Tavarese opustit New York Islanders, jediné mužstvo, za které hrál až dosud, a upsat se Toronto Maple Leafs řka, že hrát za mužstvo svého rodiště bylo jeho snem od dětství, změnilo rozhodným způsobem názor mužstev na hráčské smlouvy. Když nechají celou věc vyhrotit až do chvíle, že se hokejista stane zcela volným hráčem, vystavují se nebezpečí, že o něj přijdou a zbudou jim oči pro pláč. Dva příklady: Ottawa Senators takhle mohou přijít o Matta Ducheneho, Erika Karlssona nebo Marka Stonea. Dallas Stars si hrají s ohněm v případě Tylera Seguina.

Hráči ovšem tohle všechno vědí také. Tavares má smlouvu na sedm let po jedenácti miliónech ročně. Proč bych já měl přijmout třeba jen o cent méně? Mnozí se rozhodnou takto: současné mužstvo mi nechce vyjít vstříc? Dobrá, podepíšu s ním přemosťovací smlouvu, a po jejím vypršení bude mužstvo takhle krátké.

Rozhodnutí tedy zůstává na hráčích: buď chtějí okamžitou, avšak dlouhodobou, jistotu, pak ale budou muset poněkud slevit na peněžních požadavcích, nebo vsadí sami na sebe v naději, že nakonec budou v sedle oni, a ne mužstvo. Současně si jsou všichni vědomi, že co bylo neslýchaně vysokou mzdou loni, může být letos bohapustý průměr: inflace, které se dost pokrytecky říká vývoj trhu.

Ve vedení ligy proti tomu nemají námitek: jestli se budou konat s každým 1. červencem divoké dostihy o volné hráče, jestli se budou konat neslýchané výměny právě kvůli platnosti smluv, znamená to zvýšenou pozornost sdělovacích prostředků a potažmo i diváků. Zadarmo. NHL do toho nebude muset vrazit ani cent ze svého rozpočtu na reklamu.

Lhostejno, zda se každý jeden z hráčů, jichž se to týká, rozhodne tak nebo naopak. V obou případech půjde o sázku. O troufalost, která se blíží ke hraní se zapálenými sirkami nad otevřeným sudem petroleje.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter