Petr Adler: NHL dostane školní řád

Letošní pravidelná prosincová schůze Rady guvernérů NHL se hodně liší od svých každoročních předchůdců: týden před tím, než se majitelé mužstev sjeli do kalifornského střediska Pebble Beach, dostali z kanceláře ligy v New Yorku na své pracovní stoly silně pozměněný program jednání. Na první místo pořadu se dostal bod jménem Hokejová kultura.

Hokejová kultura? Ano, ať už to má znamenat cokoliv, což je doslovný překlad z anglického: whatever that is supposed to mean.

Má z toho nakonec vzejít knížka jménem Pravidla chování (Code of Conduct), a současný záměr zní, že každý zaměstnanec NHL, ať v lize samotné, nebo u některého z jejích mužstev, bude muset před každou sezónou podepsat, že ta pravidla zná a bude je dodržovat.

Obvyklé další body samozřejmě na pořadu prosincové schůze Rady guvernérů zůstavají. Týkají se zpráv o hospodaření, v současnosti také popisu průběhu jednání mezi NHL a jejími hráčskými odbory NHLPA o novou kolektivní smlouvu. Na stole také zůstavá velice důležitá zpráva o průběhu jednání o novou televizní smlouvu v Americe, která je hlavní nadějí finančního zdraví NHL do přístích let. Hlavních titulků se obvykle dostává oznámení odhadované předběžné částky (tzv. ballpark figure) mzdového stropu na příští sezónu, včetně zdůvodnění, které ale zůstává neveřejné.

Guvernéři si během těch dvou dnů schůzování obvykle nacházejí dost času na pár koleček golfu: tamní golfiště, co by kamenem dohodil od San Franciska, je součástí okruhu nejvyšší golfové soutěže (Professional Golf Association, čili PGA), a porovnávat si dosažené výsledky s výsledky světových špiček, to je sen většiny z nich.

Tentokrát to ale s tím golfem je horší: ta nová pravidla totiž budou muset odpovídat nárokům nových časů (a nářkům přecitlivělých hráčů), ale také požadavkům práva. Třeba v tom, jak budou posuzovat hříchy z mladí. Budou-li je posuzovat vůbec nějak.

A to bude děsná a časově náročná piplačka. Všechna ustanovení nového školního řádu budou totiž muset být sepsána v právnické řeči tak, aby byla nenapadnutelná jak soudně, tak někým, kdo by si přál, aby se nejrychlejší týmová hra na světě stala jakými školením vytříbených mravů.

Nikoliv, nový školní řád nebude zaveden hned od letošních vánoc. Spíše se očekává, že bude vypracován podrobněji před Zápasem hvězd (25. ledna 2020 v St. Louis), a bude-li nakonec přijat, stane se tak od příští sezóny.

O jeho konečném znění budou spolu s ligou rozhodovat rukou společnou a nerozdílnou hráčské odbory NHLPA, neboť jde o zásadní zásah do pravidel v rámci kolektivní smlouvy. Slovo budou mít také sdružení koučů (NHLCA, čili NHL Coaches Association: ano, koučové jsou sdruženi také), sdružení rozhodčích (NHLRA, tedy NHL Referees Association), a dost možná i sdružení bývalých hráčů (NHLAA, neboli NHL Alumni Association).

Značnou úlohu sehraje i vice-presidentka NHL přes společenský účinek (social impact) Kim Davisová, osoba tmavé pleti, kterou liga přijala do svých služeb v roce 2017, poté, kdy paní Davisová strávila tři desetiletí ve špičkových funkcích ve světě soukromého podnikání.

Slova, slova, slova

Kromě toho, že nový školní řád vyloučí řeči o barvě pleti či pohlavním zaměření, bude muset také připustit, že koučové nejen smí (ale často musí) hráče kritizovat, a že k tomu často musí dojít buď hned, ještě v zápalu boje, nebo v kabině, za přítomnosti spoluhráčů. Jistě, každý jsme jiný, mnozí lidé se nad kritikou, ať je vyslovena jakkoliv, zamýšlí a snaží se chyby napravit, zatímco jiní se urazí, i kdyby jim kouč pošeptal své výtky do ouška nad šálkem čaje, v dokonale spisovné řeči, a mezi čtyřma očima.

Takový školní řád, který by obsáhl všechny možnosti, se patrně nenajde. A také se patrně nenajde člověk, který by dokázal sepsat všechno, co může takovou citlivější osobu těžce poranit na duchu i na těle. Lidé, kteří kdy putovali pouští, tomu jevu říkají pohyblivé písky, zatímco ti, kteří kdy lovili, znají pojem pohyblivý terč.

Další součástí nového školního řádu mají být záruky ochrany těch, kteří si stěžují. V hokeji přetrvává ovzduší mlčenlivosti, dodržuje se zásada, že co se děje v kabině, zůstává v kabině (what happens in the room, stays in the room). Tohle se mimochodem stalo podkladem reklamní kampaně, že co provedete ve Vegasu, zůstane tamtéž. To se nikdo nedoví, ty můj kvítku medový.

Současný návrh řešení: stěžujte si rovnou lize, tedy ne těm, na které si stěžujete (na někoho, kdo slouží u mužstva), ale lize jako nezávislému posuzovateli dění.

Kromě toho se ozvaly návrhy, že by hokej měl být více inklusivní. To je dnes ohromně módní výraz, který v podstatě znamená, že by se v hokeji měly setkat všechny národnosti, všechny rasy, všechna pohlaví, kolik jich na světě je, a teď už by jen chybělo, aby někdo stanovil podíly, kolik kterých by mělo každé mužstvo mít ve svých řadách.

Velice pikantní je okolnost, že mnozí z těch, kteří dnes spěchají s radami, co všechno by měl nový školní řád ošetřit, a jak, si nepřejí, aby novináři zveřejňovali jejich jména. Že prý dodnes tonou v obavách, a že si příkoří dávných let nesou velice hluboko v sobě a pořád nemají tolik odvahy, aby přibili viníky na veřejný pranýř veřejně.

Jeden bývalý kouč, který si také nepřál, aby se národ dozvěděl, kdo je, připomněl, že Akim Aliu odmítl nováčkovské rituály, když se stal členem mládežnického mužstva Windsor Spitfires.

Akim Aliu je ten chlapec, který touhu po novém školním řádu rozjel udáním, že jeho tehdejší kouč Bill Peters před desíti lety, kdy oba působili u Rockford IceHogs v Americké hokejové lize (to byla a dodnes je farma Chicago Blachkawks), označil hlasitou hudbu, kterou Aliu pouštěl v kabině, rasově hanlivým výrazem.

Aliův otec byl nigerijský sportovec, který se dostal na universitu v ukrajinském hlavním městě Kyjevě díky jakémusi mezivládnímu příspěvku (stipendiu). Když se po úspěšném ukončení tátových studií rodina odstěhovala do Kanady (o tom, že se nevrátila do Nigerie, se ovšem taktně nemluví), mladý Akim Aliu uměl mluvit a psát ukrajinsky a rusky. Anglicky se naučil až v Kanadě, hokej poznal až v Kanadě, a že se dostal až tak vysoko, to je samo o sobě obdivuhodné.

V juniorském mužstvu Windsor Spitfires se po Aliuovi a několika dalších nováčcích chtělo, aby se svlékli do naha a setrvali tak nějakou dobu na záchodě týmového autobusu. Nesporně značná zhovadilost, a není divu, že Aliu odmítl.

Tohle vedlo ke rvačce se spoluhráčem Stevem Downiem, ale hlavně k tomu, že Aliu dostal nálepku: prý je potížista.

A tahle nálepka se s ním táhla od té chvíle, a mezi některými mu patří i teď, protože vypral špinavé prádlo na veřejnosti.

Takže jeho dlouho hromaděná zlost se dá lidsky pochopit.

Přihřívaná polívčička?

Méně pochopitelné jsou řeči Chrise Cheliose, který v internetovém pořadu Vyplivované zuby (Spittin’ Chiclets) podrobně popisoval nejrůznější okamžiky vztahů mezi bývalým koučem Toronto Maple Leafs, tenkrát koučem Detroit Red Wings, Mikem Babcockem a švédským útočníkem Johanem Franzénem.

Chelios to všechno popisoval, jako kdyby byl očitým svědkem.

Malá chybička se vloudila: Chelios tím očitým svědkem nemohl být, neboť tou dobou už měl s Wings společnou pouze minulost.

Chelios popisoval navíc ještě okamžiky, kdy tehdejší generální manažer Detroitu Ken Holland údajně svolal všechny hráče, aby před nimi v krátkém, leč vášnivém, projevu Babcocka hájil, a aby jim současně řekl, že když se jim něco nelíbí, a chce se jim být někde jinde, že to nemají říkat novinářům, ale jemu, a on že se jim pokusí vyjít vstříc.

Holland na přímou otázku jak to bylo doopravdy odpověděl výmluvným mlčením, ale řada dalších možných svědků, včetně hráčů, kteří v té době hráli za Wings, Cheliosův příběh popřela. Mnozí řekli doslova, že sice Babcocka jako člověka nesnášeli, ale že Chelios by měl mluvit jenom o věcech, které zná z první ruky.

Co s lháři?

A tady přichází na řadu zajímavá otázka: co se stane s těmi, kteří někoho obviní nepravdivě?

A má být obviněný okamžitě odsunut na vedlejší kolej a čekat, až se věc vyšetří?

A kde je jeden z pilířů základního práva, známý co presumpce neviny?

Podle tohoto ustanovení platí, že obviňující musí dokázat svá obvinění, zatímco obviňovaný nemusí dělat vůbec nic. Ostatně, v případě, že je nevinen, co by mohl dělat?

Jak dokážete zápor? V právu snad jedině tak, že máte alibi. Třeba takové, že v době, kdy jste údajně někomu sváděl manželku, dokážete, že jste byl se svým pánským milencem na jiném konci světa, a předložíte datované obrázky, které vám někdo poslal, aby vás jimi vydíral (ano, i takové případy se staly).

A další otázka: co s událostmi, k nímž došlo před řadou let?

Na jednu stranu, když se třeba nějaký český komunistický papaláš hájí, že konal v rámci tehdy platných zákonů, řve to do nebes, a občan se právem zlobí, že ten zákon sám v první řadě odporoval nejen lidskosti a ústavě, ale i mezinárodním úmluvám, včetně těch o lidských právech, jichž bylo tehdejší Československo účastníkem.

Ostatně, všechny ty děsné zločiny proti lidskosti, které spáchalo pod vedením Adolfa Hitlera nacistické Německo, byly právnicky naprosto fit.

Současně ale, když hrdina klasického díla Marka Twaina Huckleberry Finn označí uprchlého černošského otroka Jima slovem negr, mluví v přijaté řeči tehdejší doby. Mnohem důležitější je, že Huck sice ví, že skrývání uprchlého otroka ho, podle tehdejší zvyklosti, přivede rovnou do pekla, ale řekne si, že do pekla s peklem, on Jima pronásledovatelům neprozradí, protože každý člověk si zaslouží žít svobodně.

Má se kvůli tomu jednomu slůvku ona nádherná knížka vyřazovat ze školních knihoven, jak se v Severní Americe v poslední době děje až nechutně často, nebo by měli být učitelé vzdělanější, aby uměli žáčkům vysvětlit, že nejde o to slůvko, jde o to, co se stane?

A tohle všechno má zodpovědně vyřešit nová knížka jménem Code of Conduct.

To tedy, páni členové Rady guvernérů NHL, hodně štěstí.

Malá osobní připomínka

Narodil jsem se před zbytečně mnoha lety židovským rodičům. A nejen to: židovským rodičům, kteří uprchli z Československa před sociálními výhodami Třetí říše Adolfa Hitlera. Tak jsem se, aniž bych co tušil, stal poddaným tehdy Jeho, dnes Jejího, Veličenstva, tenkrát krále, dnes královny Velké Británie.

Nikdy jsem se moc nezajímal o náboženství. Snad jedině teoreticky, ale prakticky jsem vždycky měl zásadní potíže s tím, aby mi někdo, kdokoliv a jakkoliv, nařizoval komu, čemu, nebo jak mám věřit. Svého Boha si vytvořím sám, děkuji pěkně.

Proč měli mí rodiče, oba lékaři s britskými diplomy, za nezbytné se po skončení války vrátit zpět do Československa, to jsem nepochopil dodnes.

Ale: když mi nějací kluci ze sousedství pod pražským Vyšehradem připomínali, že jsem židovského původu, byla mi jejich volání značně lhostejná. Jsem. No a? Tak znovuobjevili Ameriku.

Až jednou, to mi bylo kolem desíti let, jsem zaslechl starou nahrávku dialogu (tzv. forbíny) Voskovce a Wericha, kde se ti dva zmiňují, že křesťanský Bůh je židovského původu. Tuhle část oné forbíny si, mimochodem, pamatuji dodnes. Takže když zase na mne jednou jeden kluk odněkud z Podskalské (nebo Trojické?) ulice zavolal, že jsem Žid, chytil jsem ho, a řekl jsem mu; že doufám, že ví, že to je i jeho Bůh, a že dokonce i ten Ježíšek, o kterém se dosud domnívá, že mu nosí dárky, byl co syn Boží taky Žid.

Zalapal po dechu, vykulil oči, a od té doby se tomuto tématu vyhýbal jako čert kříži.

Srandovní bylo, že se má odpověď nějak mezi kluky rozkecala. A já měl od té doby pokoj.

A dnes si říkám, jak bezvadné by bylo, kdyby se ti dnešní stěžující naučili žít ve své vlastní kůži.

Přinejmenším proto, že by páni členové Rady guvernérů měli na pořadu schůze o bod méně, a mohli by si zahrát o pár koleček golfu v Pebble Beach víc.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter