Petr Adler: NHL s NHLPA se snaží. Bude to stačit?

Obě strany o tom významně mlčí, ale skutečností zůstává, že se zástupci NHL a hráčských odborů NHLPA schází velice pravidelně, většinou v menších skupinkách, které zahrnují vždy alespoň po jednom rozhodujícím zástupci a alespoň po páru účetních odborníků. V prostředí co nejméně formálním probírají jediné téma: zásobní účet (escrow) . Obě strany čistě soukromě naznačují, že jestli se podaří vyřešit tuto otázku, bude nová kolektivní smlouva málem v suchu.

Samozřejmě, obě strany mají mnohem více důvodů k hašteření nez jen ten zpropadený účet, ale spor o “escrow” (čti: eskrou) je významným symbolem názorové propasti mezi majiteli mužstev a jejich zaměstnanci, tedy hráči.

V podstatě jde o to, že hráči získali řadu práv při rozhodování o důležitých okolnostech, panujících na jejich pracovištích. Bez jejich souhlasu se nesmí změnit rozměry výstroje, změny pravidel musí čekat na přikývnutí NHLPA (ačkoliv zástupci hráčů jsou členy soutěžní komise, která předkládá zatím vždy přijaté návrhy Radě guvernérů, čili majitelům), bez souhlasu hráčů se nesmí změnit ani způsob uspořádání Utkání hvězd (viz přechod k zápasům tří na tři, kde si NHLPA za souhlas vytrucovala zvláštní pracovní týden volna). Jak se shodlo několik majitelů, dospělo to tak daleko, že se NHL neodváží bez souhlasu NHLPA vypustit větry.

Oprávněné nepřátelství?

Právě majitelé NHL tvrdí, že když si hráči dnes osobují tolik pravomocí, měli by se podílet také na zodpovědnosti za přijatá rozhodnutí. Podle jejich názoru je ten zásobní účet tím nejjednodušším způsobem: hráči budou odevzdávat do zvláštní, k tomu účelu vytvořené, pokladny část svých mezd pro případ, že by NHL postihla nějaká neočekávaná, neboť neočekávatelná, hospodářská katastrofa, a když k takovému průšvihu nedojde, dostanou peníze zpátky. Z nejrůznějších důvodů, většinou účetnických, je nedostanou zpátky všechny, ale takový už je život, majitelům se přece také nevrátí každý centík, který vrazí do svého mužstva.

A právě tohle je přístup, který hráčům způsobuje zvýšení hladiny žluči. Druh i obsah se sice liší, ale v jednom je shodný: vy jste majitelé, vy jste se rozhodli riskovat, my riskujeme nejen zdraví, ale někdy i životy, abychom vám zaplnili hlediště do posledního místečka, to by vám mělo stačit.

Ovšem, obě strany nejsou tak hloupé, aby nevěděly, že jakékoliv další přerušení provozu kvůli pracovním sporům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli může být hodně nebezpečné.

V posledních třech desetiletích se událo toto:

• Hráči vyhlásili v roce 1992 stávku, která ligu stála v sezóně 1991-1992 třicet zápasů. Tady nešlo o nic jiného než o bezuzdné vydírání: hráči se na Apríla nedostavili na svá pracoviště, stávka nakonec trvala pouhých deset dnů. Když se hráči vrátili, měli zaručeny značně vyšší příplatky za účast v zápasech o Stanleyův pohár než dostávali dosud, získali vyšší kontrolu (upřímně řečeno: podíl na příjmech v první řadě) nad zveřejňováním svých podobenek, liga pozměnila způsob určování, kdy a jak se stanou volnými hráči, základní část soutěže se také na nějaký čas rozšířila na 84 utkání, a každé mužstvo hrálo alespoň dvakrát v městech, kde dosud NHL nebyla. Tohle všechno stálo místo presidenta soutěže Johna Zieglera, nastoupil za něj Gil Stein, ale ani ten se neudržel moc dlouho: od 1. února 1993 stojí v čele Gary Bettman.
• NHL vyloučila v sezóně let 1994-1995 hráče. Když se prach usadil, odehrálo se pouze osmačtyřicet kol, a z nich ani jedno nebylo mezi konferencemi. Tady se poprvé objevil výraz mzdový strop. Jednalo se o několika možnostech: přímočarý strop, tak, jak ho známe dnes, nebo daň z přepychu (luxury tax), kterou by platila mužstva, utrácející na hráčských výplatách víc, než stanovil strop. Ve hře bylo také rozdělování příjmů, které mělo pomáhat slabším mužstvům. Nehrálo se od 1. října 1994 do 11. ledna 1995. Mzdový strop si nakonec musel počkat dalších deset let. Zajímavé bylo, že hráči tenkrát nastoupili do tréninkových táborů, takže původně vznikl dojem, že dohoda je na dosah. Nebyla. Tohle všechno se událo v době, kdy NHL začala uvažovat o rozšíření, a kdy začínala jednat o televizní smlouvu, která by plošně pokryla celé Spojené státy.
• Výluka let 2004-2005 stála za to: NHL přišla o celou sezónu, avšak prosadila mzdový strop. Ne, že by majitelé byli nějak pomstychtiví, ale nařídili také všeobecné snížení hráčských mezd. Zrušením (či pozměněním) platných hráčských smluv tak podstatným způsobem zasáhli do pracovního zákonodárství Spojených států (NHL se podle svých stanov řídí americkými zákony). NHL ale má, spolu s ostatními hlavními profesionálními sportovními soutěžemi, výjimku z amerického antimonopolního zákonodárství, takže se jí nic nestalo. Tahle strkanice stála místo dosavadního šéfa NHLPA Boba Goodenowa: ten od začátku jednání tvrdil, že mzdový strop neprojde, takže se nakonec, přehlasován členy odborů, zachoval jako gentleman: odstoupil. Za něj přišel jeho dosavadní zástupce Ted Saskin. Tomu se ale přišlo na nezdravý zvyk: čuměl do e-mailových vzkazů, které si mezi sebou vyměňovali členové spolku, aniž je požádal o souhlas, takže letěl. Za něj přišel americký právník Paul Kelly, který podle mnoha odborářů nebyl dost neústupný. To bylo dost podivné: Kelly totiž byl žalobcem v přelíčení, které poslalo do vězení bývalého výkonného ředitele NHLPA Alana Eaglesona. Nicméně, za Kellyho přišel dnešní výkonný ředitel Donald Fehr, jehož předcházela pověst velice neústupného chlapíka, který dokázal vyděsit k smrti i tak otrlé chlapy jako jsou majitelé baseballových mužstev v nejvyšší soutěži MLB.
• K zatím poslednímu přerušení soutěže došlo výlukou let 2012-2013. Nakonec se v základní části soutěže odehrálo zase jenom osmačtyřicet kol, a žádný zápas mezi konferencemi. Tady se obě strany střetly v krutém souboji: dosavadní stav mzdového stropu stanovil, že hráči budou dostávat nadpoloviční většinu celkových hokejových příjmů NHL (HRR, neboli hockey-related revenue), a majitelé usoudili, že to je moc, že jim bude muset stačit půlka. Na pořadu byly také otázky stavu volných hráčů, omezení platnosti hráčských smluv, otázka zrušení mzdové arbitráže, zrušení prémií za podpis, prodloužení platnosti nováčkovských smluv. Otázka, které se dodnes říká fifty-fifty (50 k 50) byla hlavní, a v té hráči prohráli. Na rozdíl od Goodenowa, který po prohraném souboji odstoupil, Fehr zůstal.

Podle románu o mafii (Kmotr od Maria Puza), když se dvě skupiny (říkají si z nějaké příčiny rodiny) rozkmotří, říká se tomu, že zalehnou za matrace. Tentokráte bude důvodem k použití matrací otázka onoho zásobního účtu.

Trudná cesta za poznáním

Zdá se, že někteří hráči začínají chápat, že jde v zásadě o předem prohranou bitvu. Proto navrhuji ústupek: zásobní účet ano, ale ne s tak vysokými srážkami. Hráči také připomínají, že zaznamenali případy, kdy hráč buď dostal zpět velice málo nebo vůbec nic, a to se, podle nich, rovná dodatečné dani. A v tom mají naprostou pravdu.

Podstatné v tuto chvíli je, že obě strany do svých rozhovorů přitáhly osoby znalé účetnictví.

Zajímavé také je, že tímto postupem NHL a NHLPA obrací vědu o vyjednávání naruby.

Podle zavedených postupů je lepší se domluvit nejdříve na věcech, kde obě strany vidí předem, že dohoda je skoro jistá. Přinejmenším možná. Teprve potom dojde na otázky, kterým se říká nesmiřitelné (cizím slovem: antagonistické). Najednou nikdo nezná východiska, která by vedla ke kompromisu. Ale: všichni už vložili do jednání tolik více nebo méně úspěšného úsilí (a času), že je to nutí, aby si dali zatracený pozor a nešlápli – řekněme, že vedle.

NHL s NHLPA tento postup, dejme tomu tradiční, zkusily už nejméně čtyřikrát. A ani jednou s úspěchem. Výsledek vždycky zcela jasně vedl k dalšímu střetnutí na bodáky. Nelze se divit, že zkouší tentokrát opačný přístup. Obě strany si jsou vědomy, že si hrají s ohněm: jedna stávka a tři výluky v posledních třech desetiletích jim možná jakz takž prošly, ale už je tomu tak, že časy se mění, co bývalo není. Mladší pokolení jsou ve svém volném čase mnohem aktivnější nejen než byli (a jsou) jejich rodiče, ale dokonce často i než bývalí nebo jsou jejich starší sourozenci. Nemluvě už ani o tom, že noví příznivci v nových a hokejově nedospělých oblastech nebudou příliš nakloněni hrátkám s nějakými kolektivními smlouvami. Většina těchto míst má tradici vysokoškolských sportovních soutěží, kde sice mohou mít (a často také mají) nejrůznější skandály, ale žádný takový, který by přivedl k přerušení nebo dokonce zrušení sezóny.

Rozšíření do Seattle sice přinese spousty peněz do kapes majitelů, a jsou to částky, které nespadají pod hokejové příjmy, nemusí se o ně v rámci výpočtu mzdového stropu s hráči dělit, ale ani odboráři se nebudou moci tvářit moc povýšeně: nové mužstvo v NHL znamená padesát míst na soupisce, třiadvacet z toho přímo v NHL, nemluvě o řadě nižších soutěží nebo početných realizačních štábech, které mohou mnohé z nich zaměstnat, až pověsí brusle na pověstné hřebíky.

Je to o rozum

Teoreticky řečeno, obě strany by měly mít zájem na tom, aby NHL (začátkem září) ani NHLPA (v jeho půli) neměly důvod žádat o předčasné ukončení platnosti současné kolektivní smlouvy. Otázka zní, kolik jejich členů si to uvědomuje.

V NHL během jednání o dřívějších pracovních sporech bylo vždycky několik majitelů, kteří soutěži vyčítali, že nebyla dost neústupná, a několik, kteří naopak tvrdili, že vyjednavači by také mohli být pružnější, Podle těch neústupných by ti smířlivější ligu prodali za pár stříbrných. A ti zase odpovídají, že tvrdohlavost patří mezi hříchy.

Něco podobného se ozývalo a dodnes ozývá i v NHLPA, kde jsou hráči, kteří jsou pevně přesvědčeni, že majitele vlastně nepotřebují, a vedle nich jiní, kteří soudí, že nenasytnost hokejistů jednou NHL přivede ke krachu.

Jisto je, že ani při schvalování současné kolektivní smlouvy nebyli hráči moc jednotní. Není divu: několik starších z nich to přerušení soutěže nakonec stálo místa, a zdaleka ne všichni našli pořádné uplatnění někde jinde.

Podle Švejkova feldkuráta Otty Katze umírá naděje poslední.

Snad se nepletl.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter