Petr Adler: zavřete oči, odcházím, sděluje Kouzelník

Ten čas utíká: je tomu zhruba patnáct let, kdy hráli Detroit Red Wings v Edmontonu, a jejich tehdejší hvězda Igor Larionov mi před zápasem řekl: “Člověče, máme nového kluka z Ruska, a ten ti je tak drzej, že hraje s číslem 13 jako kdyby byl Boris Michajlov, ale kam se na něj Michajlov hrabe. Kam se na něj hrabeme všichni.”

Po zápase mi Larionov v kabině řekl, abych šel s ním, a seznámil mě s mladíkem, který opravdu vyváděl na ledě kouzla. Mladík se tvářil skromně až zakřiknutě. Podal mi ruku: “Meňa zovut Paša.”

Když jsem mu vysekl poklonu, zarděl se a pak tiše řekl: “Da čtó vy, igráju kak učili.”

Když jsme o chvíli později seděli s Larionovem kousek vedle se šálky čaje, řekl mi Profesor (tak se mu přezdívá v NHL dodnes): “Tak tenhle kluk to dotáhne daleko.”

A dotáhl. A teď míní skončit. Alespoň v NHL.

A je to ohromná škoda. Jenže čas nezastaví ani Kouzelník (tak se mu v NHL přezdívá a bude jistě ještě dlouho přezdívat: Magic Man) Pavel Dacjuk.

“Inu,” řekl Dacjuk v odpovědi na otázku, kde se naučil zacházet s pukem tak, že to vypadá, jako by ho někdy měl snad přilepený nebo alespoň přivázaný k čepeli hokejky, “inu, to není žádná záhada. Když jsem byl klouček v Rusku, měli jsme jenom jeden puk. A když jsem si chtěl zahrát, musel jsem se naučit, jak protihráče o ten puk obrat, a potom, jak mu zabránit, aby ho nesebral on mně. A protože jsem si chtěl zahrát vždycky, ať už to bylo na ulici nebo na ledě, tak to jinak nešlo.”

To je pravda: Dacjuk není sice žádné tintítko, ale ti ostatní kolem také nebyli z nejslabších.

Jenže mu je 37 let, tělo dostávalo zabrat a (to možná hlavně), Dacjukovi se děsně stýská po dceři Jelizavetě. Ta se narodila v roce 2004 v prvním Dacjukově manželství se Světlanou. Jelizaveta pomalu dospívá do puberty, a Dacjuk si myslí, že přítomnost skutečného táty ji může jenom prospět.

“Tohle nebylo moc jednoduché rozhodnutí,” zkusil vysvětlit Dacjuk. “Také nepadlo přes noc. Povídáme si s dcerou velice často. Vidím, jak moc jí chybím, jak moc jí chybí má rada. Právě proto se chci vrátit, abych jí byl blíž.”

Jakkoliv by člověk nevěřil podobnému zdůvodnění v případě takového Ilji Kovalčuka nebo makového Alexandera Radulova, v Dacjukově případu jeho vyznání nezní jako prázdná slova.

Dacjukovo první manželství skončilo v roce 2010 rozvodem. O dva roky později se Dacjuk oženil po druhé, jeho manželka se jmenuje Maria, a od roku 2014 spolu mají dceru Vasilisu.

Výčitky svědomí

“Myslím,” řekl Dacjuk nedávno, “že to po téhle sezóně asi zabalím a půjdu domů. Nevím, jestli skončím s hokejem úplně, těžko říci, ale myslím, že s NHL je konec.”

Dacjukův zástupce Dan Milstein řekl, že se svým zákazníkem o věci mluvil, že to zvenčí vypadá opravdu tak, že i kdyby Wings po těsném postupu nakonec ten Stanleyův pohár přece jen vyhráli, Dacjuk má jasno. I když závazné rozhodnutí padne až po sezóně, a poté, kdy si Dacjuk pohovoří s generálním manažerem Kenem Hollandem a majiteli mužstva, Mikem a Marianou Ilitchovými.

Holland se o věci nemíní bavit, dokud se Dacjuk nerozhodne, čili až po té sezóně.

Je tu totiž drobný zádrhel. Dacjukovi chybí do vypršení tříleté smlouvy ještě jeden rok. Smlouva zněla na 22,5 miliónů dolarů, a zbývajících 7,5 miliónů se bude Wings počítat do mzdového stropu, ať je Dacjuk kdekoliv, a ať hraje nebo ne.

“Tohle mě dost silné znepokojuje,” přiznává Dacjuk. “Když se ohlédnu, měl jsem se domluvit, že budeme uzavírat jednoroční smlouvy, a ne jednu na tři roky. Loni jsem zůstal jenom kvůli Ilitchovým. Nechci způsobit mužstvu potíže. Kdybych to měl dělat znovu, udělal bych to jinak. Jenže to vím až teď. Tenkrát mi to nedošlo.”

Dobrá, ale proč o tom mluví už teď?

“Protože se začaly hromadit nejrůznější drby, dohady a fámy,” vysvětlil Dacjuk, “tak jsem se rozhodl, že řeknu na rovinu, co se děje doopravdy, aby se tím mužstvo nemuselo zabývat. V takové soutěži jako je ta o Stanleyův pohár, se všichni musí soustředit na hokej a ne na nekonečné otázky, většinou hodně neinformované.”

Na druhé straně se Dacjuk míní odměnit místním příznivcům: chce koncem června v Detroitu uspořádat tréninkový tábor pro místní děti. Má s tím ostatně hromadu zkušenosti: podobné tábory pořádá v Rusku už deset let.

Detroit Red Wings se letos dostali do pohárové soutěže už popětadvacáté za sebou, což je rekord platný ve všech severoamerických profesionálních sportovních soutěžích. Dacjuk přispěl šestnácti brankami a 33 nahrávkami. V bodování byl se svými 49 body v mužstvu o jediný bod na druhém místě za Henrikem Zetterbergem.

Pakliže je jeho rozhodnutí konečné (a u tichých lidí, kteří nenadělají jinak kolem sebe moc rámusu, to bývá přesně takhle), víme přesně, že má po 953 utkáních ve čtrnácti pravidelných sezónách NHL na účtu 314 branek a 604 nahrávky, tudíž celkem 918 bodů.

Víme také, že v dosavadních 152 pohárových utkáních získal 113 bodů. Kolik to bude po letošní soutěži?

Záleží na prvním kole, v němž se Wings střetnou s Tampa Bay Lightning. Loňským finalistům bude jistě hodně chybět jejich kapitán a ostrostřelec Steve Stamkos, přezdívaný “chorvatský vrah (Croatian assassin).” Dokáží, že dobrá mužstva by neměla stát a padat s jedním hráčem?

První kolo totiž, shodují se znalci místních poměrů, bývá nejtěžší. (Někteří k tomu ovšem dodávají, že ani druhé nebo třetí kolo nepatří k nejlehčím, a uzavírají, že to čtvrté, tedy finálové, to že už jsou vysloveně galeje.)

Dacjukův příchod do NHL je dalším důkazem, jak chytře si vede generální manažer Holland. Jeho skauti mladého Dacjuka sledovali od roku 1996. To hrával ještě v Jekatěrinburgu (dříve, za vlády sovětů, Sverdlovsku, původně v Jekatěrinburgu), pozorovali ho také až v tatarské tramtárii až v Kazani. A dokázali držet jazyk za zuby tak dokonale, že zbytek ligy jen zíral, když Wings v šestém kole výběru roku 1998 oznámili, že jako stojednasedmdesátého hráče v pořadí si vybírají Pavla Dacjuka.

Koho? Kdo to je? neslo se tenkrát mezi stoly mužstev v Marine Midland Arena (dnes First Niagara Center) v Buffalo. Mimochodem, pro osvěžení paměti, první si tenkrát vybírali Bleskové. Našli Vincenta Lecavaliera.

Nicméně, Dacjuk okamžitě dokázal, že jestli někdo umí pytlačit za bílého dne, jsou to právě Wings. Hned jako zelenáč pomohl svému mužstvu k vítězství ve Stanleyově poháru (2002), byl také jednou z hvězd mužstva, které vyhrálo pohár v roce 2008. Do toho přihodil tři Selkeho ceny pro útočníka, který umí bránit nejlépe ze všech. Jen Bob Gainey vyhrál tuto cenu víckrát (čtyřikrát).

Kdyby se měl ohlédnout na léta strávená v NHL, co by ho napadlo?

“Da ničevó. Igráju kak učili.”

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter