Petr Adler: Ostrava a Třinec, bohaté žně pro skauty NHL

Nedávno skončené hokejové mistrovství světa dvacítek v Ostravě a Třinci se zařadilo mezi špičky i co do návštěvnosti: 175 tisíc platících, to už je úctyhodné číslo. A když k této cifře připočteme houfy těch. kteří naopak dostávají za svoji přítomnost na podobných soutěžích zaplaceno, není divu, že byly obě haly zaplněny do posledního místečka.

Těmto lidem se říká vyzvědači, v přepisu anglického výrazu do češtiny skauti. To jsou osoby, které se pohledem do současnosti snaží vybudovat budoucnost.

Malá odbočka: v severoamerických špičkových soutěžích, obzvláště v NHL, jsou dva druhy skautů: profesionální a amatérští. Ti prvně jmenovaní hlídají hráče ostatních mužstev soutěže, aby zjistili, zda by se některý z nich mohl hodit jejich zaměstnavateli, a ano-li, kolik by to asi tak stálo vydat za něj výměnou. V Ostravě a Třinci převažovali ti druzí: kdo z těch mladíků bude mít na to, aby se uplatnil mezi profesionály?

Kdo sleduje, třeba jen v televizi, jarní výběr nových hráčů (entry draft), ten vidí, že nováčka na jevišti, kromě komisaře NHL Garyho Bettmana, vítají majitel mužstva, generální manažer, hlavní kouč, a muž, jehož tvář zná málokdo. Viz obrázek shora, z roku 2015, vzniklý v hale Florida Panthers v Sunrise na Floridě. Tím mužem je hlavní amatérský skaut. Pán zcela vpravo. Bob Green. Člověk, který na základě podrobných zpráv svých skautů, a z vlastního pohledu, přesvědčil vedení svého mužstva, že právě tento mladík je posledním chybějícím článkem mezi dnešní sestavou a nastávajícím vítězem Stanleyova poháru. Konec malé odbočky.

Skauti se nekoukají jenom na to, co hokejista na ledě dovede nebo nedovede. Hráč totiž není hráčem, dokud nedovede hrát doopravdy. Tedy tak, jak se patří. Hokejista musí umět hrát celým tělem i duší. Když je součástí mužstva, musí umět hrát tak, aby z toho mohlo mužstvo těžit nejméně tolik, jako z toho těží on.

Jak se sledují povahy

Nedávno řekl jeden skaut, který se zajímá o hráče už od žáčků, že sledoval zápas jakéhosi mužstva v soutěži AAA.

Zkratka AAA vlastně označuje střechu pro soutěže od začínajících žáčků ve věku od čtyř let až po dorostence kolem osmnácti let. Soutěže se dělí dále podle věku od trpaslíků (midget) přes drobotinu (bantam), až k osmnáctiletým dorostencům (junior), kteří už dostávají příspěvek na útratu bydlení a jakési potravně, cizí řečí diety, takže se jim říká polo-profesionálové.

Mužstva v těchto soutěžích odehrají sezónu co sezónu někdy až nepřístojné množství zápasů. Tím se účast prodražuje (hráči, tedy jejich rodiče, se podílí na cestovném a s ním spojených nákladech, kromě nákladů na výstroj a výzbroj a cen pronájmu hal, nebo výplat koučům).

Jsou mezi námi jednotlivci, ano, i celé kolektivy, kteří se domnívají, a říkají to dokonce nahlas, že méně by možná často bylo více. Že by těm mladíkům neškodilo, kdyby více trénovali.

Ale to už je teoretická debata, která se většinou rozhoří jenom v letech, kdy národní mužstva ze Severní Ameriky pohoří na mezinárodních soutěžích (mistrovství světa osmnáctiletých, Turnaj Ivana Hlinky a Waynea Gretzkyho, a mistrovství světa dvacítek).

Podstatné tady je, že ve starších ročnících už sedí na většině zápasů skauti z vyšších soutěží, včetně té nejvyšší, tedy NHL. A sedí tam také skauti řady větších agentur, které si vybírají hráče. Těm zase jde o odpověď na otázku, zda jim bude stát za to, aby nějakého klučíka získaly za svého zákazníka: jednou možná, doufejme, bude mezi hvězdami, investice do něj vražená se tedy může po letech vrátit co podíl na mnohamiliónové profesionální smlouvě.

Takže co následuje jsou slova jednoho takového skauta.

Ten začal své vyprávění, že hráčova povaha je často přinejmenším stejně důležitá jako jeho dovednost.

Sledoval jsem zápas AAA, řekl ten skaut, a zaujal mě jeden hráč hostujícího mužstva. Šikovný, rychlý, uměl držet puk. Tak, dodal, jsem si zapsal jeho číslo a připojil pár poznámek.

Pak jsem si všiml, že další střídání, možná dokonce dvě, nebyl na ledě.

Potom zase naskočil, a jeho výkon byl zase působivý, jenže jsem si všiml, jak třískal hokejkou, když jeden z jeho spoluhráčů nezachytil jeho nahrávku.

Když se vrátil na střídačku, pořád ještě vztekle mlátil hokejkou a tvářil se děsně popuzeně.

Tak jsem ho vymazal a nezařadil jsem ho do zprávy pro (svého zaměstnavatele).

Nebo, vyprávěl ten skaut dále, před několika týdny jsem ve zprávě ignoroval hráče domácího mužstva, který se hádal se spoluhráči, že mu nenahráli.

Zde nutno dodat, že ten skaut pracuje už hodně let pro velice významný hokejový podnik, těší se ve svém podniku značné důvěře nadřízených, a jeho slovo může ovlivnit hráčovu kariéru způsobem často až neuvěřitelným.

Takže jeho další slova mají značnou váhu: právě proto, řekl, skauti musí jezdit na tolik zápasů po celém světě, aby ta utkání a všechny hráče viděli na vlastní oči se vším všudy, aby se nemuseli spoléhat jenom na sestřih nejlepších akcí na videu.

Kdo neumí hrát pro mužstvo, uzavřel, kdo nemá na mužstvo kladný vliv, ten se nemůže prosadit ve vyšší soutěži, i kdyby byl sám o sobě sebešikovnější.

Tolik onen skaut.

Je vybírání a je vybírání. Od dětiček až k profesionálům.

A lhostejno, o jakou úroveň jde. Jak řekl tehdejší šéf Edmonton Oilers a pak New York Rangers Glen Sather, takový výběr se nápadně podoba určování pohlaví včera vylíhnutých kuřat. Je to sazka do loterie. Ten, kdo sází častěji, má větší naději na výhru, ale i na prohru. Ovšem: první, kdo si odskáče prohru je skaut, který svému vedení tvrdil, že ten nebo onen hráč je tutovka.

O peníze jde až na prvním místě

Profesionální hokej, takto jedno z mnoha odvětví zábavního průmyslu, platí svým účinkujícím za jakost. Peníze si vydělává tím, že svým zákazníkům předkládá jakostní podívanou. Pokud možno soustavně. K tomu potřebuje jakostní účinkující. Jak do prvních řad útoku, tak do těch čtvrtých, jak mezi první obránce, tak mezi ty, kteří naskakují jen občas, nemluvě ani o brankářích. I hráč, který v NHL hraje jen půl tuctu minut za zápas ve čtvrté řadě, musí umět hrát hokej. A často musí umět podřídit svou zcela zákonitou ctižádost potřebám svého mužstva.

Jak to řekl kdysi Wayne Gretzky: hráč musí nechat své já u dveří do kabiny (leave your ego at the door).

Zajímavý rozpor: kdokoliv chce ve svém oboru dosáhnout na špičku, musí se v první řadě soustředit sám na sebe, musí pracovat sám na sobě. I za cenu, že kašle na všechny a všechno ostatní. Jedině tak může (v lepším případě) dosáhnout úrovně, která zaujme ostatní. Chce-li však uspět ve špičkovém mužstvu, musí umět sladit svoji sebestřednost s potřebami mužstva.

Ano, generální manažeři mužstev NHL čas od času najímali hráče (ale někdy také kouče), jejichž povahové rysy byly na hraně. V případech hráčů spoléhali na to, že jejich mužstva mají ve svých řadách silné jedince, kteří dokáží podobné výtržníky nějak zklidnit.

V dnešní době politické korektnosti se ale pomalu začíná vytrácet pojem presumpce neviny, čili, že obviněný jednotlivec je nevinen, dokud se vína neprokáže nad veškerou oprávněnou pochybnost. Mravnostní skandály ovšem nové diváky do hledišť nepřitáhnou, takže skauty dnes zajímá nejen hráčova schopnost hrát a být kladným jevem na střídačce. Dnes musí zjišťovat navíc, zda si ten který nadaný mladík nepřihne zbytečně rád ohnivé vody, nebo zda náhodou nezneužívá své obliby mezi osobami opačného pohlaví.

A pak se mnozí diví, pravil jeden takový skaut, že právě amatérští skauti v převážné většině předčasně zešedivěli, a mnozí jsou předčasně plešatí, jak si rvali vlasy nad dalším zvoraným výběrem.

Ale povolání skauta, dodal s hraným povzdechnutím, by nevyměnil za nic ani žertem: vždyť se přece podílí na budoucnosti!

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter