ROZHOVOR: U Panthers jsem hokejově ožil, téhle šance si obrovsky vážím, září Kindl

Paprsky floridského slunce pumpují nový elán do jeho každodenní rutiny. Jo, má se teď fajn, proč si to nepřiznat. Jakub Kindl si po období na hraně detroitské sestavy vychutnává pozici hráče pevně usazeného v základním kádru. Nádherné počasí, špičkový hokej, Jaromír Jágr v týmu… No neberte to. Navíc, tolik podpisů českým fanouškům, co v posledních dnech, snad 29letý bek za kariéru ani nerozdal. „Vím, že ti lidi jsou tu kvůli Jardovi, ale stejně to potěší,“ lebedí si v rozhovoru pro nhl.cz.

Nebylo to ono. Roky v Red Wings vložily do kariéry Jakuba Kindla neocenitelný základ, poslední dobou už ale cítil, že by bylo dobré zkusit štěstí jinde. Brzdilo ho časté pauzírování na tribuně i manažerova kalkulačka, s příjmem nad dva miliony dolarů ročně byl totiž pod platovým stropem až moc nákladnou položkou. Zájem nadupané Floridy, která ho koncem února získala v rámci výměny, proto přišel víc než vhod. „Jsem strašně rád za šanci, kterou jsem tady dostal,“ pochvaluje si teď statný zadák.

Jinou reakci jsem od vás po trejdu do jednoho z nejlepších celků tohoto ročníku ani nečekal. Nové angažmá klaplo možná ještě líp, než jste doufal, že?

„Je to tak. Přijít do týmu, který šlape celou sezonu a hraje na předních příčkách divize, a pravidelně tu hrát, toho si vážím. Obrovsky vážím. Popravdě, sám jsem skutečně ani nečekal, že bych mohl skončit v tak kvalitním mužstvu. Změnu jsem potřeboval, protože poslední dva roky v Detroitu nebyly jednoduché. Nedostával jsem tolik příležitostí, klub pořád hledal pravého beka, kvalitních levých obránců bylo hodně a toho černého Petra jsem vždycky dostal já. Je neskutečné, jak to vyšlo, hokejově jsem tady úplně ožil… Už jen to prostředí. Ono není špatné, když se v únoru jde v pantoflích a v kraťasech na trénink. V Detroitu byla touhle dobou zima a brzy tma, což si každý umí představit, že taky trochu ubíjí.“

Vyhlížel jste poslední dobou výměnu z Red Wings, nebo jste pořád měl chuť prosadit se tam?

„Bylo to tam pro mě sice už unavující, ale dělal jsem všechno pro to, abych byl vždycky připravený naskočit do zápasu. Pořád jsem trénoval navíc, na ledě i s kondičními trenéry, a díky tomu jsem byl připravený pro jakékoliv utkání. A přijde mi, že když už jsem naskočil, odváděl jsem dobrou práci, přestože jsem nebyl v jednoduché situaci, neměl jsem prostor se pořádně vyhrát. Kolikrát se stalo, že jsem čtrnáct dní nehrál, pak jsem nastoupil na dva zápasy, které se mi povedly, dal jsem gól a nahrávku, rozhodl jsem zápas, ale pak jsem čtrnáct dní zase nehrál. Přesto myslím, že jsem se s tím vším docela solidně popral.“

 

Nešlo o pár týdnů, ale o dlouhodobý stav. Jak se vám dařilo stále udržet pozitivní myšlení?

„Některé věci se zkrátka nedají ovlivnit… Dělal jsem všechno pro to, abych hrál, a když jsem nenastoupil, snažil jsem se aspoň být pozitivní, chovat se tak i mezi klukama. Nikdy jsem nepřišel do kabiny nasranej, aby to na mě někdo viděl. Myslím, že se všemi spoluhráči v Detroitu jsem byl zadobře, že mě měli rádi, protože jsem se snažil, aby tým šlapal, i když jsem zrovna nehrál.“

Na Floridu jste přišel s tím, že o vás generální manažer Dále Tallon prohlásil, že jste hráč pro NHL a máte ještě na víc, než jste měl dosud možnost ukázat. Podal to tak i vám?

„Šance, jakou mi dal, si samozřejmě ohromně vážím, na druhou stranu, vždycky jsem si věřil, že jsem hráč pro NHL, že do téhle ligy patřím. Ono když se v Česku psalo, že o mě už Detroit nestojí, to taky takhle nebylo… V mé situaci hrály roli i ekonomické záležitosti. Každý klub má platový strop, bylo nás v týmu hodně a já mám plat, jaký mám (2,5 milionu dolarů v této sezoně, cap hit 2,4 mil.). Když nás bylo levých beků víc, odskákal jsem to pak holt já. Red Wings se mě snažili vyměnit, ovšem přijít někam s kontraktem na příští rok, který mi ještě poběží, to není jednoduché. Zvlášť když v téhle době někdo bere trošku větší peníze.“

Takže tehdejší přesun na farmu jste nebral špatně?

„Ne. Když za mnou manažer přišel s tím, že mě dá na waiver, chtěl pro mě vlastně udělat maximum, abych mohl hrát NHL někde jinde. V průběhu sezony se pracovalo na mém trejdu, ale jelikož mají kluby strop narvaný, bylo těžké někam přijít. Proto jsem nakonec skončil v Grand Rapids (farma Detroitu), kde jsem nastoupil na deset zápasů. Nic jsem proti tomu neměl, protože je lepší hrát pravidelně, než sedět. Když jsem s klukama v prvním týmu jezdil na zápasy a nehrál jsem, bylo to psychicky ubíjející. Proto jsem neměl vůbec žádný problém s Grand Rapids.“

Tušíte, jak by se situace vyvíjela, kdyby se neozvala Florida?

„Prostě bych to skousnul dál. Sezona je dlouhá, nikomu nepřeju zranění, ale mohlo se stát, že někdo bude mít zdravotní potíže a já bych tak zase nastoupil. Mohlo se stát, že bych kdykoliv mohl jít nahoru.“

A vůbec, Red Wings jsou právem považovaní za jednu z nejšpičkovějších organizací ve světovém hokeji, takže osm let u nich se člověku do kariéry hodní, ne?

„Samozřejmě. Vždyť já hrál s all-star týmem. Neskutečné, s jakými borci jsem se mohl setkat, se současnými hráči i s těmi z minulosti. Jména jako Lidström, Hašek, Yzerman, to jsou všechno hokejisti, kteří mají místo v Síni slávy. Byla to vážně dobrá škola, strašně moc jsem se od nich naučil.“

 

Jaký zážitek vám s těmito osobnostmi uvíznul v paměti tak, že mi ho hned teď povíte?

„Takhle z voleje mě napadne, jak mě úplně poprvé zavolali k prvnímu týmu. Bylo to na play off 2008. Šel jsem do autobusu a čekal, než si všichni posedají a najednou bylo plno, protože s námi jeli třeba i novináři. Mladí hráči si vždycky sedávají dopředu, ale já už neměl kam jít. No a na poslední sedačce seděl Chris Chelios a houknul na mě, ať jdu k němu, zval mě k sobě. Jak já se styděl jenom jít tou uličkou, míjet všechny ty hvězdy… Byl jsem hotovej! Ale byl to zážitek. Chelios v klubu zůstal i po konci kariéry, teď je i asistent trenéra, takže jsem od něj za tu dobu dostal spoustu rad do života.“

Ty jistě přijdou i od jiného velikána, toho českého, protože v Panthers jste se sešel s Jaromírem Jágrem. Počítám správně, že se vás denně někdo z domova ptá, jaké to je, hrát s ním?

„To je fakt. (usmívá se) Všichni jsou na to zvědaví. A já samozřejmě odpovídám, že jde o neskutečný zážitek, o tomhle jsem mohl jenom snít. Pamatuju si, jak jsme ve škole koukali na Nagano, kde Jarda dominoval, a najednou po osmnácti letech s ním můžu být v týmu, s jedním z nejlepších hokejistů všech dob. Super. A víte, co mě těší? Tolik českých fanoušků, jako jsme měli nedávno na třech domácích zápasech, jsem v NHL nezažil za celou dobu, co tu jsem. Když jsem odjížděl z naší arény, po obou stranách stály aleje lidí, kteří chtěli podepsat dresy. To bylo moc příjemné, s tím jsem se v Detroitu nesetkal. Je mi samozřejmě jasné, že tam ti lidi nejsou kvůli mně, ale kvůli Jardovi, (směje se) ale stejně je to fajn. Když pak vidíte za plexisklem české vlajky a dresy, potěší to. Navíc zápasy tady kolikrát skončí pozdě, a ti fanoušci stejně čekají venku, což je paráda.“

O Jágrovi, s nímž jste si zahrál už na mistrovství světa, už bylo řečeno snad všechno – přesto, jaký je váš pohled na jeho současné výkony?

„Můžu srovnávat s obdobím, kdy hrál za New Jersey nebo předtím za Philadelphii, a jak hraje tady, to jsem ještě neviděl… Jako by zase úplně hokejově oživl, s Barkovem a Huberdeau hrají krásný hokej, na ně je radost se dívat. Dávají si krátké přihrávky, Barkov je neskutečně silný centr, Huberdeau výborný bruslař a oba Jardu dokážou najít, ohromně si vyhovují.“

Takže když jste s nimi na ledě, jen si stoupnete na modrou a kocháte se, tak nějak si to mám představovat?

„Asi tak. Zrovna v předchozím zápase se mi stalo, že sotva jsem dobruslil na modrou, kluci dali gól, tak jsem jim jen dojel poblahopřát. (směje se) Takhle by to mohlo pokračovat do konce sezony.“

Býval Jágr i váš dětský idol, nebo jste jako obránce koukal po jiných vzorech?

„Byl. Když jsem jako malý v Šumperku začínal, všichni věděli, kdo je Jágr, všichni ho milovali a já nebyl výjimkou. To až když jsem přišel do Detroitu, začal jsem obdivovat Lidströma, což byl úžasný bek. Na něj se dívat nebo s ním dokonce hrát, to byla radost.“

Za Jágrovo Kladno v uplynulém ročníku válel váš bratr Denis, probírali jste to spolu?

„Jistě. Jarda říkal, že co jsem přišel na Floridu, brácha dal každý zápas doma gól. Je pravda, že to takhle docela vyšlo. Škoda toho, jak Kladno skončilo. Je sice hezký, že vyhráli základní část, jenže to nikoho nezajímá, důležitý je konec sezony. Brácha měl i play off výborné, ovšem nevyšlo jim to.“

Tak si aspoň pak bratr odbyl střeleckou premiéru v extralize…

„Sledoval jsem to taky, byl jsem s ním ve spojení, tu situaci podle mě zvládl výborně. Odehrál poslední zápas za Kladno, pak ráno sedl do auta a jel přes půl republiky, aby stihl zápas za Třinec a za dvě utkání pak dal dva góly… Extraligové play off je zase o nějaký ten level výš a brácha se podle mě adaptoval na jedničku.“

Když už mluvíte o jedničce – zažil jste, jak se tou brankářskou v Detroitu postupně stává Petr Mrázek. Jak jste jeho vzestup vnímal jako spoluhráč?

„Petr má velký potenciál. Hodně mu taky pomohlo, že do klubu přišel nový trenér, který na něho sázel v Grand Rapids, když vyhráli titul v AHL. Výborné výkony předváděl už minulý rok, vždycky když nastoupil, byl opravdu skvělý. Zpočátku téhle sezony se s Howardem střídali, oba byli výteční, ale postupem času se ukázalo, že je Mráza momentálně přece jen o pár kroků lepší, všichni kolem to viděli. Proto na něj Howie nemůže být naštvaný, když mu to takhle celou dobu šlo. Detroit to ale teď nebude mít snadné, pohybuje se na hraně postupu play off, které se tam hrálo neskutečných čtyřiadvacet let v kuse, jsem zvědavý, jak dopadnou.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter