Petr Adler: škatule se nikdy nehýbou jen tak, aby řeč nestála

13. dubna 20:42

Petr Adler

Majitele nezajímá, co pro ně udělal jejich zaměstnanec během řady let bezchybné služby. Majitele zajímá, co pro ně takový zaměstnanec udělal a dělá právě teď.

Anglicky: what have you done for me lately.

Tohle platí ve většině podniků. Nejvíce to je vidět v profesionálních sportech. A z těch to je vidět nejvíce v hokeji. Zda je to tím, že hokej je nejrychlejší kolektivní hrou světa, nebo proto, že při výrobě ledu mohou z trubek ucházet nejrůznější omamné plyny, to nikdo neví. Všichni vědí jenom to, že právě v hokeji platí nejvíce pravidlo, že mužstva najímají kouče proto, aby jim mohla dát výpověď. Zámořskou řečí: coaches are hired to be fired.

Ještě, že se to alespoň rýmuje.

Profesionální sportovní mužstva mají bezvadné vysvětlení: nemohou přece dát padáka všem hráčům, které mají na soupisce.

To nemohou, a v NHL obzvláště ne: hráčské smlouvy jsou zaručené po celý průběh doby, během níž je smlouva platná. Hráč může oznámit, že ho hokej už nebaví a že odchází do důchodu. Mužstvo nemůže říci, že je už nebaví koukat na to, co hráč provádí, a že by měl jít do důchodu.

Jistě, za určitých okolností může hráče vykoupit ze smlouvy, ale těch okolností je tolik, a jsou tak moc určité, že si to mužstva moc dobře rozmyslí, než aby přistoupila k tak rozhodnému kroku. Přijdou totiž o hráče, ale i o peníze. Odchod vypláceného hráče také neovlivňuje nijak výrazně mzdový strop. Mužstvo neušetří tolik, aby si mohlo dovolit najmout na jeho místo nějakou pořádnou hvězdu, která ovšem chce pořádné peníze.

Výpovědi z hráčských smluv jsou ještě složitější: mužstvo (a vlastně celá liga) musí dokázat nade vší oprávněnou pochybnost, že hráč svým nějakým konkrétním činem nebo chováním poškodil dobré jméno nejen celé soutěže, ale také hokeje vůbec.

Kozlové odpuštění

Takže pak najednou člověk slyší papaláše, jak bez uzardění říkají, že kouč, kterého právě bez lítosti vyhodili, sice je nejen bezvadný chlapík, ale také skvělý (až nejlepší) odborník ve svém oboru, bezpochyby se ještě uplatní, a že mu přejí všechno nejlepší, ale že mužstvo muselo vykročit jiným směrem.

Co se tím jiným směrem mělo na myslí, na to musí přijít ti, kteří se hlásí o uprázdněné místo, ačkoliv současně také musí vědět, že za čas si je jejich nadřízený zavolá na slovíčko do své kanceláře, a tam jim řekne, že jsou bezvadní chlapíci, a také skvělí odborníci, a že nepochybuje, že se ještě uplatní ... a tak pořád dál, a dokolečka.

Kotrmelce

Z génia, který je rok co rok mezi kandidáty na cenu Jacka Adamse, určenou nejlepšímu koučovi ligy, se blbec stane ze dne na den.

Typický příklad je sice starý celých jedenáct let, ale o to je zajímavější.

Edmonton Oilers papírově měli v sezóně 2005 - 2006 zůstat před branami pohárové soutěže. Dostali se do ní na úplně poslední chvíli (útočník Dallas Stars Patrik Štefan netrefil prázdnou bránu Oilers, a Aleš Hemský pak z bleskového protiútoku zavěsil).

V prvním kole je čekali nadupaní Detroit Red Wings, vedení legendárním Scottym Bowmanem. Jenže kouč Craig MacTavish, kterému se od té doby začalo přezdívat Stříbrná liška (Silver Fox), vymyslel taktiku, kterou mužstvo vzalo za svou.

Detroit vypadl v prvním kole. To znělo úplně skandálně.

Ve druhém kole zůstali na lopatách Oilers San Jose Sharks, ve třetím Anaheim (tehdy ještě Mighty) Ducks. A pak přišlo finále proti Carolina Hurricanes.

Hned v prvním utkání finále se Oilers zranila brankářská jednička Dwayne Roloson. Muž, který do té doby z 18 odehraných zápasů vyhrál celý tucet. Za něj přišla do brány dvojka Jussi Markkanen. Ze šesti zápasů vyhrál tři.

Když Oilers odlétali k sedmému zápasu do Raleigh, zdálo se být všechno jasné: v šestém utkání porazili Hurricanes (na domácím ledě) čistě: 4-0.

A přesto to nakonec dopadlo opačně: Hurricanes nakonec vyhráli rozdílem jedné mizerné branky (ta poslední, která zvedla výsledek na rozdíl dvou branek, padla do prázdné brány Oilers). Brankář Caroliny Cam Ward prostě sehrál celoživotní zápas. Dostal také cenu nejužitečnějšího hráče (MVP).

Trápení Oilers začalo hned v příští sezóně. Postup do pohárové soutěže se jim vyhýbal jako čert kříži. Až do letoška.

Ne, MacTavish se přes to léto po finále neprochlastal ke změknutí mozku. Už proto ne, že ani kromě čerstvé vody a občasného kafíčka nic jiného nepije. (To od nehody v mládí, kdy v opilém stavu přejel a zabil nějakého nevinného chodce. Trest si tenkrát odseděl, a poučil se.)

Jenom se stalo to, že Edmonton Oilers v první řadě tenkrát v soutěži o Stanleyův pohár neměli vůbec co pohledávat. To byla pořád ještě doba, v níž vypiplali nějakého skvělého hráče, a když mu vypršela smlouva, chtěl peníze, které si Edmonton nemohl (nebo nechtěl) dovolit. A navíc, když jim pár neděl po onom slavném finále odešel obrovitý obránce Chris Pronger, byla zkáza dokonána.

Trvalo to sice tři roky, ale MacTavish si sám všiml napíšu Mene Tekel Ufarsim (dle biblické pověsti ve volném překladu: tvé dny jsou sečteny), a na jaře 2009 se vzdal místa za střídačkou.

Jeho protějšek, Peter Laviolette, nedopadl o moc lépe. Hurricanes se po pohárovém vítězství hned v další sezónu nedostali do soutěže. Mužstvo pronásledovala nešťastná zranění. Snad ani jednou se nesešlo ve vítězné sestavě.

A to stalo vítěze Stanleyova poháru místo. V tomto případě šlo o dvojnásobnou ironii: Laviolette totiž přišel k mužstvu jako náhrada za Paula Maurice, a když Hurricanes vyhodili Lavioletta, vrátil se ztracený syn Paul Maurice.

Je to fair? Není. Ale profesionální sport není o fairovosti. Profesionální sport je o vítězství. Jen ono přivede do ochozů diváky. A jen plné ochozy vydělají peníze. Nikoliv pouze do majitelovy kapsy, ale stejnou měrou do kapes hráčů. Kouč, který z bandy více či méně sebestředných jednotlivců udělá mužstvo, je na tom co do zajištěného zaměstnání nejhůře. Pakliže povolání kouče profesionálního sportovního mužstva snese přirovnání ke zkušebnímu pilotovi nadzvukových stíhaček, postavení generálních manažerů je co do nebezpečí hned na druhém místě, na sedadle navigátora.

Nedávné případy

Los Angeles Kings se, jak známo, rozloučili s generálním manažerem Deanem Lombardim. Zamávali také na cestu koučovi Darrylu Sutterovi. Tihle dva (na archivním snímku z lepších časů) v posledních pěti letech přivedli mužstvo ke dvěma vítězstvím ve Stanleyově poháru, ale současně také ke dvěma nepřítomnostem v soutěži během posledních tři let.

A to Kings v předchozích pětačtyřiceti letech svého působení v NHL nevyhráli nic. Jen se jednou dostali do pohárového finále (na jaře 1993), a to jen díky tomu, že rozhodčí Kerry Fraser tenkrát neuznal zcela zřejmý nečistý zákrok Wayna Gretzkyho na útočníka Toronto Maple Leafs Douga Gilmoura. Gretzky měl dostat alespoň čtyři minuty (způsobil Gilmourovi otevřenou tržnou ránu, která krvácela). Místo toho rozhodl zápas. Hokejoví bozi se ale Kings pomstili: Montreal Canadiens si o ně ve finále otřeli podrážky (poměrem 4-1).

Nyní se ovšem rádoby znalci pustili do obou propuštěných. I přesto, že vedení Anschutz Entertainment Group (AEG), které Kings vlastní, zdůraznilo ve svém oznámení, že je těm dvěma zavázáno věčnými díky (a to tedy je).

Lombardi prý přivedl pár zbytečných hráčů. Třeba Mariána Gaborika. Když slovenský střelec pomohl Kings k poháru, zpívali rádoby znalci jinak: byl to od Lombardiho geniální tah.

Sutter prý koučuje staromódně. Inu, jak se to vezme. Dva Stanleyovy poháry v pěti letech hovoří úplně jinou řečí.

Jistě, Kings za ta léta neomládli.

Ale stala se jim také spousta nepříjemností. Třeba ta se Vjačeslavem (Slávou) Vojnovém. Skvělý ruský obránce čelil obvinění, a později i obžalobě, že zmlátil svoji ženu. Marta Varlamova sice později tvrdila, že šlo o nedorozumění, a že zaměstnanci nemocniční pohotovosti, kam ji Vojnov přivezl, ani policajti, které nemocnice povolala, se s ní nemohli domluvit, protože ona neumí anglicky, zatímco oni nedovedou rusky, ale to nepomohlo. Nepomohla ani její písemná žádost veřejnému žalobci, v níž naznačila, že fotbalista Ray Rice zmlátil svoji ženu přímo za dohledu bezpečnostních televizních kamer nějakého kasina, a nic se mu nestalo, proč by tedy měl trpět její manžel, který jí vlastně nic neprovedl.

Kalifornské soudní úřady to ale viděly jinak, takže si Vojnov pár měsíců přece jen odseděl. Sice fešácky, ale přesto. Přistěhovalecké úřady pak dost otevřeně naznačily, že by mohly využít svého práva a Vojnova vykázat z území Spojených států.

Vojnov z řady důvodů, většinou legalistickych, uznal za vhodné se s těmi úřady nepřít. Opustil USA sám, o své újmě. Ba dokonce se na podzim 2016 kvůli tomu nesměl zúčastnit v ruských barvách Světového poháru.

Teoreticky řečeno, Kings se mohli svého obránce zastat. Mohli lpět na tom, že v zemí pořád ještě platí presumpce neviny. Jenže věděli, že by tím rozpoutali bouří. Sice by byla ve sklenici vody, ale současně by je mohla stát něco politicky korektních diváků. Přece jen jsme v Kalifornii.

Takže Kings přišli o svého nejlepšího obránce. To se pak ale špatně obhajuje mistrovský titul, když vám chybí chlap, který nejen dovede skvěle bránit, ale navíc dokonce ještě umí soupeři nasázet něco branek.

Mohl za tohle Lombardi, nebo za to mohla AEG, která do značné míry stojí a padá s převážně levicovou partou, která si říká Hollywood?

Větší bere. Odnesl si to Lombardi.

Prevence vyhazovem

Ve Vancouveru si zcela zřejmou neschopnost vedení odskákal jeden z nejlepších koučů NHL, Willie Desjardins.

President mužstva, kdysi velice oblíbený hráč Trevor Linden, a generální manažer Jim Benning převzali mužstvo přestárlých legend. Stalo na výkonech dvojčat Daniela a Henrika Sedinových, počítalo, že se bude opírat o neprůstřelnost brankáře Ryana Millera.

Skvělá představa, kdyby všem třem nebylo po sedmatřiceti letech, a kdyby Vancouver Canucks nehráli v Pacifické divizi. Jakkoliv jsou Sedinovi dodnes skvělí hráči, v divizi je předháněli soupeři ze všech stran. A jakkoliv má Miller dodnes skvělou lapačku, takový nápor by neunesl ani ten nejgeniálnější brankář. A to už Miller není.

Chyba spočívala hlavně v tom, že Lindena s Benningem nenapadlo nic lepšího než hledat hráče, jednoho hráče, kterého by mohli přiřadit k bratrům Sedinovým.

Ano, v ostatních řadách se začínají prosazovat mladíci (Bo Horvath, například), ale mužstvo jako celek stálo na starcích.

Může za to kouč? Řečnická otázka.

A podobně na tom byl Lindy Ruff v Dallas Stars. Jeho generální manažer Jim Nill může zatím klidně užívat nadcházejícího léta. Ale asi nebude: moc dobře ví, že příště bude na řadě on sám.

V rámci teorie o škatulích najal Nill jako staronového kouče Kena Hitchcocka. Ten měl původně v úmyslu nechat po této sezóně koučování, jenže generální manažer St. Louis Blues Doug Armstrong mu to rozhodování urychlil, když ho v průběhu sezóny vystřídal Mikem Yeoem.

To se mají hokejisté Dallasu nač těšit. Jen se zeptejte dnešního generálního manažera české reprezentace Martina Ručínského. To je, mimochodem, tentýž Hitchcock, který přivedl v roce 1999 Dallas k jeho dosud jedinému vítězství ve Stanleyově poháru. Vítěznou branku vstřelil tehdy Brett Hull. Jen se zeptejte (z bezpečné vzdálenosti) tehdejšího brankáře Buffalo Sabres Dominika Haška. Bylo to ve třetím prodloužení šestého utkání, a Hašek (i Sabres) tvrdí dodnes, že Hull byl v brankovišti dříve než puk, takže branka neměla platit.

Na Floridě se bývalý důstojník Vincent Viola rozhodl, že kromě flint a bodáků rozumí i hokeji. Vyhodil z rozhodující židle Dalea Tallona, nahradil ho Tomem Rowem, chlapíkem, který si pod rouškou tzv. analytiky umí hrát na počítači na vojáčky, a ten vzápětí vyrazil kouče Gerarda Gallanta. Kromě toho provedl Rowe přes léto pár drastických výměn, které z mužstva stojícího na prahu skvělých výsledků udělaly pouhý stín sebe sama. Místo prudkého vzestupu přišel drtivý pád. Jenom proto, že Rowe věřil více číslicím než lidem. A jenom proto, že majitel Viola věřil, že číslice mu řeknou všechno.

Neřekly. Jenom proto, že Violově zelenému mozku tehdy nedošlo, že živí lidé jsou vždycky mnohem důležitější než sebechytřejší rovnice.

Tallon je zpátky v úřadě. Zda požádá Gallanta, aby se vrátil i on, to byla jedna otázka. Druhá otázka pak byla, zda by to Gallant přijmul. Nyní už víme, že ne: je prvním koučem v dějinách nejnovějšího mužstva NHL, Las Vegas Golden Knights, takže  i kdyby ta otázka padla, odpověď by stejně byla, že díky, šeptají mé rtíky, ale ne.

Je to věda?

Jedním z úkolů dobrého kouče je vtisknout mužstvu určitou tvář, určitý způsob hry. Druhým úkolem prý je, že kouč má umět motivovat své hráče k co nejlepším výkonům dvaaosmdesátkrát za základní sezónu. V soutěži o Stanleyův pohár je může čekat až osmadvacet zápasů (čtyři kola po postupu vítězstvím ve čtyřech z nich, čili po až sedmi utkáních).

Někteří šťouralové se ovšem ptají, proč potřebují profesionální sportovci kouče k tomu, aby jim dodával motivaci. Nabuzeni by měli být sami od sebe. Hrají v nejlepší soutěži světa, jejich základním nadřízeným je jejich zákazník, tedy platící divák, a víc motivace by snad neměli potřebovat.

Šťouralové se, přírodě žel, pletou. Čím to je, nad tím si hlavami prošedivělými, ba plešatými, pokyvují spousty odborníků. Maji spousty zdůvodnění. Hokejoví odborníci nad nimi pokyvují hlavami jako že souhlasí, aby pak uzavřeli, že takhle jednoduché to ale není.

Pro příklad není třeba chodit daleko. Ve většině případů trenérských vyhazovů padla v nějaké podobě věta, že kouč ztratil kabinu. Anglicky: he lost the room.

To znamená, že hráče kouč z nějakých důvodů přestal bavit, že začali hrát každý po svém. Prostě začali svého nadřízeného ignorovat.

Stát se to v nějakém méně nablyštěném podniku než je mužstvo profesionálního hokeje, stálo by to pár hlavních ignorantů místo, a byl by zase klid po pěšině.

V profesionálním sportu tomu tak není.

Takže kouove Jeff Blashill (Detroit Red Wings) nebo Dave Hakstol (Philadelphia Flyers) zatím netuší, kde budou pracovat od letošního září. Podobně se zmítá v trapné nejistotě generální manažer New York Islanders Garth Snow. Rodina Iličových, majitelů Detroitu, mu sice vyjadřuje důvěru, ale i tak by si generální manažer Ken Holland neměl být jist, že na podzim vstoupí do zbrusu nové haly, která má nahradit dosavadní Joe Louis Arana.

Některá mužstva začnou s morovým řáděním mezi kouči a generálními manažery až poté, kdy vypadla v prvním kole.

Legendární Mr. Hockey Gordie Howe se kdysi ve více méně soukromém hovoru (na palubě letadla odněkud někam) zmínil, že nerozumí rčení, že kouč “ztratil kabinu.” Za jeho časů tohle nebývalo, řekl, kouč byl nadřízený, a když si někoho povolal do své kanceláře generální manažer, šel pozvaný v osikovém třesu jako na popravu.

Někdy šlo o výměnu, řekl Howe, někdy šlo o cestu na farmu, párkrát se také stalo, že se dotyčný už ani nevrátil do kabiny, protože s ním generální manažer vyrazil dveře (cože? Jo, to ještě nebyly zaručené smlouvy.), ale nikdo si nikdy nedovolil moc remcat. Mužstev v NHL bylo šest, hráčů, kteří se zajímali o místa, bylo tolik, že by zaplnili soupisky ligy desetkrát větší, a kdokoliv mohl kdykoliv dostat padáka třeba jen za to, že se dostavil v nevyžehlené košili nebo měl kravatu, která se nelíbila majiteli.

Je tedy pravda, že hráči jsou na tom dnes mnohem lépe než bývalí, ale koučové?

Proč to ti šílenci dělají?

Na odpověď přišel kdysi dávno člověk, kterého profesionální sporty zajímaly jako loňský sníh. Slavný český psychiatr, odborník přes mezilidské vztahy (včetně lásek a nenávistí), kterého mnohá žena nenáviděla jenom proto, že se domnívala, že si cynicky utahuje z citů nejsvětějších.

MUDr. Miroslav Plzák řekl, že zamilovanost je příznakem dočasného pomatení myslí.

A podívejte se na kouče, obzvláště ty hokejové, a nejvíce ty z nejvyšších profesionálních soutěží. Jen je sledujte, jak se chovají na svých střídačkách. Vyskakují, pobíhají, rvou si vlasy (mají-li jaké), křičí, volají slova, po jejichž zaslechnutí by zrudl i ten nejhrubší námořník, shazují saka, lámou hokejky (někdy nepěkně drahé), říkají rozhodčím do očí takové věci, že kdyby z nich byla pravda jenom půlka, mohl by se jít chlap v pruhovaném klidně oběsit, a to dělají i přesto, že vědí, že takový výlev stojí nejméně deset tisíc dolarů na pokutách.

No, dělal by to někdo normální?

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.