bahis siteleri

NHL.cz na Facebooku

Petr Adler: padající kanadský dolar vede NHL k prodělkům

17. července 2015, 8:15

Petr Adler

Kanadský dolar se ve čtvrtek rovnal 77,10 americkým centům, a majitelé kanadských profesionálních sportovních mužstev, která soutěží v obou zemích, jenom vyděšeně vydechli: hráče vyplácejí v amerických dolarech, většinu příjmů mají ale v kanadské měně. Jemně řečeno: díky tomu poklesu prodělávají kalhoty.

Podobný propad Kanada nezažila při nejmenším půlku desetiletí. Nesrovnalost mezi dolary neznamená, že by snad kanadské národní hospodářství trpělo více než národní hospodářství Spojených států. Znamená to ale, že provoz profesionálních sportovních mužstev (košíkářských v NBA, viz Toronto Raptors, baseballových v MLB, jako Toronto Blue Jays, ale hlavně hokejových v NHL, protože těch je sedm, neboli nejvíce) se jejich majitelům neskutečně prodraží.

V polovině devadesátých let minulého století klesl kanadský dolar pod 75 amerických centů. Onen propad tenkrát byl posledním hřebíkem do rakve: znamenal stěhování Winnipeg Jets do Phoenixu, Québec Nordiques do Denveru, a baseballových Montréal Expos do hlavního města Ameriky Washingtonu.

Jets jsou po spoustě peripetií zpátky ve Winnipegu coby pohrobci Atlanta Thrashers, Québec se (patrně dost zbytečně) modlí k finanční nenasytnosti NHL, aby přijala jeho půlku miliardy dolarů a výměnou v hlavním městě La Belle Province umístila nějaké nové mužstvo. Případně, modlí se québečané, by tam NHL mohla přestěhovat nějaký klub, který v Americe neskomírá kvůli měnovým výkyvům, ale proto, že místní diváky zajímají víc závody v přetahované mezi traktory než nějaký hokej.

Kanadský ekonom Glen Hodgson vydal na jaře roku 2014 knihu jménem Přesilovka: podnikatelské hospodaření profesionálních sportů (v původním znění: Power Play: The Business Economics of Pro Sports). Na 142 elektronických stránkách rozebírá do neuvěřitelných podrobností, proč některé kluby vyhrávají jak na hřišti, tak v bance, a naopak, čím to je, že jiné se za nic na světě nemohou vybabrat z dluhů.

Hodgson se pouští do rozboru úlohy obcí, v nichž se ty kluby snaží vydělávat na chleba i jiné lahůdky, všímá si demografického složení obyvatelstva, zvláště, pokud jde o průměrné mzdy, dotýká se daní a daňových režimů. A, to hlavně, všímá si měnových kursů.

Hodgson dále rozebírá, do jaké míry pomáhá rozmístění klubů konkurenci (a kde ji brání); zajímá se také o kolektivní smlouvy, mzdové stropy a sdílení ligových příjmů mezi mužstvy. Vydává se dokonce na tak tenký led, že se snaží spočítat, která ze čtyř hlavních severoamerických profesionálních soutěží (MLB, NFL, NBA, NHL) zabředává do bahna socialismu více než ty ostatní, včetně toho, která je drzejší ve svých požadavcích, aby místní daňoví poplatníci přispívali na stavbu nových profesionálních sportovních svatostánků.

Jenže ani on loni v březnu neočekával ránu pěstí mezi oči, kterou majitelům sportovních mužstev připravil pokles kanadského dolaru.

Takže teď, na přímou otázku, co se stane, odpověděl Glen Hodgson poměrně všeobecně: “Bude je (majitele) to stát čím dál tím více.”

Hodgson ovšem dodal, že třeba měnové nesrovnalosti na konci minulého století nebyly jediným důvodem, proč to takový Québec musel zabalit.

“I kdyby Nordiques vyprodali halu noc co noc, museli by za každý americký dolar hráčské mzdy vydělat málem půldruha dolaru v Kanadě,” řekl. “To byl náklad, který nemohli utáhnout.”

Mohl také zmínit, že právě v Québecu vydává vláda spoustu peněz na takové přepychy jako jsou zvláštní policejní útvary, které dohlížejí na správné použití francouzštiny. Francouzské nápisy na obchodech musí být nad nápisy anglickými, a musí být větší o zákonem stanoveny násobek.

Tyhle legrace musí někdo platit. Daňový poplatník. Čili: aby Nordiques neprodělávali, museli by vydělávat mnohem víc než bylo možné.

Pak tu je ještě vztah mezi náklady na mzdy a výkonem. Pakliže mužstvo chce vyhrávat (kdo by nechtěl?), musí zaměstnávat co možná nejlepší hráče. Ti sice stojí nejvíc, ale zase přitahují zájem příznivců, neboli přitahují divácké dolary.

Otázka je, zda se ten vztah dá vypočítat. Nedá, tvrdí Hodgson.

Jeho dopad se ale dá odhadnout. Mužstva, jejichž fanoušci se počítají na milióny (Montréal Canadiens, třeba), nebo jejichž fanoušci za nimi stojí se zavilou věrností i když padají trakaře (Toronto Maple Leafs), to nějak přežijí. Zchudnou, to určitě, ale nebudou krvácet tak, jako třeba Ottawa Senators nebo právě ti Winnipeg Jets.

Hlavním průmyslem Ottawy jsou úřady kanadské federální vlády. Ta si dá pozor, aby nevrážela peníze do profesionálního sportu.

Hospodářský obraz Winnipegu (a Manitoby vůbec) se od doby, kdy Jets odcestovali do arizonské pouště moc nezměnil. V každém případě se nezlepšil tolik, aby mužstvo mohlo stát na svých vlastních nohách bez ohledu na otřesy kanadského dolaru.

Mluvčí Jets Scott Brown sice připustil, že propad kanadského dolaru jeho klubu škodí, ale, dodal, rozhodně ne tak moc. Zmínil se také, že mužstvo se proti podobným měnovým změnám dovede pojistit, ale jak, to neřekl.

Podobně optimistické řeči jsme ovšem slýchávali i před onou zhruba dvacítkou let, těsně před tím, než se stěhovací vozy rozjely z Winnipegu do Phoenixu.

V podstatě tady vzniká začarovaný kruh: jestli mužstvo nepřitahuje fanoušky, nemá na výplaty hráčům. To se týká hlavně nadprůměrných hráčů, kteří očekávají nadprůměrné mzdy. Když mužstvo nemá nadprůměrné hráče, nepřitahuje fanoušky.

Střízlivé výpočty tvrdí, že kanadská mužstva vinou poklesu kanadského dolaru budou v této sezóně prodělávat řádově v desítkách miliónů amerických dolarů. A moc jim nepomůže ani to, že většina generálních manažerů a koučů bere mzdy také v americké měně.

Většina komentátorů z kruhů jiných než ekonomických tvrdí, že však ono se to přežene. Majitelé nebudou sice tančit nad prodělkem, ale zase na druhé straně, rádi vyhrávají. Navíc jim samozřejmě nahrává do ruky mzdový strop, který v půli devadesátých let minulého století ještě neexistoval ani v jejich nejdivočejších snech.

Hodgson se také tváří přiměřeně optimisticky. Stačí, tvrdí, aby na to mužstva šla mazaně.

Jak mazaně, to už neřekl.

Zatím to vypadá tak, že se nárůst mzdového stropu na příští sezónu nedostal ani do půlky částky, kterou očekávala jak liga, tak odbory NHLPA. Důsledkem je, že až na velice výmluvné výjimky (Ryan Kesler a Anaheim Ducks), mužstva odmítají vůbec uvažovat o smlouvách na dobu delší tří až čtyř let. A dalším důsledkem je, že samotní hráči už ani o takové smlouvy nežádají: snaží se dosáhnout co možná nejvyšší částky v kratším časovém rozmezí v naději, že se to přece jenom všechno nějak vyvrbí, a oni na tom pak vydělají.

Ekonom Glen Hodgson to sice neřekl, ale mohl: zlaté oči.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.