Petr Adler: patří hokej mezi odvětví jaderné fyziky? Hvězdy NHL tvrdí, že ne

Začíná to nula-nula, trvá to třikrát po dvaceti minutách, a puk je kulatý. A to je celá věda. Tohle říkával Ivan Hlinka (na snímku vpravo, co filosof), muž, který věděl o hokeji své. Nebo, jak říkával s oblibou Anatolij Vladimirovič Tarasov (na snímku vlevo, na střídačce), hokej je hra na chyby. Tarasov byl táta tzv. Rudé mašiny, neboli sovětského hokeje, který svého času vládl světu. Tarasov soudil, že kdo napáchá méně chyb, vyhraje. Oba by se asi obraceli ve svých hrobech, kdyby jim někdo řekl, jak moc se dnešní hokej v NHL podřizuje číslicím tzv. hokejové analytiky. Matematicky zpracované rozbory hráčů, jejich činností v trénincích i v zápasech, do poslední podrobnosti, se staly jakýmsi novodobým náboženstvím. A předním hráčům to začíná vadit.

Když se hokejista vrátí na střídačku, potřebuje si orazit, hodit do sebe doušek kapaliny, setřít pot, vyměnit slovo se spoluhráčem. Místo toho mu ale asistent kouče strká pod nos obrazovku, aby mu ukázal, co právě dělal na ledě, vytkl mu chyby nebo ho pochválil, a než se hráč stačí rozkoukat, už jde zase střídat.

Dobrý hráč, tvrdí veteráni, ví sám nejlépe, co udělal v utkání dobře, co už tolik ne, a co zvoral. Štve ho i to, že mu po právě skončeném zápase někdo vrazi do ruky paměťovou počítačovou kartu, která obsahuje sestřih jeho střídání: tohle si prohlédni a zařiď se podle toho.

Frank Seravalli z kanadské TSN není prvním reportérem, který upozornil, že každé náboženství může vyvolat kacířský protitlak. Je ale prvním, kdo si to dovolil říci na plná ústa prostřednictvím tak významného sportovního sdělovacího prostředku jako je TSN. Je to obdivuhodné také proto, že TSN sídlí v Torontu, věnuje se nejvíce Toronto Maple Leafs, a mnozí mimotorontští Kanaďané jí přezdívají Toronto Sports Network (místo úředního The Sports Network). Právě Toronto Maple Leafs se zdají být vysokými kněžími tzv. hokejové analytiky. Seravalli si tedy vyskočil hodně vysoko.

Jordan Eberle prý řekl, že Corsiho čísla patří na smetiště, Patrick Kane se měl vyjádřit, že chyba spočívá hlavně v tom, že každá z těch mnoha statistických kategorií se soustřeďuje na jednu jedinou věc, a žádná z nich nevyjadřuje hokej v celku. T.J. Oshie si z toho utahoval, že ještě neslyšel, aby hráč v kabině říkal, kluci, to jsem včera zatočil s těmi Corsiho čísly, co?

Někteří hráči vysvětlili, že netuší, co vlastně ta Corsiho čísla jsou.

Tak abyste to věděli

Celou věc si vymyslel bývalý brankář Jim Corsi. Proto to jméno.

Výpočet zní takto: rozdíl mezi součty střel na bránu, střel mimo, pádů do střel ve prospěch svého mužstva a v neprospěch svého mužstva. Corsi tvrdí, že se tím dá měřit, jak moc hráč dovede přispět k vytvoření šancí ve srovnání s poskytováním šancí soupeři.

Moc složité? Jednodušeji: hráč vystřelí na soupeřovu branku, jeho spoluhráč padne do soupeřovy střely, soupeř vystřelí vedle. Corsiho číslo se bude rovnat dvěma: střela na branku plus zastavení soupeřovy střely spoluhráčovým pádem, mínus soupeřova střela vedle.

Corsi ovšem věc vysvětloval ze svého pohledu, tedy z pohledu brankáře. V podstatě chtěl zaznamenat, co všechno zažije takový brankář během zápasu. Dobrá, statistika v zápisu zápasu říká, že soupeř na jeho svatyni vyslal 25 střel. Jenže brankář se musí mít na pozoru před střelami vedle (soupeř se napřáhne a vystřelí, a kdo ví, zda se trefí?), musí se mít také na pozoru před střelami, které se nedostanou až k němu, protože jeho spoluhráč padl do střely, a tím ji zastavil (jenže, co když si pád spočítá špatně, nebo co když soupeř vypálí přes nebo pod něj?).

Prostě: brankář to nemá lehké, a takhle spočítaná čísla pomohou hodnotit výkon jak jeho, tak celého mužstva.

Někteří cynici ovšem tvrdí, že Corsi si celou věc vymyslel z několika jiných důvodů. V první řadě, míval před sebou dobrou obranu, takže se nudil a vymýšlel si nesmysly. Na tom rozhodně může něco být: bývalí brankáři tvoří většinu severoamerických hokejových komentátorů, kteří dodávají podrobnější výklady ve chvíli, kdy si ten, který tvrdí, že hráč X přihrál hráči Y, potřebuje vydechnout, nebo když se zrovna neděje nic moc vzrušujícího. Říká se jim colour commentators. Proč se tvrdí, že přidávají barvu je otázka pro teoretické jazykoznalce, cizím slovem filology.

Tvrdí se také, že to jsou brankáři hlavně proto, že mohou ze svého místa sledovat a rozebírat akce lépe než kterýkoliv jiný hráč.

Realisté, kterým někteří přezdívají do cyniků tvrdí, že si Corsi ta svá čísla vymyslel jenom proto, aby pomohl zajistit hokejovým statistikům plnou zaměstnanost.

Je-li tomu tak, pak špičkoví hráči NHL jsou nehorázní cynici.

Nezodpovězené otázky

Seravalli se (patrně hodně naivně) domníval, že hráči vědí, o čem je řeč. A tak se zeptal osmnácti hvězd, zda vědí, jakého dosáhli v minulé sezóně Corsiho čísla.

“Ne,” řekl zmíněný Kane. “Já ani nevím, které číslo říká, že jste dobrý, a které říká, že nestojíte za zlámanou grešli.”

Dobrý začátek pro Seravalliho, který z důvodů známých jenom jemu tahle moderní statistická kouzla přímo zbožňuje.

“Nemám ponětí,” odpověděl Tyler Seguin. “Na tyhle Corsiho věcičky se vážně nedívám.”

Eberle byl ještě stručnější: “Ne.”

T.J. Oshie se přiznal, že nemá představu: “Já ani nevím, co to je. Někdo mi říkal, že to má něco společného se střelami na bránu.”

Jack Eichel připustil, že o tom něco slyšel, ale své číslo nezná: “Nezajímá mě to.”

A pak přišlo drsné překvapení. Zastánci moderních statistik tvrdí, že výpočet +/- je zcela neslýchaně hloupý, zastaralý, a neříká nikomu nic užitečného. Toto číslo sleduje, kolikrát byl hráč na ledě, když jeho mužstvo vstřelilo branku, v poměru k počtu okamžiků, kdy se těšil soupeř.

Jak se to vezme: hráčům to říká hodně. Tak hodně, že buď znali své závěrečné číslo z minulé sezóny úplně přesně, nebo velice přibližně.

Eberle řekl, že plus tři. Měl pravdu.

Seguin se odhadl na mínus 14. Správná odpověď: mínus 15.

Dobrá, čísla +/- se objevují na záznamech z každého zápasu, a hráči ty záznamy dostávají krátce po závěrečné siréně do kabiny. Jenže v těch záznamech se vedou přesně i střely na branku, střely vedle, i střely zastavené pádem. A dokonce tak, že se ta čísla vedou pro každého hráče zvlášť.

Ty záznamy jsou vůbec obdivuhodné: u každého hráče se navíc dovíte, kolik branek dal, na kolik nahrál, kolik tím pádem získal bodů, jak dlouho byl na ledě, v kolika střídáních, jaký byl tedy průměrný čas na ledě na jedno střídání, když byl u vhazování, u kolika byl, kolik jich vyhrál, kolik prohrál, jaké má tedy procento úspěšnosti, kolikrát obral soupeře o puk, a kolikrát obral soupeř o puk jeho (takeaways a giveaways).

Jistě, ona čísla +/- se pamatují dobře: kouč hráči, který byl na ledě, když soupeř vstřelil branku, vynadá do mořských prasat hned poté, a pak ještě v kabině, a potom navíc o den později, při rozboru zápasu u videa.

Co tedy ty zbrusu nové číslice?

Pokud jde o hráče z NHL, mohou si je statistici strčit za klobouky.

Zvláště Corsiho čísla.

“Kdybych si měl vybrat, co se má zrušit, budou to Corsiho čísla,” řekl Seth Jones.

Proč?

“Protože neříkají, co se opravdu děje. Nastanou okamžiky, které jste nezavinil. Soupeř vystřelí čtyřikrát, vám se to přičte jako zápor, a vy jste s tím neměl nic společného.”

Jak už zmíněno, právě Corsi a jeho čísla patří mezi hráči k nejoblíbenějším vtípkům. Nejvíce jich vyprávěl T.J. Oshie, který ale také rovnou dodal: “Ta čísla totiž nemají žádný smysl.”

Podle Eberleho jsou Corsiho čísla ztráta času. “Znám statistiky, dávám si pozor na to, které mužstvo dovede držet puk. Ale i +/- je ztráta času. Zažil jsem sezónu, kde mi napočítali devět mínusů za to, že jsem byl na ledě, když nám soupeř dal gola do prázdné branky.”

Jones soudí, že obránci nemají rádi Corsiho čísla snad ještě víc než útočníci. A hned dodá zdůvodnění: “Jestli vás kouč staví celý zápas proti Sidneymu Crosbymu a Jevgenijovi Malkinovi, můžete se vykašlat na celého Corsiho. Tihle dva dovedou převzít zápas do svých rukou, a vám pak nezbývá než se snažit je nějak dohnat.”

Eberle ovšem má nápad. Vymyslel by, za všechny současné statistiky, jedinou číslicí: “Kolikrát hráč odpovídá za branku. Zažil jsem, že jsem věděl, že jsem to zavinil já. Zasloužím si tedy záporné hodnocení. Ale také jsme dostali branky, kdy jsem s tím neměl nic společného. Přesto jsem dostal mínus.”

Kane tvrdí, že všechny statistiky (a tudíž i všichni statistici) se dají lehce ošálit: “Znám kluky, kteří vědí, že se to objevuje ve statistickém záznamu, tak hodí puk směrem k bráně, a je jim jedno, jestli to je užitečné nebo ne.”

Tohle se děje hlavně v době, kdy se schyluje k jednáním o nové smlouvě. To jsou okamžiky, kdy vstupují do popředí i sebenesmyslnější statistiky.

“Tohle hráče dost ubíjí,” řekl Jones. “Mužstva se ohání statistikami, z nichž některé nemají nic společného s tím, zda hráč přispěl k úspěchům mužstva nebo ne. Máte horší Corsiho číslo? Bum, dostanete o 200 tisíc méně.”

Někdy to je naopak: T.J. Oshie zaznamenal úspěšnost střelby přes 23 procenta, neboli: skoro každá čtvrtá střela, kterou vyslal na branku, skončila v síti. Jak sám říká, bylo to o 75 procent lepší než jeho předchozí průměr, a vůbec si nedovede představit, zda nebo jak by mohl tohle číslo udržet nebo, nedej přírodo, ještě vylepšit. Připustil, že ani neví, jak se mu to mohlo stát: předchozí léto trénoval úplně stejně jako dřív.

Statistická anomálie? Zajisté. Ale T.J. Oshiemu vynesla smlouvu na osm let, za celkovou částku 46 miliónů dolarů.

Ovšem, dodal Frank Seravalli, těch 18 hráčů, jichž se vyptával, to byly vesměs hvězdy. Hráči, kteří tvoří většinu v NHL na tom jsou trochu, někdy podstatně, jinak. Třeba Cody Franson, který zkouší štěstí u Chicago Blackhawks. Ten soudí, že jeho pokročilé statistiky jsou lepší než počet bodů, který zaznamenal. Třeba: jako hráč Buffalo Sabres vystřelil na branky soupeřů víckrát než během jeho pobytu na ledě vystřelili oni. Takže, řekl, “na své Corsiho číslo jsem pyšný.”

Jistě, hvězdy se často tváří, že na moderní statistiky hledí s nadhledem, jenže každé mužstvo má své kouzelníky s čísly, a ti někdy přijdou s něčím, co zaujme i tu nejpovznesenější hvězdu.

Třeba: Dallas Stars mají něco, čemu říkají pětiprocentní možnost. To, vysvětlil Seguin, je malý prostor před soupeřovou brankou, kde se možnost překonat jeho brankáře zvyšuje o zhruba oněch pět procent.

“Na tohle si dávám pozor,” řekl Seguin, “abych tam byl co nejvíce.”

Jenže hokejoví příznivci tvrdí, že nejrychlejší kolektivní hra světa je překoučovaná, všude systém vedle systému, a veškerá zábava žádná.

Statistikům to prospívá. Hokeji? To byla řečnická otázka.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter