Petr Adler: Ottawa Senators nejsou na prodej. Tvrdí to NHL i jejich majitel

Kdyby Eugene Melnyk, majitel Ottawa Senators, měl opustit tento svět (a dějiny potvrzují, že v jejich průběhu zatím svůj život nepřežil jediný člověk), mužstvo dostane odkazem jeho vlastní dcera. Tak to stojí psáno v jeho poslední pevné vůli, a není tam jediné zmínky, že by je před jeho nenávratným odchodem do věcných lovišť mínil prodat.

Rozruch a fámu o nastávajícím prodeji Senators způsobila zcela úředně a otevřeně zveřejněná zpráva, že mužstvo vyjednalo prodloužení půjčky ve výši 135 miliónů dolarů. Šiřitelé zapomněli na další část věty: prodloužení o šest let.

Že majitelé profesionálních sportovních mužstev dostávají na stoly pravidelně nabídky, které jim slibují nehorázné částky za prodej jejich hraček není nic neobvyklého. Stejně, jako není nic neobvyklého v tom, že zmínění majitelé nabídky odmítají. Někdy zdvořile, jindy ne.

Skvěle informované zdroje ve veškeré tichosti potvrzují, že ano, že Senators opravdu dostali nabídku. Seznam agentury listu Forbes tvrdí, že Senators by mohli stát zhruba 425 miliónů dolarů. Ovšem, včetně nové haly v LeBreton Flats, kousek od kanadské sněmovny. Jelikož má k položení základního kamene dojít až někdy v roce 2019, je zmíněná částka poněkud přehnaná.

A je tu ještě jedna otázka: Vegas Golden Knights se sice dostali hned ve svém prvním roce dál než se dostali ve svém prvním roce moderní Senators, ale: za vstup do NHL zaplatili 500 miliónů dolarů. Majitelé dosud nepojmenovaného mužstva v Seattle budou muset zaplatit 650 miliónů dolarů. Melnyk se tudíž může úplně klidně zeptat: a proč bych měl dostat o halíř méně?

Nastávající nový člen Dvorany slávy, v pracovní době komisař NHL Gary Bettman, nezná odpověď. Jeho zástupce Bill Daly ví, nebo alespoň říká, že ví, pouze tolik, že Senators nejsou na prodej. Čímž se otázka částky stává akademickou.

Skandál sem, skandál tam

Na to, že Ottawa Senators mají na krku jeden průšvih za druhým, je představivost Davida Pagnotty ze stránek The Fourth Period naprosto neurvalým hřebíčkem do rakve. Článek totiž tvrdil, že Melnyk obdržel nabídku, sice ji zamítl, ale že se o ní jedná dále, a navíc, celou věc prý projednávala schůze Rady guvernérů NHL u příležitosti projednávání změny financování Senators (to je oněch 135 miliónů dolarů). Část Pagnottovy zprávy, že se o původně zamítnuté nabídce vyjednává i dále, vzbudila rozruch, a právě tu vyvrátil jak Daly, tak samotný Melnyk.

Je otázka, jak to je doopravdy. Přinejmenším proto, že fámy, drby a dohady získávají na důvěryhodnosti právě tím, že je někdo vyvrátil, a pokud možno úředně, na hlavičkovém papíře.

Zvláště, když si uvědomíme nedávné prohlášení bývalé hvězdy Senators (a dodnes miláčka ottawského obecenstva) Daniela Alfredssona. Ten sice neřekl, kdo by to měl nebo mohl být, ale prohlásil, že mužstvu by se nesporně dařilo lépe, kdyby mělo jiného majitele. Neříkal, kde by mužstvo mělo přistát, řekl jen, že by mělo patřit někomu jinému.

Ulice hlavního města Kanady nějaký čas zdobily obří vývěsky, že by Melnyk měl vypadnout. Jinak se nápis MelnykOut (viz shora) nedá přeložit.

Nespokojenost lze vysledovat přinejmenším do roku 2015. To Melnyk vážně onemocněl. Játra vypověděla službu. Mezi místními se nakonec našel dárce, takže Melnyk podstoupil operaci v Torontu, během níž obdržel nová játra.

V tu chvíli se zdálo, že všichni tančí radosti, že se dobrá věc podařila, věrná láska zvítězila, ottawští se navzájem poplácávali po zádech, jak že jsou velkorysí, že se přihlásilo tolik možných dárců, a vůbec, jak jsme všichni prima, až k hranici dokonalosti.

Jenže pak padla otázka, která zbourala celou slavobránu sebechvály: inu dobrá, zněla, ale jak je vlastně možné, že Melnyk, obyvatel Barbadosu, nemusel nemocnici zaplatit ani cent za tak náročný a nesporně nákladný výkon? Na ten milý ostrůvek v Karibiku se přece přestěhoval hlavně proto, aby nemusel platit kanadské daně. A teď najednou využívá služeb, které hradí právě kanadští daňoví poplatníci. Jak to?

Rozčilení příznivci Senators a pověstné kanadské lidumilnosti zvědavého hrubiána odtlačili rychle do kouta. Přece nenecháme zemřít majitele našich oblíbených hokejistů. A vůbec, kdo vám dovolil klást takhle sprostě netaktní otázky?

Krátce poté, kdy umlkla po několikaletých sporech tahle tahanice, propukla další: přítulkyně (díky, pane Milane Kundero) útočníka Mikea Hoffmana prý obtěžovala a doslova přímo urážela elektronicky manželku obránce a kapitána mužstva Erika Karlssona.

Senators tuhle záležitost prozatím vyřešili výměnou Hoffmana, který nakonec po dalších kotrmelcích doputoval k Florida Panthers. Karlssonův osud je v tuto chvíli ještě ve hvězdách.

Do toho se asistent generálního manažera Randy Lee dostal do titulků, když ho řidič kyvadlového autobusu v Buffalo obvinil z pohlavního obtěžování. Senators vzápětí postavili Leeho mimo službu, krátce poté se objevilo další (podobné) obvinění, a teď, babo, raď.

Ovzduší nepomohly ani loňské prosincové oslavy staletého výročí NHL. Melnyk využil pozornosti Hockey Night in Canada, aby národu všeobecně a ottawským zvláště vysvětlil zásadní věc: jestli se obecenstvo bude i nadále vyhýbat jeho stadiónu, zná spousty jiných míst, kde budou místní občané vděčnější a zaplní mu stadión do posledního místečka.

Pravda, je to trochu trapné, zvláště v Kanadě, když mužstvo NHL raději zakrývá řady sedadel černými plachtami, aby nebylo vidět, že ty řady zejí prázdnotou, ale i tak, Melnykův nijak neskrývaný útok na případné platící diváky rozveselil pouze novináře, kteří tím pádem měli zprávy k ověnčení palcovými titulky. Rozhodně nerozveselil komisaře Garyho Bettmana, který se snažil bouři uklidnit prohlášením, že se Melnyk měl s ním poradit, a že tak neučinil.

Výbušný pán

Sportovní novináře to moc nezajímá, protože řeč podnikatelů chápou pouze vzdáleně, ale Eugene Melnyk se proslavil hlasitým boucháním dveřmi i jinde než v NHL.

Před lety založil podnik na výrobu (a vývoj) léčiv. Biovail Corporation si vedli poměrně zdatně. Rozhodně na tom neprodělal. Po čase podnik prodal americkému sdružení jménem Valeant Pharmaceuticals. Tady se mu povedl ohromně zajímavý kousek: na papíře ten obchodní úkon vypadal tak, že Biovail koupil Valeant, tedy, že menší podnik zakoupil větší.

Šlo o zajímavý daňový únik: Melnyk bydlí na Barbadosu, jehož daně jsou mnohem nižší než podobná zatížení v Kanadě i v Americe.

To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého. Kdo je rád, že může platit vyšší daně?

V případě Biovail považoval Melnyk sám sebe za naprostého obchodního génia. Věděl totiž, že daňové úřady Kanady i Ameriky jsou na něj takhle krátké: už přes století totiž platí precedenční rozhodnutí britských soudů, kterému se říká mind and management: podnik platí daně tam, kde sídlí ti, kdo o něm rozhodují (mind, čili myšlenka), a ti, kdo jej řídí (management). Stačilo, aby ředitelé a další vedoucí činitelé Biovail jednou za čtvrt roku přijeli k majiteli Melnykovi na pláž kousek od jeho domu k poradám, a bylo po starostech.

Valeant zkusil něco podobného, a to Melnyka rozčílilo tak, že je udal. Málokdo chápe důvody, ví se pouze, že Melnyk kvůli tomu sporu zanedbává svého dalšího koníčka, vlastnictví stáje závodních koní, a honí svého nástupce po soudech i jiných úřadech.

Eugene Melnyk ovšem zaměstnává soudy i ve svém soukromém životě. Když se před časem po šestnácti letech manželství rozváděl se svoji ženou Lori, chtěl někdo z reportérů deníku Ottawa Citizen vědět, co se stalo.

Se zlou se potázal: redakce listu vzápětí obdržela zprávu od Melnykova právního zástupce, která jí naléhavě radila, aby se nepletla do věcí, do nichž jí nic není.

A den poté dorazilo sdělení, že soudce v Barbadosu zapečetil celý spis. Kdyby list nebo kterýkoliv jeho zaměstnanec zjistil, co v tom spisu vlastně je, a zveřejnil to, šlo by o výslovné pohrdání soudem, a to by si odskákal jak list, tak ten zaměstnanec.

A bylo ticho po pěšině.

Ne, že by na tom bylo něco špatného: co je komu do soukromého života jednoho ze sta nejbohatších Kanaďanů?

Jiná věc je, že kanadský hokejový příznivec se domnívá, že mu mužstvo, které podporuje, svým způsobem patří. Znalci se dodnes neshodli, zda jde o nějakou dosud nepojmenovanou duševní poruchu nebo o pocit, že když vrazím do něčeho své těžce vydělané prachy, mám právo, abych se podílel na rozhodování. Současně se také ví, že mnozí, kteří si zakoupili dresy svých oblíbených hráčů, se cítí být v ně převtěleni, takže se z nich stali mnohem lepší lidé než jsou doopravdy.

Co má takový člověk dělat?

Jediné, co mu zbývá je, že se může dívat na vylomeniny majitele svého mužstva, cítit se jako tele, které s údivem obdivuje nová vrata, a říkat si, že by chtěl mít jeho starosti i peníze.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter