Belfour, Hašek, Treťjak – křižovatka maskovaných osudů

Když se řekne Chicago Blackhawks na počátku devadesátých let, fanouškům naskočí dravý hokej, bouřlivé Chicago Stadium a v brance muž s orly na masce. Ed „The Eagle“ Belfour byl fenomén. Nedraftovaný outsider, tvrdohlavý, výbušný, ale geniální. Málokdo však ví, že za jeho raketovým vzestupem a přerodem v jednoho z nejlepších brankářů historie stál tichý muž z opačné strany železné opony – Vladislav Treťjak.

Treťjak v Chicagu: aura legendy

Píše se rok 1990. Železná opona padla a NHL se začíná otevírat světu. Mike Keenan, tehdejší trenér a generální manažer Blackhawks, udělal tah, který mnozí považovali za PR kousek. Najal Vladislava Treťjaka, legendárního sovětského gólmana a noční můru kanadských střelců, jako trenéra brankářů a konzultanta.

Treťjak přijel do „Větrného města“ a dostal na starost skupinu mladých gólmanů. Mezi nimi byly i dva diamanty, které chtěly obrousit. Dominik Hašek a Ed Belfour. Zatímco Haškův styl byl pro Treťjaka příliš neortodoxní a jejich spolupráce vázla, v Belfourovi našel sovětský mistr ideálního žáka.

Nebyl to ale běžný vztah trenéra a svěřence. Byla to symbióza. Treťjak, který v sovětském systému trénoval s nelidskou intenzitou, byl šokován Belfourovou soutěživostí. A Belfour? Ten v Treťjakovi našel modlu.

Lekce z Moskvy: „Eddie, work!“

Vztah mezi Belfourem a Treťjakem se stal ukázkovým příkladem toho, že hokej má svůj vlastní jazyk. I když jejich anglická konverzace vázla, na ledě si rozuměli dokonale. Treťjak nechtěl po Belfourovi, aby kopíroval sovětský styl. Místo toho se zaměřil na to, co Belfourovi chybělo nejvíc: disciplínu a poziční hru.

Belfour byl známý tím, že agresivně vyjížděl proti střelcům. Treťjak, který chytal hlouběji v brankovišti, ho učil "couvat", číst hru a neplýtvat energií. Zavedl drily, které byly fyzicky vyčerpávající, ale které Belfoura připravily na to, aby zvládl odchytat 70+ zápasů za sezónu, což bylo v té době neslýchané.

„Naučil mě, jak být profesionálem. Jak se připravit na trénink, jak se soustředit na každou střelu, jako by byla ta rozhodující,“ vzpomínal později Belfour.

Když byl Orel Eddie v roce 2011 uváděn do Hokejové síně slávy, ve své děkovné řeči nezapomněl na svého mentora. Před zraky celého hokejového světa potvrdil, že bez Treťjakova vedení v klíčových letech v Chicagu by jeho kariéra vypadala úplně jinak.

„Vlady, děkuji ti. Přišel jsi do Chicaga a naučil jsi mě tolik věcí... Ale hlavně jsi mě naučil, jak chytat a trénovat s vášní. Tvé vedení změnilo mou kariéru.“

Číslo 20 jako věčná pocta

Největším důkazem úcty, kterou Belfour k Treťjakovi choval, je jeho číslo na dresu. V Chicagu nosil Belfour převážně třicítku. Ale jakmile Blackhawks opustil a zamířil do San Jose, Dallasu, Toronta a Floridy, změnil své číslo na 20.

Nebylo to náhodné. Číslo 20 nosil v sovětské reprezentaci a v CSKA Moskva právě Vladislav Treťjak. Belfour si toto číslo vybral jako doživotní poctu muži, který ho naučil chytat na elitní úrovni. 

Křižovatka osudů – Hašek v Chicagu

Do stejného příběhu, kde se Belfour učil od Treťjaka, vstoupil i Dominik Hašek. Český brankář, který se ve stejné době připojil k Blackhawks, byl tehdy ještě neznámý. Jeho styl byl divoký, akrobatický, plný improvizace – pravý opak Treťjakovy učebnice klidné, technické hry a Belfourovy tvrdohlavé snahy o disciplínu.

Chicago tak mělo v jedné organizaci dva budoucí velikány, ale místo jen pro jednoho. Mike Keenan a Vladislav Treťjak nakonec vsadili na Eda Belfoura. Treťjak sice trénoval i Haška, ale jeho akrobatický, neortodoxní styl byl v ostrém kontrastu s tím, co Treťjak v Belfourovi pěstoval.

Hašek se přes preferovaného Belfoura nemohl dostat. Frustrace vyvrcholila v sezóně 1991/92, kdy Belfour dovedl Blackhawks až do finále Stanley Cupu proti Pittsburghu. I když Chicago prohrávalo a tým hledal cestu, jak zastavit hvězdy soupeře v čele s Lemieuxem a mladým Jágrem, Hašek se dostal na led jen v krátké epizodě jako střídající gólman.

Byla to symbolická, byť neúspěšná křižovatka: dva budoucí velikáni, trénovaní sovětskou legendou, sdíleli brankoviště v okamžiku, kdy se učili, co znamená hrát o nejvyšší mety. Výměna do Buffala v létě 1992 byla pro Haška nevyhnutelná, ale paradoxně mu otevřela cestu ke kariéře, která zastínila většinu jeho současníků.

Chicagské napětí – Belfour vs. Keenan

Chicago nebylo jen místem, kde se potkali Treťjak, Belfour a Hašek. Byla to také aréna tvrdého kouče Mikea Keenana. Jeho pověst byla neúprosná – rád střídal brankáře, testoval jejich psychiku, tlačil je na hranici.

Pro Belfoura, který si zakládal na své hrdosti a neústupnosti, to byla výbušná kombinace. Když Keenan stáhl gólmana z branky, fanoušci čekali, jak Belfour zareaguje. Někdy to byly scény plné emocí – zloba, hádky, tvrdé pohledy. Přezdívka „Crazy Eddie“ nevznikla jen kvůli jeho výstřednostem mimo led, ale i kvůli těmto střetům s autoritou.

Tyto konflikty ukazují Belfoura v jiném světle. Nebyl jen klidnou zdí v brance, ale i člověkem, který se dokázal postavit trenérovi. V Chicagu se tak rodil obraz brankáře, který se nikdy nenechal zlomit – ani soupeři, ani vlastním koučem.

Triumf – Stanley Cup 1999

Belfourova cesta vyvrcholila v Dallasu. V roce 1999 dovedl Stars k jejich prvnímu Stanley Cupu – a osud tomu chtěl, že ve finále stál proti němu právě Dominik Hašek, jeho někdejší kolega z Chicaga. Dva brankáři, kteří se kdysi potkali v jedné kabině, se teď střetli o nejcennější trofej.

Série proti Buffalu byla tvrdá, vyrovnaná, plná napětí. Hašek předváděl své akrobatické zákroky, Belfour odpovídal klidem a houževnatostí. Nakonec se radoval Belfour – Dallas zvítězil, a dvacítka na jeho zádech se stala symbolem naplněné cesty.

Finále ale zůstalo v paměti i kvůli jednomu okamžiku. V prodloužení rozhodl Brett Hull, jehož vítězný gól byl kontroverzní – brusle v brankovišti, pravidlo, které tehdy vyvolalo nekonečné debaty. Pro fanoušky Buffala to byla křivda, pro Dallas okamžik euforie. A Belfour tak bude vzpomínán jako pevná zeď, která dovedla Stars k titulu a symbolicky tak donesl odkaz svého učitele až na hokejový vrchol.

Olympijské zlato – Salt Lake City 2002

Belfourův příběh nekončí u Stanley Cupu. V roce 2002 se stal součástí kanadského týmu na olympiádě v Salt Lake City. Tentokrát nebyl hlavní hvězdou – v brance zářil Martin Brodeur – ale Belfour byl připraven, součástí kabiny, která po padesáti letech přinesla Kanadě zlato.

Pro Belfoura to byla jiná role než v Dallasu. Ne ten, kdo stojí v centru pozornosti, ale ten, kdo svou zkušeností a klidem pomáhá týmu. Přesto i tady byla jeho dvacítka přítomná, jako tichý symbol spojení s Treťjakem a s cestou outsidera, který se stal součástí vítězné historie.

Epilog – vzácný hattrick vítězství

Ed Belfour nebyl jen brankářem, který vyhrál Stanley Cup a olympijské zlato. Jeho cesta začala už na univerzitní půdě, kde s North Dakota získal titul NCAA. Tím se zařadil do mimořádně úzkého klubu – spolu s Nealem Brotenem je jedním z pouhých dvou hráčů v historii, kteří dokázali vyhrát NCAA titul, Stanley Cup i olympijské zlato.

Tohle „trojité vítězství“ je symbolem jeho kariéry: outsider, který prošel všemi úrovněmi hokeje a na každé z nich dosáhl vrcholu. Dvacítka na zádech tak není jen číslem – je znamením cesty, která spojila univerzitní arény, novou etapu po přestupu z Chicaga, dallaský triumf i olympijské pódium.

Bez Treťjakova klidu a vedení by se „Orel“ možná nikdy nenaučil létat tak vysoko.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter