Petr Adler: olympijský pohlavár dští oheň a síru na NHL

Další významný člen Mezinárodního olympijského výboru (MOV) se rozčílil, že NHL odmítá poslat své hráče na olympiádu 2018 v jihokorejském Pyeongčangu: Dick Pound, zakládající šéf Světové správy proti dopingu (WADA) sepsal rozzuřený komentář pro deník Montreal Gazette. Po jeho přečtení by si ani ten nejhladovější pes nevzal od vedení NHL snad ani jedinou kůrku.

Pound se rozjel tím, že připomněl starou myšlenku, že hokej vznikl v Kanadě. Pak ale o pár slov později tvrzení upřesnil: a i když ne, i tak hokej vděčí Kanadě za hodně. Možná za všechno.

Kanada, zahřímal bývalý kanadský olympionik v plavání, vyhrála mužské hokejové zlato dvakrát za sebou na posledních dvou hrách, zatímco ženské vyhrály čtyřikrát za sebou. Kanada hostila zimní hry dvakrát (1988 v Calgarech a 2010 ve Vancouveru) a nyní se začíná připravovat, aby se mohla přihlásit o zimní hry roku 2026, zase v Calgarech.

Tady pan Pound trochu přehání: ano, několik osob calgarského sportovně-společenského života ohlásilo ustavení přípravného výboru, ale současně větší množství osob politického i jinak veřejného života oznámilo, že se ti připravující zbláznili. Podobně se zmínila i značná část calgarského obyvatelstva. Calgarští vyjádřili dost přesně obsah starého severoamerického úsloví: byl jsem tam, zkusil jsem to, koupil jsem si tričko (been there, done that, got the T-shirt, průhledná narážka na to, že turisté si jako upomínky na svoje výlety kupují trička s tématy nebo nápisy míst, která navštívili).

Několik dotázaných činitelů calgarské sportovní i politické společnosti se o Poundově prohlášení vyjádřilo, že ta zmínka vypadá jako nezakrytá výhrůžka: buď NHL ustoupí, nebo si můžete přestat dělat naděje, že MOV bude o vaší kandidatuře vůbec uvažovat.

Další dva odstavce vzbudily úsměvy na tvářích činitelů NHL, kteří vědí, jak to bylo s účastí NHL na olympiádě doopravdy.

Dějiny dle Dicka Pounda

Kanada, napsal Pound, vedla bitvu proti jevu, který on nazývá šamatérismus: mezi lety šedesátými až sedmdesátými minulého století řadu evropských zemí zastupovali hráči, pro které byl hokej vysloveně jejich zaměstnáním, zatímco olympijští papaláši NHL zakazovali jakýkoliv přístup.

A hned další věta je v rozporu s tou předchozí: jakkoliv hokej byl vždycky kanadským národním sportem, odmítali jsme účastnit se za tak diskriminačních podmínek.

Tak buď anebo: buď olympionici zakazovali přístup kanadským profesionálům, nebo se Kanada odmítala účastnit.

Tady má Poundovo rozhořčení pár trhlin: hokejisté z komunistických zemí zastupovali své země co profesionálové, vedeni jako zaměstnanci nejrůznějších státních podniků, už od let padesátých. A olympijské archívy prozrazují, že Kanada sice nemusela souhlasit, ale her se účastnila.

Pak, píše Dick Pound, došlo ke změně pravidel, a hráči NHL směli konečně jet na olympiádu. Soutěž konečně proti sobě postavila nejlepší hráče světa.

Inu, řekl jeden z vysokých činitelů NHL, buď je Dick Pound zapomětlivý, nebo se rozhodl podřídit pravdu svému názoru.

Bylo to docela prostinké, dodal onen činitel NHL na vysvětlenou. Od konce let osmdesátých, kdy se příliv evropských hráčů do NHL rozšířil o hokejisty z bývalých komunistických zemí, začala klesat úroveň jejich reprezentačních mužstev, a tudíž i úroveň olympijského zápolení, neboli také zájem obecenstva, který je pupeční šňůrou spojen se zájmem zadavatelů reklam.

Jistě, ještě před pády vlád jedné strany se do NHL vypravilo několik hráčů z komunistických zemí. To byli ovšem dobrodruzi (v tom lepším smyslu slova), kteří riskovali, že se ve svých vlastech stanou štvanci. Stavidla se prolomila koncem osmdesátých let.

Je s podivem, že to MOV a Mezinárodnímu hokejovému svazu (IIHF) trvalo až do let devadesátých, než jim došlo, že tudy cesta nepovede.

Tehdy se obrátili společně na NHL se žádostí o pomoc, a ta kývla za podmínky, že ji MOV pokryje zákonné náklady.

Ve své velkorysosti šla NHL tak daleko, že požádala MOV pouze o úhradu nákladů přímo spojených se svojí účastí (v podstatě: cestovné hráčů, pobyt, pojištění).

Tak zněla smlouva. NHL nikdy nežádala náhradu za přerušení soutěže v době, kdy má celý severoamerický sportovní trh (alespoň ten zpravodajský) pro sebe, v době, kdy se bojuje o účast v soutěži o Stanleyův pohár. Nechtěla po olympijských pánech ani náhradu za mzdy svým zaměstnancům v době, kdy sedí a znuděně se dloubají v nosech, protože menší část jejich kolegů zápolí na olympiádě. Stručně řečeno. NHL z olympijské účasti nikdy nic neměla. Takže zákrok tehdy nového presidenta MOV, bývalého německého šermíře Thomase Bacha, který onu smlouvu jednostranně zrušil, se jí vlastně hodil do krámu.

Tohle Dick Pound přehlédl jako krajinu.

Co kdo chce?

Dick Pound ve svém komentáři připustil, že NHL je podnik, jehož úkolem je vydělat dost peněz, aby byli spokojeni jak majitelé, tak hráči.

Jenže, tvrdí Pound, jednání o olympijské účasti v roce 2018 se soustředila výlučně na peníze.

Asi proto, ozvalo se z kanceláře NHL, že olympijské hnutí je obrovský obchodní podnik, který stojí a padá s neuvěřitelnými příjmy. Olympijské hnutí jde tak daleko, poznamenalo několik činitelů NHL, že soutěži, která mu půjčuje své nejlepší zaměstnance, nedovolí ani používat zpravodajství o jejich účasti, o nejrůznějších výtvarných značkách ani nemluvě.

Nicméně, pokračuje Pound, jak je v takovém případě možné, že NHL se nezajímá o olympijské hry 2018 v Jižní Koreji, zatímco další podnik, o čtyři roky  později v čínském hlavním městě Pekingu, ji zajímá až nezdravě?

Asi proto, ozvalo se z kanceláře NHL, že Čína je trh poněkud odlišný od trhu jihokorejského.

Pound ovšem používá tvrzení, že olympijská účast pomáhá zvýšit zájem o hokej i tam, kde byl dosud velikou neznámou. Nepodkládá je číslicemi, zatímco NHL ano: po pěti účastech, oznámil komisař ligy Gary Bettman před nedávnem, jsme nezaznamenali ani halíř (cent) rostoucích příjmů.

Další tvrzení Dicka Pounda, to už je ovšem střela z velkorážního děla: tím, že zakazuje účast jednotlivým hráčům, zneužívá NHL své hospodářské moci a projevuje neúctu vůči právům, snům a přáním svých hráčů.

Tady několik činitelů NHL (nezávisle na sobě) zalapalo po dechu: zaměstnavatel snad smí říci svým zaměstnancům, co mají dělat, a co už ne? Hráčské odbory NHLPA tohle právo už takhle dost oklešťují, ale aby je omezoval ještě Dick Pound, to už je vrchol.

Pound sice připustil, že z hlediska zákona je NHL v právu, ale dodal, že při jednání o novou kolektivní smlouvu se otázka olympijské účasti může stát jednou z rozhodujících otázek. Spousta nynějších hráčů totiž současnému odborovému vedení vyčítá, že nevyjednalo olympijskou účast jako součást nynější smlouvy.

Jak se to vezme. V první řadě není známo, kolik hráčů bude lpět na bodu o olympijské účasti NHL, a kolik hráčů bude považovat za důležitější otázku tzv. zásobního účtu (escrow), jehož liga používá k uskladnění srážek z hráčských mezd pro případ (jak se říká anglicky) deštivého počasí (rainy day).

Poohlédnuti

Dick Pound je čtyřnásobným mistrem Kanady v plavání volným stylem (1958, 1960, 1961, 1962). V roce 1961 se stal přeborníkem země v motýlku.

Na olympiádě v Římě (1960) skončil na šestém místě ve volném stylu a byl členem kanadské štafety 4 x 100 metrů, která tamtéž skončila na čtvrtém místě.

Jak říkají odborníci, nebyl špatný, ale nebyl ani nejlepší.

Poté, kdy doplaval, se Dick Pound vrhnul na funkcionaření. Přes tajemnictví a předsednictví kanadskému olympijskému výboru se stal nakonec také členem MOV. V tomto úřadě odpovídal za vyjednávání vysílacích práv.

Když Španěl Juan Antonio Samaranch skončil v roce 2011 v úřadě presidenta MOV, ucházel se Pound o uvolněné křeslo, ale Jacques Rogge z Belgie dostal více hlasů.

Dick Pound byl zakládajícím presidentem Světového sdružení proti dopingu (WADA: World Anti-Doping Agency), které řídil s nadšením zapáleného fanatika z dob inkvizice.

Do těch dob také spadají jeho první bitvy s NHL: hokejová soutěž, tvrdil Pound, není na své členy dost přísná, měla by je kontrolovat podle pravidel WADA, tedy nikoliv podle pravidel, která stanoví kolektivní smlouva mezi NHL a NHLPA.

Vedení ligy tenkrát opakovaně odsekávalo, že se Dick Pound nemá plést do záležitostí soukromého podniku. Kromě toho by měl, co právník, vědět, že kolektivní smlouva je trochu více než nějaké anti-dopingové chiméry.

Jelikož NHL tou dobou ještě přerušovala soutěž kvůli olympiádám, sdělovalo vedení ligy Poundovi se železnou pravidelností, že činnost jeho anti-dopingovéhopodniku se vztahuje pouze na jednotlivé hráče, které si jejich národní svazy vybraly, aby je zastupovali.

Takže, když se dozvěděli o článku Dicka Pounda na stránkách Montreal Gazette, odpovědělo několik činitelů NHL povzdechnutím: už zase?

A jeden šel tak daleko, že dodal, že v tom Québecu musí okurková sezóna řádit ještě více než kdekoliv jinde.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter