Nagano 1998: Den, kdy Kanada odepsala svého Mesiáše

Když v roce 1995 utichly zbraně v nejdelší výluce historie NHL, v nové kolektivní smlouvě zůstal vítězný otisk hráčské asociace: právo startovat pod pěti kruhy. Kanada, posílená pocitem neohroženosti, měla poprvé možnost vyslat do světa to nejlepší, co kdy drželo hokejku. Jenže cesta z jednacích síní NHLPA na japonský led se místo oslavy hokeje změnila v šachovou partii plnou kontroverzí.

Fanoušci očekávali defilé legend, ale generální manažer Bobby Clarke se rozhodl pro nebezpečný experiment. Zatímco kolektivní smlouva hráčům účast zaručila, Clarkeovo pojetí „týmové chemie“ ji mnoha vyvoleným vzalo. Sestavování kanadské nominace pro Nagano 1998 se tak stalo prvním testem nové éry, který ukázal, že mít k dispozici všechny hvězdy je pro management stejným požehnáním jako prokletím.

Architekt Clarke

Sestavování kanadského „Dream Teamu“ pro Nagano 1998 bylo v Kanadě sledováno s podobnou intenzitou jako volby premiéra. Očekávání byla gigantická. Kanada poprvé po desetiletích mohla vyslat to nejlepší a nikdo nebral nic jiného než zlato. 

Hlavní slovo měl Bobby Clarke, tehdejší generální manažer Philadelphie Flyers (známý jako drsný vůdce "Broad Street Bullies" ze 70. let). A právě jeho nátura se do výběru otiskla víc, než bylo zdrávo. Clarke totiž k výběru přistoupil jako ke stavbě týmu pro play-off NHL, nikoliv pro široké mezinárodní kluziště.

Šokující kapitán

Prvním velkým kontroverzním rozhodnutím bylo jmenování kapitána. Místo legendárního Waynea Gretzkyho nebo respektovaného Raye Bourquea či Stevea Yzermana vybral Clarke čtyřiadvacetiletého Erica Lindrose (svého hráče z Philadelphie).

V Kanadě to bylo vnímáno skoro jako svatokrádež. Přestože byl Lindros v té době zřejmě fyzicky nejdominantnějším hráčem světa, nerespektování hierarchie, zejména vůči Gretzkymu, vytvořilo v týmu zvláštní pnutí. 

“Big E”, jak se Ericu Lindrosovi říkalo, byl pod obrovským tlakem. Věděl, že nejméně polovina Kanady (a možná i někteří spoluhráči) si myslí, že kapitánem má být Gretzky nebo Messier, kdyby tedy jel.

Gretzky, největší hráč všech dob, nesl roli asistenta se svou typickou noblesou, ale v Kanadě to vřelo. Mnozí to vnímali jako neúctu k „The Great One“. 

Když pak v osudném semifinále proti Haškovi nechal trenér Marc Crawford Gretzkyho sedět na střídačce během samostatných nájezdů, stala se z této volby kapitána a hierarchie týmu národní tragédie.

Mesiáš v izolaci

Největší šok v hokejovém světě vyvolalo opomenutí Marka Messiera. „The Moose“ (Los), což byla Messierova přezdívka, byl v té době úřadujícím symbolem vůdcovství. S šesti prsteny pro vítěze Stanley Cupu a aurou neporazitelnosti byl pro fanoušky i experty neoddiskutovatelnou volbou.

Clarke se však rozhodl jinak. Argumentoval jeho věkem (Messierovi bylo 37) a klesající rychlostí na širokém evropském kluzišti.

„Bylo to nejtěžší rozhodnutí, jaké jsem kdy musel udělat,“ přiznal tehdy Clarke. „Ale cítili jsme, že potřebujeme mladší a rychlejší hráče.“

Vynechání Marka Messiera z nominace pro Nagano nebylo jen sportovním rozhodnutím, byl to kulturní šok, který navždy změnil to, jak se v Kanadě pohlíží na hokejovou hierarchii a roli „vůdcovství“. A pro Messiera to byl moment, kdy se jeho aura „nedotknutelného lídra“ poprvé vážně otřásla.

Palcové titulky: Šok a nepochopení

To ráno, 29. listopadu 1997, se v Kanadě zastavil čas. Když Bobby Clarke v Torontu předstoupil před mikrofony, aby přečetl seznam 23 jmen, která měla v Naganu poprvé v historii pod pěti kruhy reprezentovat nejlepší ligu světa, nikdo nečekal, že největší zprávou bude jméno, které nezazní.

Kanadské deníky druhý den nešetřily emocemi. Zatímco některé se snažily o analýzu, jiné byly v otevřeném šoku.

The Toronto Star: "NO MOOSE! Clarke Leaves Messier Off Olympic Roster" (Žádný Moose! Clarke nechal Messiera mimo olympijskou soupisku) 

The Vancouver Sun: "Messier Snubbed: The Captain of the Canucks is Not Deemed Good Enough for Canada" (Messier potupen: Kapitán Canucks není považován za dost dobrého pro Kanadu) 

Edmonton Journal: "The Heart is Ripped Out: Canada Goes to Nagano Without Its Leader" (Srdce je vyrváno: Kanada jede do Nagana bez svého vůdce)

Messierovo vyřazení z nominace pro Nagano nelze vnímat izolovaně jen jako rozhodnutí Bobbyho Clarka. Bylo totiž nerozlučně spjato s tehdejším děním v metropoli Britské Kolumbie. Kontext Messierova působení ve Vancouveru Canucks je pro pochopení tohoto „národního šoku“ klíčový, protože právě tam se začala drolit aura jeho neporazitelnosti.

„Spálená země“ ve Vancouveru 

Léto 1997. Mark Messier opouští New York jako král a podepisuje lukrativní smlouvu s Vancouverem. Očekávání byla obrovská – měl být tím posledním dílkem skládačky. Místo toho se však stal symbolem nejtemnější éry klubu.

Messierův příchod provázela řada kontroverzí. Prakticky ihned po příchodu do Vancouveru „sebral“ kapitánské céčko miláčkovi místních fanoušků Trevoru Lindenovi. Fanoušci to vnímali jako neúctu k muži, který za klub krvácel (doslova ve finále 1994 právě proti Messierovi).

Jejich přízeň si nezískal ani tím, že si přivlastnil své oblíbené číslo 11, které však bylo v klubu neoficiálně vyřazeno na počest zesnulého Wayna Makiho.

A tomu všemu nepřispěla ani herní a výsledková krize, kterou klub procházel. V době nominace (prosinec 1997) měl Vancouver katastrofální sezónu a Messierova čísla i herní projev byly daleko za jeho standardem. Canucks se pod Messierem trápili. Místo lídra, který pozvedne tým, působil Messier jako stárnoucí veterán, který už nestačí tempu moderní NHL.

Clarke tehdy pro zámořská média (včetně The Hockey News) naznačoval, že Messier vancouverskou krizí „ztratil svůj lesk“. Clarke se obával, že pokud Messier nedokáže ukočírovat kabinu Canucks, mohl by jeho silný charakter v olympijském týmu plném hvězd nadělat víc škody než užitku, pokud by neměl výsadní postavení.

Největším paradoxem celé nominace byl fakt, že zatímco „Mesiáš“ Messier zůstal doma, Trevor Linden, kterého Messier ve Vancouveru sesadil z trůnu, se do Nagana podíval.

Pro kanadskou veřejnost to byla hořká pilulka. Linden byl vnímán jako onen Clarkeův „dělník“ (role player), zatímco Messier byl odepsán jako „příliš starý a drahý symbol selhávajících Canucks“.

Messier se o svém vyřazení dozvěděl v hotelovém pokoji v Torontu. Říká se, že to byla jedna z mála chvil, kdy tento „železný muž“ neskrýval slzy. Pro Kanadu to byl konec jedné éry. Král byl sesazen dřív, než stačil v Naganu vůbec nastoupit na led. 

„Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem zklamaný. Hrát za Kanadu na první takové olympiádě byl můj sen. Ale tým je vybraný a já ho budu podporovat. Bolí to, ale takový je hokejový život.“

Kult dělníka: Případ Rob Zamuner 

Pokud Messierovo opomenutí vyvolalo hněv, nominace Roba Zamunera vyvolala zmatení. Zamuner byl poctivý defenzivní útočník Tampy Bay, ale v kontextu olympijského turnaje „best-on-best“ působilo jeho jméno vedle Sakica či Yzermana jako chyba v tisku.

Clarke byl posedlý myšlenkou „role players“. Věřil, že na velkém ledě potřebuje specialisty na bránění a oslabení.

Zamuner byl vybrán jako specialista na defenzivu. Problém byl v tom, že „vzal místo“ hokejovým géniům jako Messier nebo Francis. Když pak Kanada v semifinále proti Česku nedokázala dát gól a vypadla po nájezdech, stal se Zamuner (nechtěně) terčem kritiky, že týmu chyběla ofenzivní kreativita.

Když se jeden z novinářů zeptal Clarkea přímo, zda se nebojí, že mu národ neodpustí, pokud Zamuner z Nagana „nepřiveze“ víc než Messier, Clarke odpověděl svou typickou arogancí:

„Nestavím tým pro fanoušky, stavím tým, aby vyhrál na velkém ledě. A na velkém ledě potřebujete nohy, ne jméno.“

Historie mu nakonec za pravdu nedala. Nohatý Zamuner sice svou práci odvedl, ale v okamžiku, kdy Kanada v semifinále psychicky kolabovala pod tíhou Haškovy dominance, Messierovo „vůdcovství“ na střídačce zoufale chybělo.

Kdo další se do letadla nevešel?

Bobby Clarke tehdy nestavěl tým podle hokejových kartiček, ale podle své specifické (a dnes už víme, že poněkud zastaralé) vize „moderního hokeje pro široké kluziště“. Chtěl hráče, kteří soupeře přetlačí, zastraší a ubrání. Jenže Nagano nebylo o zastrašování. Bylo o disciplíně, o mezinárodních pravidlech (kde se pískal každý ostřejší zákrok) a o prostoru. Messier byl nejviditelnější obětí, ale seznam „poražených“ byl plný budoucích členů Hokejové síně slávy.

Pokud Messierovo vyškrtnutí byla rána do srdce, vynechání hráčů jako Francis, Gilmour, Oates nebo Niedermayer bylo doslova amputací hokejového mozku a křídel.

Intelektuální elita mimo hru

Ron Francis byl v té době čtvrtým nejproduktivnějším hráčem historie. Adam Oates byl pravděpodobně druhým nejlepším nahrávačem ligy, hned za Gretzkym. Proč tito dva nejeli do Nagana? 

Clarke se domníval, že na velkém ledě v Naganu bude potřeba hlavně „bruslení a přímočarost“. Francis i Oates byli mistři tempa, hráči, kteří hru zpomalovali a tvořili ji svou genialitou. Navíc se bál, že by v týmu bylo příliš mnoho centrů, kteří vyžadují hodně času na puku. 

„Máme Gretzkyho a Sakica, máme Yzermana. Kolik mozků jeden tým unese, než přestane bruslit?“ zněla tehdejší (poněkud absurdní) logika managementu.

Oproti tomu vynechání veterána Douga Gilmoura by se dalo nazvat největší strategickou chybou z hlediska „charakteru“. Gilmour byl v té době zosobněním play-off hokeje. Malý, drzý, ale nesmírně efektivní v defenzivě i ofenzivě. Jeho schopnosti vyhrávat důležitá vhazování a otrávit hru soupeřovým hvězdám (jako byl Jaromír Jágr) byly přesně tím, co Kanadě v osudném semifinále chybělo.

Ani elitní bruslař se nevešel

Pokud Clarke argumentoval „rychlostí a bruslením“, pak je vynechání Scotta Niedermayera naprosto neobhajitelné. V roce 1998 byl Niedermayer zcela určitě jedním nejlepších bruslařů mezi obránci na světě.

Přednost dostali veteráni jako Al MacInnis, Ray Bourque nebo defenzivní specialisté jako Adam Foote a Scott Stevens. Management se bál, že Niedermayer je „příliš mladý a příliš ofenzivní“. Tento omyl se naplno projevil v zápase s Čechy a Finy, kdy kanadská obrana působila těžkopádně při zakládání útoků proti vytaženému napadání.

Tvořivý bek se dočkal o čtyři roky později, kdy patřil ke klíčovým postavám kanadského týmu při cestě za vysněným zlatem.

Původně v nominaci nechyběla ani superhvězda Paul Kariya, který byl v té době na vrcholu sil. Jen pár dní před olympiádou ho však brutálním krosčekem do hlavy vyřadil ze hry americký bek Gary Suter. Kariya utrpěl těžký otřes mozku a do Nagana neodcestoval, což byla pro kanadskou rychlost na křídle fatální rána.

Epilog

Historie NHL nám často ukazuje, že „nejlepší tým na papíře“ málokdy vyhrává turnaje „best-on-best“. Nagano 1998 však bylo opačným extrémem – pokusem postavit „správný tým“ místo toho nejlepšího. Dodnes tato nominace slouží jako varování pro všechny generální manažery před nadcházejícími turnaji (včetně návratu NHL na olympiádu v roce 2026).

Vyškrtnutí Messiera, Francise nebo Niedermayera nebylo jen chybou v nominaci, bylo to nepochopení moderního hokeje. Kanada se z tohoto „krizového vývoje“ poučila nejlepším možným způsobem.

O čtyři roky později v Salt Lake City už tým neskládal tvrdohlavý generál, ale Wayne Gretzky – muž, který pochopil, že na největším pódiu světa nemůžete nechat své nejlepší umělce sedět v hledišti. Do mužstva neváhal vzít bývalého soka, v té době už veterána Maria Lemieuxe, který hrál v cestě za zlatem klíčovou úlohu.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter