Jak to všechno začalo: Olympiáda jako rukojmí kolektivní smlouvy

Hokejový turnaj pod pěti kruhy se po dekádě nejistoty vrací ke svému nejsilnějšímu formátu. Pro mladší fanoušky to bude možná jen další „best on best“ turnaj, ale pro ty starší to bude především konec bolestivého čekání.

Účast hráčů NHL na ZOH 2026 v Miláně není jen výsledkem dobrých vztahů mezi NHL a IIHF, ale především klíčovým bodem v komplexní kolektivní smlouvě (CBA). Tato smlouva je dnes pro hráče štítem, který jim garantuje právo reprezentovat. Nebylo tomu tak ale vždy. Zatímco dnes se vyjednává o pojistkách a marketingu, první kroky k této svobodě byly vykoupeny revolucí v hráčské asociaci. 

Jak už zaznělo, tak v současnosti je účast hráčů NHL na olympiádě pevně ukotvena v kolektivní smlouvě, za kterou stojí silná hráčská asociace (NHLPA). Jenže tahle síla se nerodila lehce. Abychom pochopili, proč je dnes účast na OH nezadatelným právem hráčů, musíme se vrátit do éry, kdy hokejisté neměli v podstatě žádný hlas. Do doby, kdy jejich osudy ovládal muž, který sliboval ochranu, ale ve skutečnosti stavěl mříže – do temné vlády Alana Eaglesona. 

Orel, který stříhal křídla vlastním hráčům

Příběh Alana „The Eagle“ Eaglesona je jedním z největších skandálů v historii profesionálního sportu. Je to příběh o zradě, korupci a o tom, jak jeden muž dokázal desítky let ovládat celý hokejový svět tím, že seděl na dvou (nebo spíše třech) židlích najednou.

Eagleson založil hráčskou odborovou organizaci (NHLPA) v roce 1967 a vedl ji až do roku 1991. Navenek vystupoval jako neohrožený ochránce práv hráčů, ale ve skutečnosti hrál do karet majitelům a především sobě samému. 

Vypracoval se na jednoho z nejmocnějších mužů v tehdejším hokejovém světě. Byl nejenom šéfem odborů, ale i hráčským agentem a organizátorem série kanadských pohárů. Vyjednával pro hráče s majiteli kolektivní smlouvu, aby s nimi ve stejnou dobu chodil na večeře a na golf.

Naprosto ukázkový střet zájmů. Výsledkem pak nebylo nic jiného, než pro hráče extrémně nevýhodné smlouvy. Také kolektivní smlouva byla tehdy pouhý cár papíru. Eagleson hráčům tajil skutečné příjmy ligy, potlačoval jakékoli snahy o odpor a v podstatě udržoval nastavení platů na velmi nízké úrovni, což majitelům maximálně vyhovovalo. 

Eagleson prodloužil kolektivní smlouvu, platnou v 80. letech, bez vědomí mnoha hráčů do roku 1992. Výměnou za drobné ústupky doslova „daroval“ majitelům tak zásadní věci jako omezení volného pohybu hráčů, možnost používat přebytky z penzijního fondu nebo zákaz zveřejňování hráčských platů. 

Právě tato CBA z roku 1986, podepsaná za zády hráčů, byla tím „tlakem v hrnci“, který nakonec vedl až k revoluci. Když hráči v roce 1991 zjistili, jak moc je Eagleson v roce 1986 zaprodal, jejich hněv se přelil do stávky v roce 1992 a následně do vyjednání historické smlouvy 1995, která jim poprvé otevřela dveře na olympiádu. 

Zrada století

Pro začátek se s naším strojem času přenesme do roku 1991, kdy se o případ začal zajímat investigativní novinář Russ Conway a souběžně se na svůj účet podrobněji podívala hokejová legenda Bobby Orr. 

Eagleson nebyl jen Orrův agent. Bobby ho považoval za nejlepšího přítele a něco jako druhého otce. O to větší bylo jeho zklamání, když se na přelomu devadesátých let dozvěděl úplnou pravdu o konání protřelého šíbra. 

Aby bylo jasno, pochybnosti měl Orr už krátce po ukončení své skvostné, leč krátké kariéry, když zjistil, že jeho finanční situace se podobá katastrofě. Přestože byl největší hvězdou ligy, neměl téměř žádnou hotovost, dlužil miliony na daních (které Eagleson neplatil) a jeho investice byly v troskách. 

V roce 1980 s Eaglesonem oficiálně přerušil styky. Tehdy si ještě myslel, že jeho agent a druhý otec je pouze neschopný finanční poradce a špatný přítel. Stále ještě nevěděl o těch nejhorších podrazech.  

Ty vypluly na povrch na začátku devadesátých let díky mravenčí práci investigativního novináře Russe Conwaye z deníku The Eagle-Tribune. Conway strávil roky prověřováním archivů a rozhovory s bývalými majiteli klubů, čímž se mu podařilo rozplést síť Eaglesonových lží.

Orr se až v roce 1990 od Conwaye a bývalých funkcionářů Bostonu dozvěděl, že mu v roce 1976 Bruins skutečně nabízeli 18,5 % podíl v týmu, aby zůstal. Eagleson mu tehdy do očí lhal, že žádná taková nabídka neexistuje. Byl to právě tento zvídavý novinář, který Orrovi předložil důkazy o tom, jak si jeho agent účtoval provize z peněz, které mu nikdy nevyplatil, a že používal Orrovo jméno k získání úvěrů pro své vlastní firmy. 

„Když mu Russ Conway ukázal dokumenty o té nabídce Bruins, Bobby jen tiše seděl a po tvářích mu tekly slzy. Do té chvíle nechtěl věřit, že by mu jeho druhý otec mohl udělat něco takového.“ 

Pád Orla a nástup nové éry

Fakt, že se pravda provalila přesně v době, kdy se v NHL lámal chleba, bylo klíčové. Bobby Orr, který byl pro hokejisty ikonou nedotknutelnou jako Bůh, se postavil před hráče a řekl: „Eagleson mě podvedl a okradl. Udělá to i vám.“ 

Situace se stala neudržitelnou. Další borci jako Brett Hull nebo Pat Verbeek začali také nahlas mluvit o tom, že jsou podváděni. Eagleson byl nucen rezignovat a na jeho místo výkonného ředitele NHLPA nastoupil Bob Goodenow. Vystudovaný právník a úspěšný hráčský agent. A na rozdíl od Eaglesona nebyl s majiteli žádný „kamarád“. Naopak.

Hráčům hned na začátku vštípil myšlenku: „Vy jste produkt, oni jsou jen majitelé hal.“

První věc, co Goodenow udělal, byl audit kolektivní smlouvy, což byl pro majitele šok. Následně začal objíždět kabiny a ukazovat hráčům výsledky auditu s grafy: „Podívejte se, kolik vydělává NBA a MLB, a podívejte se na sebe. Jste nejhůře placení profíci v Americe.“ 

Hráči byli v šoku a vzteky bez sebe. Zjistili, že jsou nejen nejhůře placenými sportovci v Severní Americe, ale jejich penzijní fond je vykraden a veškerá moc je v rukou majitelů.

„Věřili jsme mu. Byl to náš hlas, náš vůdce. Zjistit, že celou tu dobu hrál na obě strany, bylo jako zjistit, že váš otec vykrádá vaše spoření na vysokou školu.“  (anonymní veterán NHL pro Sports Illustrated 1991)

Stávka 1992: Úder na nejslabší místo

Kolektivní smlouva prodloužená ještě Eaglesonem v roce 1986 vypršela a jednání v březnu 1992 nikam nevedla. Majitelé odmítali jakékoli ústupky. Goodenow zvolil geniální a brutální taktiku. Vyhlásil stávku 1. dubna 1992, tedy pouhých pár dní před koncem základní části a začátkem play-off. Proč to zafungovalo? Majitelé mají největší zisky z televizních práv a vstupného právě v play-off. Zrušení vyřazovacích bojů by pro ně znamenalo katastrofu a žaloby od televizních stanic.

Jaké byly hlavní požadavky hráčů? Předně větší podíl z prodeje hokejových kartiček. V té době zažívaly hokejové kartičky (Upper Deck, Score, Pro Set) neuvěřitelný boom. Šlo o trh v hodnotě desítek milionů dolarů. Majitelé chtěli tyto peníze pro sebe, hráči naopak požadovali, aby většina příjmů z licencí na prodej šla přímo do jejich fondu. 

Dalším finančním aspektem byl požadavek vyšších bonusů za odehrané zápasy v play-off a také větší volnost hráčů v kategorii tzv. „volných agentů“. 

„Tato stávka není o penězích za hokejové kartičky. Je o tom, že už nikdy nenecháme nikoho, aby s námi zacházel jako s majetkem bez hlasu.“ (Bob Goodenow, šéf NHLPA - tisková konference na začátku stávky). 

Vedení ligy bylo v šoku. Desetiletí byli zvyklí, že hráči jsou v podstatě jejich „majetkem“, který mlčí a hraje. Když Bob Goodenow sjednotil kabiny a vyhlásil stávku těsně před play-off, vyvolalo to v táboře majitelů paniku, hněv a pokusy o drsná protiopatření.

Ke své smůle nebyli jednotnou skupinou. Rozdělili se na dvě křídla. Tvrdší jádro vedené zejména Billy Wirtzem, majitelem Chicaga Blackhawks, a Jeremy Jacobsem z Bostonu představovalo starou školu. Jejich postoj byl asi takový: „Dáváme jim práci, tak ať drží pusu a hrají. Pokud chtějí stávkovat, nechte je vyhladovět.“ Právě tito muži tlačili na to, aby se sezóna raději zrušila, než aby se ustoupilo odborům.

Pak tu byla druhá skupina majitelů, kteří měli týmy v rozkvětu nebo čerstvě po drahých investicích (např. Pittsburgh kolem Maria Lemieuxe). Ti se děsili ztrát z play-off. Věděli, že jedno zrušené play-off může klub finančně zruinovat.

„Je to smutný den pro hokej. Hráči si berou fanoušky jako rukojmí těsně před play-off kvůli chamtivosti.“ (Bill Wirtz, majitel Chicago Blackhawks - reakce na zastavení soutěže). 

Prvním nápadem majitelů byl plán odehrát play-off s náhradníky z farem (AHL, IHL). Proč to nevyšlo? Goodenow nebyl žádný hlupák. NHLPA tehdy zahrnovala i většinu hráčů v nižších ligách, kteří měli ambice hrát v NHL. Jasně jim vysvětlil, že pokud nastoupí jako stávkokazi, jejich budoucí kariéra v NHL skončí dřív, než začne – spoluhráči v kabině by jim to nikdy neodpustili. 

A pak tu byl druhý faktor, a to finanční. Televizní stanice (zejména kanadská CBC) daly lize jasně najevo, že nebudou platit miliony dolarů za vysílání zápasů „amatérů“. Chtěli Gretzkyho, Messiera a Lemieuxe, ne kluky z farmy někde v Rochesteru. 

Traduje se, že někteří manažeři volali veteránům a říkali jim: „Vždyť se známe roky, jsme jako rodina, tak proč nám to děláte?“ 

Tato taktika však totálně selhala. Goodenow zavedl systém „kapitánů stávky“ v každém týmu, kteří udržovali hráče informované 24 hodin denně. Jednota byla neuvěřitelná – od největších hvězd až po hráče ze čtvrtých lajn.

Tehdejší prezident NHL John Ziegler byl pod šíleným tlakem. Stávka trvala 10 dní a majitelé na něj křičeli, ať to vyřeší. Během klíčového jednání v hotelu v New Yorku se Ziegler psychicky i fyzicky zhroutil (byl vyčerpaný a údajně i pod vlivem alkoholu). Goodenow ho v podstatě „přejel“. 

Majitelé viděli, že jejich šéf není schopen Goodenowovi konkurovat. Ziegler byl donucen podepsat dohodu, která hráčům dala skoro všechno, co chtěli (včetně práv na kartičky a zvýšení bonusů v play-off).

Od „slabého“ Zieglera k „železnému“ Bettmanovi

Zieglerův pád v roce 1992 majitele klubů probral. Pochopili, že starý systém „kolegiálního vyjednávání“ u piva a golfu skončil. Aby čelili agresivnímu Goodenowovi, najali si v roce 1993 Garyho Bettmana.

Ten sice přišel s úkolem hráče ekonomicky zkrotit, ale jako marketingový vizionář z NBA zároveň chápal sílu „globální značky“. Věděl, že pokud má NHL růst, potřebuje své hvězdy na největším pódiu světa. Olympiáda už pro něj nebyla hrozbou, ale obchodním artiklem.

Stávka v roce 1992 také poprvé ukázala, že hráči jsou jednotní. Bob Goodenow věděl, že má v rukou mocnou zbraň. Když se pak v roce 1994 začala vyjednávat nová kolektivní smlouva (ta, která vedla k výluce 1994-95), hráči už neprosili. Kladli se podmínky. Pro generaci Gretzkyho nebo Lemieuxe byla účast na OH osobní prioritou. Goodenow ji použil jako hlavní motivační prvek pro hráče, aby vydrželi tvrdý boj s majiteli.

Rozebírat podrobnosti okolo výluky v sezóně 1994-95 a podpisu nové kolektivní smlouvy je téma na samostatný článek, proto výsledek shrňme do citátu: „Dáme vám vaši olympiádu v Naganu a v Salt Lake City, ale vy nám za to podepíšete platové stropy pro nováčky a omezení arbitráží.“

Tento model – tedy že olympiáda je součástí „balíčku“ při vyjednávání o penězích – funguje dodnes. I aktuální návrat hráčů NHL pro rok 2026 je výsledkem prodloužení kolektivní smlouvy z doby pandemie. 

Epilog 

Zatímco Alan Eagleson v roce 1986 hráče zaprodal a John Ziegler je v roce 1992 podcenil, teprve přerod NHL v tvrdou korporaci po roce 1992 paradoxně umožnil, aby olympiáda přestala být „charitou“ a stala se součástí kolektivní smlouvy – tedy obchodní záležitostí, která sice hokejisty stojí část peněz, ale vrací jim národní hrdost a možnost stát se skutečnými globálními ikonami.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter