Petr Adler: NHL 1, bývalí hokejisté 0

Americký federální soud odmítl žádost bývalých hokejistů, aby se jejich případ projednával jako tzv. skupinová žaloba (class action), což by znamenalo, že by NHL žalovalo nad pět tisíc bývalých hráčů za to, že jim údajně neřekla včas, že zranění hlavy mohou mít dlouhodobé následky. Znamená to, že je nyní na každém ze zhruba stovky žalujících, aby se rozhodli, zda budou pokračovat nebo ne: jejich právní zástupci totiž vzápětí po přečtení rozhodnutí soudkyně Susan Richardové-Nelsonové (na snímku) oznámili, že se vzdávají práva na odvolání.

Paní soudkyně napsala v rozhodnutí dlouhém 46 stránek, že své usnesení založila na dvou základních důvodech.

Ten první vlastně dal za pravdu lize: věda ještě dodnes nedospěla tak daleko, aby byla schopna posoudit, do jaké míry a jakým způsobem jsou spojeny akutní otřesy mozku, ke kterým může dojít v průběhu hokejového utkání, se stálými následky, z nichž mnohé mohou vést (a často vedou) ke smutným koncům. Vyplývá z toho, že úrazy jsou rizikem podnikání, které hráči přijali více méně dobrovolně.

Druhý důvod je čistě procedurální: způsoby řízení zdravotní péče se liší nejen mezi Kanadou a Amerikou, ale v Americe také mezi jednotlivými státy. Kanada sice má také řadu odlišností mezi jednotlivými provinciemi, ale tím se paní soudkyně moc nezabývala, neboť její pravomoc se omezuje na Spojené státy, a sídlo NHL je také v USA.

Vedení ligy se v odpovědi na dotazy stran rozhodnutí paní soudkyně omezilo na mlčení. Jakkoliv se hovoří o tom, že rozhodnutí soudkyně Richardové-Nelsonové dává, alespoň částečně, za pravdu lize, NHL si je moc dobře vědoma, že dokud nemá na stole pravomocný rozsudek, pře probíhá. I kdyby řekla cokoliv, protivná strana by to mohla použít proti ní.

Dvojí rána

Významné je také, že žalující strana žádala o vytvoření dvou tříd: první by zahrnovala všechny dodnes žijící bývalé hráče NHL, zatímco v té druhé by byli všichni bývalí hráči, kteří dnes trpí jakoukoliv neurologickou poruchou. Rozhodnutí soudkyně Richardové-Nelsonové zamítlo obě třídy.

Paní soudkyně také zamítla návrh žalujících hráčů, že by se měly a mohly všechny případy soudně projednávat v New Yorku, podle zákonů státu New York, protože tam je sídlo NHL.

Jak poznamenalo několik právníků z těch, kteří zastupují žalující hráče, teď bude na každém bývalém hokejistovi, aby zvážil, zda chce ve věci pokračovat. Bude totiž jedině na něm, aby přesvědčil soudce, že nemohl tušit, že zákroky, které útočí na hlavu jsou nebezpečné, protože soutěž mu o věci nikdy nic neřekla. A už v tomto bodě bude mít potíž, protože to není tak dávno, kdy liga předložila písemné důkazy o tom, že už drahná léta velmi vážně varovala hráčské odbory NHLPA a žádala jejich výkonný výbor, aby domluvil svým členům, aby byli vůči svým kolegům ohleduplnější i v případě, že se právě hraje třetí nastavení sedmého zápasu finále Stanleyova poháru.

Několik amerických právníků se zmínilo, že by možná bylo záhodno vyčkat, jak dopadne pře rodiny Stevea Montadora, která žaluje NHL kvůli jeho smrti.

Montador zemřel v zimě 2015 ve věku 35 let. Důvod úmrtí nebyl zveřejněn, ale výsledek pitvy ano: zesnulý trpěl chronickou traumatickou encephalopathií (CTE), což je choroba, kterou údajně způsobují opakovaná zranění mozku.

Montador v NHL odehrál 641 utkání. Hrál v barvách Calgary Flames, Florida Panthers, Anaheim Ducks, Boston Bruins, Buffalo Sabres a Chicago Blackhawks. Žaloba jeho pozůstalých viní z jeho smrti NHL. Co důkazů používá záznamů, podle nichž byl Mointador účastníkem 69 rvaček na ledě. Během půlky roku 2003 utrpěl nejméně tři otřesy mozku, tvrdí žaloba, během devíti měsíců v roce 2010 nejméně čtyři, a další nejméně čtyři během tří měsíců v roce 2012.

Žaloba zdůrazňuje, že Montador trpěl významnými ztrátami paměti, měl potíže se spánkem, stálé bolesti, zneužíval drog, byl přecitlivělý na světlo, měl potíže s náladami a chováním vůbec, a trpěl úzkostmi a depresemi.

Právoplatný rozsudek v Montadorově případu by se mohl stát precedentem pro ostatní pře, ale má to zásadní zádrhel. Ve chvíli, kdy padlo rozhodnutí o tom, že nepůjde o skupinovou žalobu, začíná běžet k čas k promlčení. A ten je v různých státech Ameriky různý.

Čas je běžec dlouhým krokem

Případ začal v listopadu 2013. Ted je červenec 2018. Uplynulo tedy dost času, aby bývalí hráči věděli, že se tu něco děje, a aby se informovali. Právě proto, že lhůta k promlčení neplatila do právoplatného rozhodnutí o způsobu žaloby.

Současně není jasné, kde ti jednotliví hráči budou žalovat: v místech svých nynějších bydlišť? Tam, kde odehráli největší počet sezón? Tam, kde utrpěli nejzávažnější zranění? Čas strávený v těchto sporech už ale nezpomalí běh promlčecí lhůty, natož, aby ji zastavil.

Zajímavé je, že když před lety vznikl podobný spor mezi hráči a fotbalovou soutěží NFL, žalovalo tu soutěž více než čtyři tisíce bývalých fotbalistů. V případě NHL je to něco málo nad stovku bývalých hokejistů.

Důvodů je asi více, určitě mezi ně patří i to, že milionářští fotbalisté odmítají stát v pozoru, když nad stadiónem zní národní hymna. Poměrně chudší hokejisté nechodí v doprovodu osobních strážců po vyhlášených kořalnách a netasí střelné zbraně, kdykoliv se na ně někdo podívá křivěji než by se jim zamlouvalo.

Rozhodnutí soudkyně Richardové-Nelsonové posunulo celou při do nového světla. V době pokud možno nejbližší dojde před její stolicí k výměně názorů mezi právníky pořád ještě žalující strany a zástupci NHL o tom, zda má být současná žaloba uzavřena a ukončena. Logicky by ji měly nahradit desítky, ne-li stovky, žalob jednotlivých bývalých hokejistů.

Zda a jak k tomu dojde, to si zatím nikdo nedovede představit.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter