Petr Adler: Oilers jeho doby potápěl chlast, tvrdí jejich bývalý kapitán

Víte, proč Edmonton Oilers v době kapitánování Andrewa Ference (na obrázku ten vpravo) pořád prohrávali? Protože to byla banda opilců, která se domnívala, že jí zápasy v NHL vyrušují v cestě z hospody do hospody. To pravil sám onen bývalý kapitán. Veřejně. Současné mužstvo tím značně překvapil. Zvláště útočníka Ryana Nugenta-Hopkinse (ten vlevo), jediného, který si ve dnešní sestavě ta léta ještě může pamatovat.

Pro pořádek: Andrew Ference kapitánoval v sezónách 2013-2014 a 2014-2015. V té samé době šéfoval na střídačce Dallas Eakins, který ale druhou sezónu nedokončil: přišel za něj Todd Nelson, muž, k němuž měl tehdejší generální manažer Craig MacTavish tolik neomezené důvěry, že většinu té doby, až do konce sezóny, strávil na střídačce spolu s ním. Tím úžasně podpořil Nelsonovu autoritu co hlavního kouče.

Hráči kromě toho, že věděli, že Eakins do té doby koučoval pouze v Americké hokejové lize (AHL), znali také příběh jeho příchodu do Edmontonu: McTavish se bavil prostřednictvím počítačové aplikace skype s dosavadním hlavním koučem mužstva Ralphem Kruegerem: najmout Eakinse co asisstenta nebo ne?. Najednou mu něco blesklo v hlavě, takže Kruegerovi ve veškeré stručnosti oznámil, že mu dává výpověď, a že z Eakinse udělá hlavního kouče.

Eakins byl patrně překvapen přinejmenším tolik jako Krueger. Jisto je, že na tenhle úřad neměl.

A MacTavishovi se jeho kavalírský přístup vymstil: když byl koncem dubna 2015 v Evropě, kde se díval po možných posilách, vyhráli Oilers loterii pro výběr (draft) onoho jara (a bylo jasné, koho si vyberou). MacTavish svolal tiskovku, aby se s novináři podělil o svoji radost. První reportérská otázka ho položila na lopatky: co říkáte tomu, že jste byl právě odvolán?

Connora McDavida tedy tenkrát vybral Peter Chiarelli.

Panuje-li kolem mužstva takové ovzduší veřejného domu, málokdo by měl právo se nějak moc divit, že se hráči chovají podle toho.

Až na to, že (jak sděluje kolega Rob Tychkowski z listu The Edmonton Journal) Nugent-Hopkins tvrdí, že mu není nic známo o tom, že by on nebo, nedej přírodo, jeho spoluhráči pravidelně pařívali do tří až čtyř do rána a utahovali si z kolegů, kterým tenhle životní způsob neseděl, a kteří šli tak daleko, že při trénincích dřeli naplno.

Nugent-Hopkins řekl, že neví, co by k tomu měl říci. Snad jen to, že se diví, že jeho bývalý kapitán čekal až do této chvíle, aby vyprávěl příhody, které on, Nugent-Hopkins, považuje zcela vážně za přitažené za vlasy. Jistě, čas od času si vyrazili za zábavou, a měli také trochu smůlu, že neměli v mužstvu dost zkušenějších starších hráčů, kteří by jim řekli, odkud mohou jít, a až kam smí dojít, ale že by hráči chodili na trénink s kocovinou, to tedy určitě ne.

Zlaté časy

Ovšem, ani Andrew Ference, ani Ryan Nugent-Hopkins, netuší, co všechno se může stát.

Slavná tenistka Martina Navrátilová vyprávěla, jak jednou potkala Oilers v dobách jejich největší slávy někde v New Yorku. Řekli jí, že jsou žízniví, a že jestli chce, ať jde s nimi.

Navrátilová, která měla tenkrát oči pro Waynea Gretzkyho a dovedla si dokonce představit, že by s ním měla dítko, souhlasila. Ale v 11 večer řekla, že kluci nazdar, já zejtra hraju, takže si toho večera doužívejte beze mně.

Hromotluk Dave Semenko jí řekl, že večer teprve začíná, ale Navrátilová ho ujistila, že ona stojí na dvorci proti soupeřce sama, za ní nemůže nikdo zaskočit. A vyjádřila pochyby, zda kterýkoliv z hokejistů bude schopen zaskočit sám za sebe, natož pak za spoluhráče.

Nač jí Semenko vysvětlil, že když se jim stane, že to takhle natáhnou, hrají druhý den jako bozi, jen aby si Glen Sather, jejich tehdejší generální manažer a kouč, nevšiml, že tak nějak lidsky nedodrželi životosprávu.

Měli k němu úctu celkem oprávněnou: když, například, Mark Messier přišel pozdě na sraz mužstva před společným odjezdem na letiště, přiřítil se tam taxíkem, a dostal na místě letenku do Cape Breton, aby si chvilku zahrál (za méně peněz) na farmě.

A když samotný Wayne Gretzky jednou po druhé třetině nějakého zápasu na Satherovu poznámku, že hraje pod psa odsekl, že ho bolí koleno, dočkal se drsného překvapení. Sather se sebral, zašel do lékařovy ordinace, vzal si tam dva aspiriny a náplast, vrátil se do kabiny, otočil se ke Gretzkymu a zeptal se: který? Největší, netuše, co ho čeká, ukázal, Sather mu tam připlácl ony dva prášky, přelepil je náplastí, a uzavřel s přísným lékařským výrazem ve tváří: kdyby to bolelo ještě ráno, zavolejte (angličtina nerozeznává vykání a tykání).

Tohle dopadlo skvěle: Gretzky se strašně naštval, a v poslední třetině soupeři sám od sebe nastřílel tři branky.

Všichni věděli, že Sather měří všem a každému jednomu z nich stejným metrem.

Úcta se musí získat

Otázka zní, zda měli hráči v době, kdy kapitánoval Ference, důvod k takové úctě k lidem, kteří je řídili?

To je otázka teoretická. Praktická odpověď zní, že tu úctu neměli. A měli jen zatracené štěstí, že v době, o níž mluvil Andrew Ference, nejely sociální sítě tak, jako jedou dnes: to by byl každý panák, který pozvedli k ústům,  každá sukně, po níž se ohlédli, vzápětí v titulcích.

Takže tady stojí slovo proti slovu. I když je zřejmé, že třeba takový Taylor Hall nebo Jordan Eberle neměli pověst Glenna Andersona, o němž se tvrdilo, že to dovede rozsvítit opravdu parádně, a on to nikdy nepopíral. Ovšem, také to nikdy nepotvrdil.

Lhostejno, jak tomu bylo tenkrát, i když údiv Nugenta-Hopkinse nad načasováním výlevů bývalého kapitána se zda být oprávněný. Dnes, řekl Nugent-Hopkins, je všechno jinak. Slova bývalého kapitána dnešní mužstvo moc nezajímají, a on, kdyby se ho někdo ze spoluhráčů zeptal, co na tom je pravdy, zná jedinou odpověď: já o ničem takovém nevím.

Pravdu, ale opravdu nic než opravdickou pravdu, znají patrně pouze barmani, a těm stavovská čest velí, že musí zůstat zticha.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter