Petr Adler: Trevor Linden se rozloučil s Vancouver Canucks. Nebo oni s ním

Když Vancouver Canucks v sezóně let 1997-1998 vyměnili svého tehdejšího kapitána Trevora Lindena k New York Islanders, vypukl z toho v perle kanadské tichomořské oblasti skandál, který se podobal hlasitostí skandálu v Edmontonu, když tehdejší vlastník Oilers Peter Pocklington v létě roku 1988 vyměnil Waynea Gretzkyho do Los Angeles Kings. Linden teď, po čtyřech letech u kormidla Vancouver Canucks, odchází z úřadu presidenta hokejových operací, a úřední zpráva tvrdí, že šlo o vzájemnou dohodu, učiněnou v čistě přátelském duchu.

Ten, kdo uvěří poslední části předchozí věty, té o vzájemné dohodě v čistě přátelském duchu, jistě uvěří i tvrzení, že je země kulatá. (Není: jen se podívejte z okna.)

Ale vážněji: úřední zpráva sice mluví o přátelství a vzájemné lásce, jenže současně zmiňuje, jak moc je nutné, aby v době přestavby mužstva všichni táhli za stejný provaz.

To, řeklo několik kanadských komentátorů (Andy Walker a Corey Hirsch z vancouverské pobočky Sportsnetu, například), okamžitě vede k otázce: chce se tím snad naznačit, že Linden tahal za jiný provaz, nebo sice za tentýž, ale jiným směrem?

A nejen to: zpráva zdůrazňuje názory generálního manažera Jima Benninga, který se stává, alespoň na přechodnou dobu, šéfem hokejových operací. Je postavena na výrocích majitele Francesca Aquiliniho. Linden připsal pouze obvyklá vyjádření o tom, že Canucks zůstávají jeho srdci blízcí, a že cítí jenom optimismus, pokud jde o jejich budoucnost, protože mají spoustu mladých nadaných nadějí.

Nic nového pod sluncem?

Až na to, že dohady o tom, že se děje něco pro Lindena nepříjemného trvaly několik týdnů.

Podle osob z nejbližšího okolí mužstva, které si (z pochopitelných důvodů: jde jim o výplaty) přály zůstat bezejmenné, mělo dojít už před několika týdny ke schůzce mezi majitelem Aquilinim a presidentem Lindenem, během níž se dohadovali o nejbližších krocích mužstva.

Linden se nikdy netajil názorem, že mužstvo se má budovat pořádným výběrem mladíků, jejich pořádnou přípravou v nižších soutěžích, a shánění schopných volných hráčů má být pouze doplňkem.

To ovšem může trvat roky.

Aquilini se zase naopak nikdy netajil zcela vyhraněným názorem, že mu velice vadí nedostatek příjmů ze soutěže o Stanleyův pohár. Canucks se pod Lindenovým vedením dostali do této soutěže jen v prvním roce po jeho nástupu do úřadu, a tam skončili v prvním kole.

Hráčům končí platnost smluv s posledním zápasem pravidelné soutěže, v pohárové soutěži hrají za (poměrné) hubičky, které dostávají ze zvláštního účtu NHL. Všechny příjmy zůstávají v kapsách majitelů. Jistě, po odečtení nákladů na šatnářky, uklízečky a pomocné síly, ale to jsou opravdu drobné.

Do hry vstoupila další okolnost, které se v NHL začíná říkat The Las Vegas Factor: jestli Golden Knights mohli uspět tak, jak uspěli, hned v prvním roce svého působení v soutěži, proč by to mělo zavedenému mužstvu trvat třeba jen o den déle?

Co bude dál?

Když se Linden vrátil po vyhnanství k Islanders, Montreal Canadiens a Washington Capitals v sezóně let 2001-2002 do Vancouveru, byla z toho sláva větší než nadšení z legendárního biblického podobenství o návratu ztraceného syna. Jeden z nejoblíbenějších hráčů, třetí nejlepší střelec v dějinách mužstva, zůstal po celou dobu své nepřítomnosti miláčkem místního davu. Posledních pět sezón v barvách Canucks už sice zdaleka nebylo, co bývalo, ale láska obecenstva mu zůstala.

A přetrvala do doby, kdy se stal členem vedení mužstva a vlastně jeho tváří.

Jenže nic netrvá věčně, a stalo se, co se stalo spoustě hráčů, kteří ukončili vynikající kariéry, aby se vrátili do míst svých největších úspěchů co nejnovější bafuňáři mužstev, s nimiž slavívali ohromné úspěchy.

Canucks se vrátili do dob podprůměrnosti svých začátků, a kdo za to mohl? Inu, v očích veřejnosti jedině ten, kdo je vedl.

Jejich dávný kouč Harry Neale kdysi bědovával: prohráváme doma, prohráváme venku, vždyť my už nemáme kde prohrávat (doslova: we’re running out of places to lose).

Je sice možné, že neustálý tlak, jaký vyvíjí příznivci mužstev NHL, zvláště těch kanadských, na presidenty, manažery a kouče těchto mužstev, Lindena vyčerpal. Zvláště proto, že co hráč, jak řečeno, se těšil bezpodmínečné lásce a obdivu těch samých davů, které mu teď nemohly přijít na jméno.

Podle již zmíněných zdrojů z nejbližšího okolí mužstva, vyčerpání na něm bylo vidět stále zřetelněji, takže jestliže usoudil, že vydělal dost a teď že se může věnovat rodinnému životu, těžko mu to může někdo vyčítat.

Utajená budoucnost

Zpráva z kanceláře mužstva mluví o tom, že Linden míní zkusit dělat něco jiného. Neřekla, co jiného, a není to v tuto chvíli ani moc podstatné.

Majitel Aquilini nešetřil na Lindenovu adresu chválou. Canucks, řekl podle úřední zprávy, vstupují do dalšího období svého vývoje skvěle vybaveni právě díky Lindenovi.

Proč v takovém případě připustil (nebo vynutil) Lindenův odchod, to už Aquilini neřekl.

Podobně se rozhovořil i Lindenův prozatímní nástupce Benning, který řekl, že slova díků nemohou vyjádřit míru vděčnosti, kterou cítí vůči svému předchůdci.

Ovšem: Benning bude osobně odpovědný přímo majiteli, a bude si muset dávat ohromný pozor: úřední zpráva se zmiňuje, že mužstvo začne co nejdříve hledat nového presidenta. Jak známo, nové koště dobře mete (říká se to tak). Jestli si majitel Aquilini řekne, že presidentem bude někdo jiný než Benning, může si Benning začít hledat nové místo.

Příkladem mu může být třeba i to, že Linden krátce po svém nástupu vyrazil kouče Johna Tortorellu a do úřadu generálního manažera najal právě Benninga.

Lindena si Canucks našli jako dvojku v prvním kole výběru (draft) roku 1988. Jedničkou byl tenkrát Mike Modano, kterého si vybrali tehdejší Minnesota North Stars, dnes Dallas Stars.

Linden byl členem rodiny Vancouver Canucks (podle svých vlastních slov) tři desetiletí: nosil je v srdci i tehdy, kdy trávil oněch necelých šest let ze své šestnáctileté kariéry jinde.

V posledních letech presidenti a generální manažeři mužstev NHL, v převážné většině lidé, kteří si do úřadu přinesli osobní zkušenosti hráčů v nejvyšší soutěži, čelí stále aktivnějším zásahům majitelů do každého jejich kroku.

Důvod je prostinký: platívávalo, že vlastnit mužstvo NHL není žádná zvláštní investice. Spíše, říkávalo se, je majitelé považují za svoje hračky, často užitečné ke zvýšení společenské prestiže, která může vést k lepším výsledkům v jejich hlavních podnicích. V nejhorším případě mohou ztráty z vlastnictví hokejového mužstva posloužit majiteli jako odpis z příjmů (nebo zisků) jinde, a tím ke snížení daní.

Jenže to už dávno není pravda. Vlastnit mužstvo NHL, to je dnes velice nákladná zábava. Majitelé chtějí vědět přesně, jak se nakládá s jejich penězi. A když už to vědí, přejí si také zasahovat tam, kde si myslí, že by to uměli lépe. Je naprosto jedno, zda se pletou nebo ne. Jsou to jejich prachy.

A o tom je odchod Trevora Lindena z úřadu v čele Vancouver Canucks.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter