Petr Adler: Václav Nedomanský jde pořád dál za svým snem

Jít za voláním svého srdce, jak to letos v létě udělala (a možná ještě udělá) celá řada volných hokejistů v NHL, i přesto, že dostanou méně peněz a budou mít kratší smlouvy, to je jedna věc. Jít za voláním svého srdce, aniž by člověk věděl, zda se kdy v životě ještě někdy podívá domů, zda ještě někdy v životě spatří své blízké, to je napínavější. A přesně tohle před více než čtyřmi desítkami let udělal československý útočník Václav Nedomanský: první špičkový hokejista, který utekl do neznáma z komunistické země jen proto, aby si splnil svůj sen.

A nejen to, právě v den, kdy na těchto stránkách vyšel článek o hráčích NHL, kteří nevidí štěstí jenom v úžasných částkách, které budou pobírat až do svých hráčských důchodů, přemítal Václav Nedomanský nad tím, že to je právě 43 let, kdy zamířil do Severní Ameriky. Naplnil tím skutkovou podstatu paragrafu 109 tehdejšího československého trestního zákona, který hovořil o neznabozích, kteří opustili republiku a zdržují se v cizině bez souhlasu československých úřadů.

Pro nevěřící, zde je úplné znění tohoto ustanovení:

§ 109 trestního zákona o opuštění republiky z roku 1961

§ 109 Opuštění republiky

(1) Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku.
(2) Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině.
(3) Odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku bude potrestán, kdo
a) čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 zorganizuje,
b) spáchá takový čin, ačkoliv mu bylo zvlášť uloženo uchovávání státního tajemství,
c) převede přes hranice skupinu osob nebo opětovně převádí osoby, které bez povolení opouštějí území republiky,
d) spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 za branné pohotovosti státu.

Ten paragraf byl neslýchaně vytrvalý: zrušil ho až zákon č. 557/1991 Sb. ze dne 11. prosince 1991 s účinností k 1. lednu 1992.

Konkrétně: Václav Nedomanský dostal čtyři roky a ztrátu veškerého majetku.

O moc nepřišel. Slovan Bratislava zamítl jeho žádost, aby si směl zahrát v zahraničí, ačkoliv splňoval naprosto hloupé podmínky tehdejšího československého sportovního vedení: už mu bylo 30 a měl odehrán patřičný počet utkání za národní mužstvo.

Vyřešil to jednoduše (a potvrdil tím názorně, že genialita spočívá právě v jednoduchosti): přestěhoval se do Brna, takže prodal celé zařízení bratislavského bytu, a takto se s holým zadkem a s rodinou vydal na dovolenou. Byl ve Švýcarsku a tam zjistil, že zhovadilost úředního šimla vládne i jinde: podle československých úřadů se dopustil trestného činu, takže mu švýcarští činitelé řekli, že dokud nebude mít čistý trestní rejstřík, nemůže hledat (ale ani najít) zaměstnání v zemi Helvétského kříže.

Ne, že by to Nedomanskému moc vadilo: stejně měl namířeno do Severní Ameriky.

Lump, ničema a darebák, nic víc

Novinové, rozhlasové a televizní titulky, které zvěstovaly, že Václav Nedomanský zvolil, jak se říkávalo mezi lidem, svobodu, byly nádherné. Ještě lepší byly texty pod nimi. Všechno jsme mu dali, nevděčnému holomkovi, bez nás by nebyl ničím, zradil za mrzký peníz dělnickou třídu, zemědělce i pracující inteligenci (ano, to bývalo ustálené slovní spojení), a my mu za to slibujeme, že skončí na smetišti dějin.

Neuvěřitelné smetiště: něco sezón co hvězda v mužstvech tehdy začínající soutěže World Hockey Association (WHA). Tahle soutěž nějakou dobu statečně konkurovala NHL. Poté, kdy NHL převzala pár mužstev z WHA a ostatní zrušila, působil Václav Nedomanský na smetišti dějin ještě řadu dalších sezón coby hvězda NHL.

Pro přesnost: tři sezóny ve WHA (Toronto Toros, kteří se změnili v Birmingham Bulls, v obou případech zůstali býky). V sezóně 1975-1976 si připsal v barvách Toros 56 branek (a celkem 98 bodů). V téže sezóně také získal cenu Paula Deneaua za sportovní přístup (něco jako Lady Byng v NHL). Hned v další sezóně se Václav Nedomanský stal členem Detroit Red Wings, kde pobyl pět sezón, v té nejlepší z nich nasázel soupeřům 38 branek (a celkem si připsal 74 body). To vše v době, kdy se Wings potáceli u dna tabulky. Nedomanský byl tehdy jedním z mála světlých bodů mužstva. O to byly (a jsou) jeho výsledky cennější. Hráčskou kariéru ukončil sezónou rozdělenou mezi St. Louis Blues a New York Rangers.

Následovalo pár let koučování v Rakousku a Německu, a potom množství let v úloze profesionálního skauta několika mužstev NHL.

Na vysvětlenou: amatérský skaut kouká po amatérských a nižších soutěžích, kde hledá nadějné mladíky, zatímco profesionální skaut objíždí zápasy jiných mužstev NHL, kde pozoruje jejich způsob hry a (to hlavně) sleduje, který z hráčů by se mohl hodit jeho mužstvu při možných výměnách.

Jestli je úloha profesionálního skauta u Vegas Golden Knights, kde Václav Nedomanský zakotvil loni, smetištěm dějin, pak je to vskutku přepychový konec.

Vedení nováčka NHL zaměstnalo Nedomanského krátce poté, kdy liga souhlasila, že Město hříchu (Sin City) si zasluhuje mít špičkové mužstvo. Václav Nedomanský tedy spolupracuje na zrodu něčeho úplně nového, a generální manažer George McPhee je moc rád, že může naslouchat názorům tak zkušeného a moudrého člověka.

Legendární číslo

Znalci a milovníci jakostního hokeje, fajnšmekři, řekl by vědec, dodnes Nedomanskému přezdívají jeho číslem 14. S tímto číslem na zádech nastřílel v nejrůznějších více nebo méně profesionálních soutěžích přes osm stovek branek, s tmhle číslem na zádech pomohl tehdejšímu Československu pokořit dosud neporazitelné Sověty a sebrat jim v roce 1972 titul mistrů světa.

S tímhle číslem na zádech se stal legendou, i když znalci roztouženě vzdychali nad jiným číslem. Nedomanský zdokonalil střelu zápěstím tak, že pukům, které opouštěly čepel jeho hokejky, naměřili policejními radary rychlost 90 mil, neboli 144 kilometry v hodině. To byla tenkrát větší rychlost než střela vypálená odborníkem na golfové střely.

Ovšem, Václav Nedomanský se posedlosti staromilců usmívá se shovívavostí sobě vlastní.

Když začínal, chtěl totiž nosit číslo 10, jako jeho oblíbenec Edson Arantes do Nascimento, známější veřejnosti pod zkratkou Pelé. Ten sen si splnil, když hrál kopanou za Slovan Bratislava. Nastoupil s desítkou na zádech dokonce v ligovém zápase.

Jinak ale nad čísly krčí rameny: Ivan Hlinka, říká, také začínal se čtrnáctkou, teprve později přišel na číslo 21, s nímž se stal pověstný.

Jestli si váží nějakého čísla, říká Václav Nedomanský, bude to 27, které měl na zádech v New Yorku a St. Louis: uctíval tím svého přítele, kanadskou hokejovou legendu Franka Mahovliche.

K těm dvěma posledně jmenovaným mužstvům se váže veselá historka z natáčení. Dřívější generální manažer New York Rangers Emile Francis se snažil Nedomanského získat od chvíle, kdy ho spatřil poprvé, někdy v šedesátých letech minulého století.

Ironií osudu se stalo, že když se Václav Nedomanský přestěhoval do Madison Square Garden, byl už Francis jinde: řídil St. Louis Blues.

Rangers pak, v rámci překopávání mužstva, zapsali Nedomanského na seznam volných hráčů (waiver list). Žili v mylném přesvědčení, že nikoho ani nenapadne se zajímat o osmatřicetiletého pána s miliónovou gáží (a že to tenkrát byly nějaké peníze!).

To neznali Francise. Ten si Nedomanského okamžitě ze seznamu vyžádal pro své mužstvo.

Vedení Rangers to považovalo za skandál, ale co mělo dělat? Jenom začít s Francisem vyjednávat, aby jim Nedomanského vrátil.

Václav Nedomanský se Rangers odměnil jako odborník na přesilovky.

A po skončení sezóny usoudil, že už mu je málem 40, a že profesionální hokej je sportem pro mladíky.

Procházka růžovou zahradou? Ale kdepak. Dřina. Jenže: když chce člověk něčeho dosáhnout, nestačí ani nadání, ani ta prý nezbytná troška štěstí.

Stojí to za to? Řečnická otázka.

Václav Nedomanský jde celý život za hlasem svého srdce. Více než čtyři desítky let poté, kdy musel opustit svoji vlast jenom proto, že si chtěl splnit sen, a jeho srdce mu napovědělo, že není jiné cesty.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter