bahis siteleri

NHL.cz na Facebooku

Ryan Kesler: Hokej v Americe

6. března 2016, 18:00

Robert Novotný

Jeho tvář pokrývá po celou sezónu hustý plnovous, který také jasně ukazuje, že Ryan Kesler už není v NHL dávno žádným otloukánkem. V nočním utkání proti Los Angeles odehrál jednatřicetiletý útočník Anaheimu své osmisté utkání v NHL. A co v něm vlastně vzbudilo vášeň pro tento krásný sport? To a mnohem více zjistíte níže v dopise, jenž sám Kesler umístil na stránku The Players‘ Tribune.

Želvy Ninja byly tehdy v kurzu. Když jsem začal hrát hokej, byl jsem jimi posedlý. Jednou jsem šel do obchodu Toys“R“Us a v jednom kuse jsem se snažil zlanařit rodiče, aby mi koupili novou akční figurku.

Táta to udělal mazaně.

„Dobře, Ryane, takže ty chceš Želvu Ninja?“

„Ano! Michelangela! Toho s těmi nunčaky!“

„Znáš mou nabídku. Vzpomeň si, o čem jsme mluvili. Pokud o víkendu uděláš to, co jsem ti řekl, dostaneš Michelangela.“

Mnoho dětí si může takovou motivaci spojit se vstřelením gólu či dokonce hattricku.

To ovšem nebylo to, co po mně táta chtěl. Vštěpoval do mě hlavně defenzivní zásady. Nepamatuji si, kdy mě táta naposledy pochválil za vstřelení gólu. Když jsem se však poctivě vracel a pomáhal týmu v obraně, poté jsem dostal Michelangela (s těmi úžasnými nunčaky).

Už v sedmi letech mě táta učil, že nic nedostanu zadarmo a že na sobě musím tvrdě makat. To pro mě bylo skvělé, protože jsem byl tehdy jako koule plná energie. Abych byl upřímný, nikdy jsem moc nesledoval hokej v televizi. Připadalo mi to nudné.

Víte, co mě doopravdy přivedlo k hokeji? NHL 94 na konzoli Sega Genesis. Některé děti inspiroval Wayne Gretzky v pořadu Hockey Night in Canada, mě inspiroval šestnáctibitový Steve Yzerman. Pořád si pamatuji ten trik s otočkou. Dokázal jsem s Yzermanem vstřelit osm gólů za zápas. Brácha z toho byl vždy úplně na prášky.

Žili jsme ve starším domě kousek od Detroitu. Dnes je ten dům možná už 100 let starý. V zimě nám táta udělal venku ledovou plochu. Neměli jsme žádný rybník nebo zátoku. Pouze velkou zahradu. Nejdříve vzal hadici a jednoduše postříkal trávu, poté ho napadlo, že bude chytřejší pokrýt trávu před politím ještě plachtou.

Takhle to fungovalo tak tři měsíce v roce. Většinou jsem však své hokejové dovednosti rozvíjel s minihokejkami v obýváku nebo s kamarády na ulici. Mám o devět let staršího bratra, pamatuji si však, že v pouličním hokeji jsem mu vždy nakopal zadek. Byl jsem dominantní. Divné bylo, že ta dominance byla všude – v Monopoly, Connect 4 nebo na konzoli Sega.

Byl jsem dobrý skoro ve všem. Teda, aspoň myslím.

Před pár lety jsem s mými dětmi hrál stolní hry, byl tam i brácha, který se na mě podíval a pouze zakroutil hlavou.

„Kamaráde, musel jsem tě nechat vyhrát. Kdykoli jsi prohrál, měl jsi zkažený celý den.“

Vždycky jsem byl soutěživý. Nikdy jsem si to moc neuvědomoval, ale vidím to teď i na svém synovi. Když prohraje v nějaké hře na iPadu, je stejný jako já tehdy, když jsem prohrál s bráchou. Koluje nám to v krvi.

V létě roku 1996 začal můj bratr hrát amatérskou ligu v inline hokeji. Všem v té lize bylo nad 18. Jemu bylo 21, zatímco mně pouze 12. Ovšem v mé naivní hlavě se vyklubala myšlenka, že bych mohl hrát s ním. Jednoho dne jsem ho konečně zlomil a on řekl: „Dobře, můžeš jít hrát se mnou. Mám ale jednu podmínku. Nedělej žádné blbosti a nevztekej se.“

Nedělej blbosti, nevztekej se. Dobře. Žádný problém. Je to letní liga v inline hokeji. Co se může stát?

Pamatuji si, že jsme s sebou tehdy vzali i mého dobrého kamaráda Chrise Connera, který to poté také dotáhl do NHL. Museli jsme lhát o našem věku, nikdo nesměl vědět, kolik nám doopravdy je. Tvrdili jsme, že nám je 18. Myslím si, že Chris teď měří nějakých 170 centimetrů, tak si představte, jaký byl tehdy. A teď je přesvědčte, že mu je osmnáct. Byl to těžké, ale nějakým způsobem se nám podařilo do té ligy dostat.

Matně si pamatuji, že v Michiganu se inline hokej začal stávat populárním v polovině devadesátých let. Pořád jsme hráli pouliční hokej. V tu chvíli jsme ale přestali. Bylo nám dvanáct a začali jsme hrát inline hokej proti těm dospělým klukům. Tehdy jsem se něco naučil: Vždy, když hraješ amatérský inline hokej, je ti 12 a dáváš góly, buď na pozoru, půjdou po tobě.

Kluci do mě nejdřív začali trochu rýpat. Drobné háčky, sekání. Ale když to nefungovalo, začali po mně chodit. Mimochodem, ta liga měla být striktně bezkontaktní. Ale je to hokej. Začalo se to stupňovat. Jenže to jsem prostě já, začal jsem jim to vracet. Prokecl jsem se a řekl jsem jim, že dostávají na frak od sedmáků.

Jako by mi to brácha neříkal. Žádné blbosti a nerozčiluj se.

Jednoho dne mě někdo trefil v rohu a brácha usoudil, že to už bylo moc. Když jsem se odlepoval od plexiskla, otočil jsem se a viděl, jak ten kluk, co mě trefil, letěl přes mantinel. Brácha mu dal co proto.

Náhle zely všechny střídačky prázdnotou. Všichni se šli hádat a prát. Uprostřed léta. V inline hokeji. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvědomil si, že se asi budu muset prát s čtyřiadvacetiletými chlapi. Bylo to neskutečné.

Z toho jsem si mnohé odnesl. Když vzpomínám na svůj hokejový růst v Michiganu, vzpomínám hlavně na souboje. Když si představíte kanadské děti, vidíte pravděpodobně zamrzlé rybníky a děti, které po zápasech na něm usednou ke stolu k horkému kakau. Nádherné, že?

Pro nás to bylo jiné. Neříkám, že jsme horší technici. Naopak, myslím si, že díky inline hokeji mají Američani neskutečně šikovné ruce. Když ale řeknete americkému hokejistovi, aby zavřel oči a vzpomněl si na dětství, řekne vám, že vidí asfalt, ošoupané betony, oranžové míčky nebo rozstřílená vrata od garáže. Cítí asfalt příjezdové cesty. Cítí vůni plastu z inline plochy.

A nakonec cítí také vůni gumy, která vede od kluziště až do kabiny jeho zimního stadionu. Můj bože! Ta vůně gumy! Miluju ji dodnes. Nevím, jak je to v těch novějších stadionech, ale ty, co vyrůstaly v osmdesátých a devadesátých letech, zasáhla tato vůně hned poté, co otevřeli dveře od stadionu. Vůně gumových podlah smíchaná s vůní párků v rohlíku z místního kiosku a „vůní“ hokejového vybavení.

Je to neskutečné. Buď to milujete, nebo to nesnášíte. Já to miluju.

Mamka mi občas říkala „the Rink Rat“. Když jsem nehrál, běhal jsem kolem zimního stadionu Eddieho Edgara a hledal drobné pod tribunami, abych je mohl následně utratit v automatu na sladkosti. Stadion byl mým druhým domovem. Miloval jsem to tam.

Na ledě jsem byl dobrý. Nikdy jsem ale nebyl nejlepší. Když jste se tehdy zeptali hokejových maminek, řekly: „Ryan? Je dobrý, tvrdě maká.“

Táta mi ovšem vždycky připomínal, že není důležité být tím nejšikovnějším hráčem, abych se dostal do NHL. Důležité je, abych to chtěl víc než ostatní.

Když jste dítě, občas kroutíte očima nad tím, co vaši rodiče řeknou, není to tak? Občas si říkáte, že to jsou takové utěšující povídačky. Já jsem ale později poznal, že ta těžká cesta, kterou mě táta vedl, byla správná. A přišel jsem na to po několika slzách, to mi věřte.

Když mi bylo třináct, nedostal jsem se do žádného týmu z ligy Bantam AAA. V ty dny týmy zveřejňovaly soupisky na následující sezónu. Trenér umístil u recepce stadionu soupisku. Jméno Kesler na ní ale nebylo. Překvapenýma očima jsem ten jmenný seznam přejel ještě třikrát. Žádný Kesler. Bylo to ponižující.

Zkusil jsem to ještě v dalších třech týmech z této ligy. Všude se mnou vyrazili dveře.

Pamatuji si, že jsem seděl ve svém pokoji a brečel. Přišel táta a já mu řekl: „To je moc. Končím.“

A táta, jakožto velice chytrý muž, moc dobře věděl, jak na mě. „Dobře, je to tvoje rozhodnutí,“ řekl. „Ale jestli skončíš, pouze ty trenéry, kteří tě nevzali, utvrdíš v tom, že udělali správné rozhodnutí. Pokud je chceš přesvědčit, že udělali chybu, pomůžu ti, jak jen budu moci. Budu tě vozit kamkoli, jen abys mohl hrát. Budeš muset makat dvakrát tak více. Jen tak je ovšem přesvědčíme, že udělali chybu.“

Na poslední chvíli jsem se dostal do týmu Little Caesars. S tátou jsme strávili hodiny a hodiny v autě, když jsme cestovali přes celý Michigan. Cesty jsme si zkracovali zpíváním. Stále si pamatuji písničku „Build Me up Buttercup“. Jednou, když jsme se přibližovali ke stadionu, pustil jsem kazetu Jock Jams: Volume 1. Každý hokejista z mé doby si pamatuje první písničku tohoto alba.

Zvony zvoní, dav tleská a Michael Buffer přichází k mikrofonu.

„Ladies and gentleman… Welcome to the main event… Lllllllet’s get ready to rummmmmbleeeee!“

V tom roce jsem se o sobě něco naučil. Když jsem nastoupil k prvnímu zápasu a připravil se na vhazování, podíval jsem se protihráči do očí a věděl jsem, že ho budu nenávidět. Během těch 60 minut ho musím nenávidět. Vždycky jsem byl soutěživý, byl to ovšem první rok, kdy jsem byl do všeho opravdu zapálený. Poprvé jsem byl také nejlepším střelcem týmu.

Když se dnes podívám na Toewse nebo Kopitara, řeknu si: Dobře, jste šikovnější než já, ale dnes mě nedostanete. Dnes ne!

Hokej v Americe je o tom, že děláte věci, které ostatní nejsou ochotní či schopní udělat. Hrajete špinavou hru. Hrajete hru, která bolí.

Když jsem byl starší a dostal jsem se do vývojového programu národního hokejového týmu USA, slýchával jsem od ostatních hráčů často velice podobné příběhy: „No jistě, nevzali mě do spousty týmů. Nikdo mi nevěřil, že mohu něco dokázat.“

Nevím proč, ale přijde mi, že ti nejlepší a nejtalentovanější hráči si museli vždy projít něčím podobným, čím jsem si prošel i já. Museli dostat lekci. Pokud chcete být v Americe v hokeji úspěšní, musíte být občas trochu slepí a nevnímat realitu takovou, jaká je. Musíte se snažit porazit každého.

Trochu vám to přiblížím. Moje nejoblíbenější cvičení se jmenovalo „Opposite-hand two-pucks“. Naučil mě ho Moe Mantha, který mě trénoval v americkém vývojovém týmu. Podstata cvičení byla jednoduchá. Pokud jste byli pravák, chytli jste hokejku do levé ruky. Poté Moe hodil na led dva puky a vy jste o ně vzájemně soupeřili.

O oba dva, a to s hokejkou ve špatné ruce.

Je to úsměvné. Nemůžete přihrát ani vystřelit. Jaký je tedy smysl tohoto cvičení?

Musíte si v tom chaosu najít cestu, jak oba puky získat. Je to jen na vás a vaší tvořivosti. Musíte si pomoci nohama, hokejkou, doslova vším možným, co vás zrovna napadne.

To je ta americká cesta.

Tuto filozofii trenéři přenesli i do národního týmu do osmnácti let a bylo to nezbytné. Pamatuji si, když jsme jeli hrát do Ruska. To je hodně nepřátelské území. Stadion byl starý a byla v něm pořádná zima. Tribuny byly zaplněné ruskými fanoušky. Cesta do kabiny vedla přímo kolem nich, plivali na nás a řvali na nás něco rusky. Snad ani nechci vědět, co to bylo.

Bylo nám sedmnáct. Pamatuji si, že jsem se už těšil na to, až ta studená válka skončí a my budeme moci jít do kabiny vyslechnout trenéra. Stál na lavičce, držel nad hlavou dres amerického národního týmu, poté začal mlátit hokejkami. Mluvil o našich dědečcích a otcích a vypadalo to, že se chystá roztrhnout oblek jako Hulk Hogan.

Nepamatuji si přesně, co nám řekl. Všechno pak ale shrnul pár slovy: „America. Hell Yeah.“

Byli jsme najednou odhodlaní projít i cihlovou zdí.

Skočili jsme na led a rozhodčí byli jako z nějakého filmu. Nic pro nás nepískli. Aby toho nebylo málo, měl jsem chřipku. Po rozbruslení jsem se ještě s helmou na hlavě pozvracel přes košík přímo před ruskými fanoušky. Smíchy se popadali za břicho. Mysleli si, že jsem nervózní.

Rusové byli šikovnější, o tom žádná. Měli neskutečné šikovné ruce. Nebruslili jsme ani z poloviny tak dobře, jako oni. My ovšem nacházeli malé dílky, ze kterých jsme tu pomyslnou skládanku postavili. Blokovali jsme střely. Vraceli jsme se všichni jako blázni. Uvědomili jsme si, v jaké jsme pozici. Oni tvořili hru, ale nemohli za žádnou cenu skórovat. Začala se na nich projevovat frustrace a my věděli, že je máme.

Vyhráli jsme 4:1. Na ruském ledě. Nebylo to hezké, bylo to ohromně náročné. Bylo to americké.

Myslím si, že díky tomuto zápasu na mě byl táta opravdu pyšný. Dodnes mu volám po každém zápase. Nikdy mě nechválí za góly, opravdu. Pořád se mnou mluví o mé práci v rozích a o tom, jak aktivně se vracím. Někdy mě chválí, někdy kritizuje.

Říkám si: Dobře, tati. Je mi 31. Zvládl jsem to!

Ryan Kesler

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.