bahis siteleri

NHL.cz na Facebooku

Než přišli Connor a Leon: Phil Esposito & Bobby Orr, bostonské celebrity

23. ledna 2022, 19:00

Jiří Lacina

Možná si to ne každý uvědomuje, ale NHL prožívá mimořádnou epochu. Píšou ji Connor McDavid a Leon Draisaitl, kteří několikátý rok po sobě okupují čelo produktivity. Výjimečnost jejich počínání podtrhuje fakt, že jsou oba z jednoho týmu.

V následujícím seriálu si připomeneme další historicky dominantní dvojice z jednoho mančaftu. Podmínkou je, že by nemělo jít pouze o jednu sezónu, ale opakované souboje na vrcholu nejprestižnější individuální statistiky.

Bobby Orr

Bruins si rodáka z Parry Sound smluvně zavázali už ve čtrnácti letech. Objevili jej o rok dřív, když se kluboví skauti jeli podívat na jiné hráče, ale třináctiletý „wunderkind“ Orr je doslova ohromil. Už tehdy jej prý popsali jako „kombinaci Douga Harveyho a Eddieho Shorea“.

Do Bostonu přišel jako spasitel. Od samého začátku o tom nikdo nepochyboval. „Nový dotek naděje,“ abychom citovali dobové komentáře. Klubu, který nevyhrál Stanley Cup od roku 1941, měl dát novou identitu. A přesně to udělal. Předpoklady naplňoval ihned. „Pokud je Gretzky největší, pak je Orr nejtalentovanější hokejista všech dob,“ napsali o něm nedávno v Hockey News.

Hned ve své druhé sezóně dostal Norris Trophy pro nejlepšího obránce soutěže. Do výkladní skříně Orrových hokejových předností patřilo všechno. Zarputilost, smysl pro disciplínu, technika i naprosto ojedinělé bruslení. „Bruslil jako vítr,“ říkal spoluhráč John Bucyk. „Pokud ostatní bruslili, on po ledě létal,“ tvrdí sloupkařka ESPN Jackie MacMullen v dokumentu Big Bad Bruins and Bobby.

Jeden za všechny, všichni za jednoho

Boston se pod ním semknul. Obecně platí, že tak jako hraje váš nejlepší hráč, hraje obvykle celý tým. Bruins v sobě od konce šedesátých let snoubili šikovnost a bojovnost. Bobby Orr reprezentoval toto spojení ze všech nejlépe. Uměl to zamést vzadu, načež vzal puk a dovezl ho až do brány.

Nasazením a tvrdou hrou patřili k nejostřejším celkům v lize. Přezdívka Big Bad Bruins seděla. Byla to doba, kdy skákaly i při menších potyčkách na led celé střídačky (což později NHL pod přísnými tresty vymýtila). K dokonalosti dovedli tenhle styl Broad Street Bullies z Philadelphie, ani Bruins se ale nežinýrovali, pokud šlo o to seřezat soupeře. V týmu platila zásada: „Žádný z nás nebude bojovat sám. Nikdy!“

Když hned v prvním zápase v play off 1969 sestřelil Pat Quinn z Toronta u hrazení Bobbyho Orra tak tvrdě, že mu nejspíš způsobil otřes mozku a hráč musel být z ledu odnesen, hala doslova šílela. Quinn měl problémy opustit led. Mančaft se zdravě naštval. Soupeře ztrestal v několika bitkách a vypráskal ho i gólově. Nadílka 10:0 byla hladkým vstupem do série, ze které Listy vyfičely po čtyřech zápasech. Mimochodem, Pat Quinn se ke kontroverznímu hitu vyjadřoval v televizi ještě po čtyřiceti letech. Dušoval se, že loket v něm nebyl.

Phil Esposito

O šest let starší Esposito přišel do Bostonu na konci Orrovy první sezóny 1966-67 při velkém trejdu několika hráčů z Chicaga, kde si za čtyři roky vybudoval reputaci solidního centra (23, 27, 21 branek). S Orrem nemohli být rozdílnější. Zatímco lehkonohý bek po ledě létal, těžkotonážník „Espo“ se spíš valil. Jeho rajónem byl předbrankový prostor, kde se obratně prosazoval. Své možnosti naznačil okamžitě, když dal v první sezóně 35 gólů a za Mikitou skončil druhý v ligovém bodování.

Trenér Harry Sinden si ho vzal po sezóně stranou a řekl mu: „Pětatřiceti gólů v první sezóně je fajn, ale ty máš na víc.“ Esposito zareagoval po svém. O rok později překonal jako první hráč v historii NHL 100 bodů, a to rovnou o parník. Zastavil se až na 126 bodech (49+77)! Orr tehdy s 64 body nezvykle zaostal, i tak to byl na svou dobu historicky nejlepší výkon mezi obránci v NHL.

A to všechno byl teprve začátek! Oba posouvali hranice do naprosto netušených oblastí. Pochopitelně, doba se měnila. NHL se v roce 1967 rozšířila a s novými týmy přišel i ofenzivnější hokej, ovlivněný také výkonnostními rozdíly mezi nováčky a starými kluby. Orr a Esposito se ovšem chopili příležitosti ze všech nejlépe. Konkurenci doslova drtili.

Nekrásnější roky

O rok později si role prohodili. Stephen Brunt o nich v té době v knize Searching for Bobby Orr píše, že „byli spíš rivalové než přátelé“. Veřejně o sobě ale nikdy nic zlého neřekli a třeba Esposito jednou prohlásil, že i kdyby vlastního spoluhráče nesnášel, na ledě za něj položí život. Na čele produktivity se každopádně v roce 1970 vyměnili. Orr vyhrál se 120 body, čímž téměř zdvojnásobil (!) svůj loňský bodový rekord mezi obránci. Esposito byl s 99 body druhý.

„New kid on the block“ na sebe strhával pozornost ze všech stran. „Když ho začínají sledovat i ostatní hráči, něco na něm musí být. Dřív sledovali mě,“ řekl k Orrovi tehdy dvaačtyřicetiletý Gordie Howe.

Byla to revoluce. Orr úplně změnil hru obránce, ačkoli si to nepřipouštěl: „Nemyslím, že jsem něco změnil. Prostě jsem hrál hru, kterou jsem miloval,“ řekl skromně. Ve dvaadvaceti letech pak předvedl patrně nejlepší individuální sezónu v dějinách ligy.

Získal třetí Norris Trophy pro nejlepšího beka soutěže. K tomu Hart Trophy pro MVP v základní části, Conn Smythe Trophy pro MVP v play off a jako první a dosud jediný obránce v historii také Art Ross Trophy za produktivitu. Navrch Stanley Cup, k němuž dovedl Boston po 29 letech.

Orrova dominance po celý ročník byla ohromující. Derek Sanderson o něm po jednom zápase play off řekl: „Viděli jste to sami. Bobby kontroloval puk asi čtyřicet minut. Víte, on ale není žádný sobec. Na těch zbylých dvacet minut ho ostatním pětatřiceti hráčům půjčil.“ Památná je také Sandersonova věta: „Když nevíte, co s pukem, dejte ho Bobbymu a nechte ho dělat, co umí.“

Fotka s Orrem letícím skrz brankoviště, poté co rozhodl prodloužení posledního finále, patří k nejcennějšímu odkazu zámořských hokejových dějin. Oslovené celebrity v již zmíněném dokumentu se trumfují: „Mám v kanceláři po stěnách spoustu fotek. Zásadně rodinu. Jedinou výjimkou je tenhle Bobby Orr,“ říká jeden. „U mě visí na stěně Ježíš, J. F. Kennedy a Bobby Orr,“ přidává se další.

Bruins vstoupili do své nejkrásnější éry. Hnací silou týmu byli jednoznačně Orr v obraně a Esposito s útoku. Hokej byl díky nim na začátku sedmdesátých let v Bostonu obrovsky populární. Úplně zastínil ostatní sporty, což se v Americe nestává často. Čekačka na vstupenky do Boston Garden připomínala fronty na barevné televize nebo simsony v totalitním Československu. Lidi na vstupenky ve frontách leželi ve spacích pytlích od tří hodin ráno!

Každý najednou chtěl hrát hokej. Dokonce i děvčata si hrála s kluky na ulici a s míčkem, všichni se chtěli podobat bostonským hvězdám. Orr a Esposito byli v uvolněné době přelomu šedesátých a sedmdesátých let nefalšovanými celebritami. Miláčky davů. Tým, jehož největším pařmenem byl bohém Derek Sanderson, spolu držel a uměl si užívat života i mimo led.

NHL je naše!

Pokud je Phil Esposito vzpomínán skrz památný projev během Série století, kdy vyjádřil lásku své zemi a rozzlobil se na fanoušky, kteří národní tým vybučeli, Bobby Orr byl mnohem zdrženlivější. Jeho spoluhráč z obranné dvojice Don Awrey o něm řekl: „V kabině je velmi tichý. Seděl jsem vedle něj, hrál jsem s ním tři roky, ale vlastně jsem ho vůbec nepoznal blíž. Na ledě byl tahounem, mimo led klidný. Pochybuju, že v týmu byl jediný člověk, který ho skutečně znal.“

V dalším sezóně 1970-71 si vzal Art Ross Trophy zpět Phil Esposito za fantastických 152 bodů (76+76), čím stanovil bodové i brankové rekordy, které překonal až Wayne Gretzky. Druhý Orr vylepšil své maximum na 139 bodů (37+102). Stále jde o nejlepší výkon mezi obránci, třebaže znalci éry Oilers dodnes spílají Glenu Satherovi, že odstavil Paula Coffeyho právě v momentě (138), kdy měl o patnáct let později možnost tento výkon překonat. Z ročníku 1970-71 musíme zmínit také Orrových +124. S ohledem na současnou vyrovnanost NHL zřejmě navždy nepřekonatelný zápis.

V dalších čtyřech sezónách bral Esposito tři Art Ross Trophy (1972, 73, 74), dohromady jich získal pět, Orr vyhrál ještě v roce 1975. Podruhé a naposled v historii ligy dokázal ovládnout produktivitu obránce. Výkony pokaždé vysoko přes sto bodů v době, kdy stovku dávali 2-4 hráči v lize. V roce 1972 si Bruins sáhli na další Stanley Cup, na což jejich následovníci navázali už jen v roce 2011.

Hořké konce

Ve druhé půlce sedmdesátých let (1975-79) už vedl Boston pozdější populární komentátor a také trenér Kanady na mistrovství světa 1981 Don Cherry. Oč méně měl v oblibě Evropany, o to větší obdiv vždycky choval k Bobbymu Orrovi. Rvalo mu srdce, když musel sledovat kulhajícího obránce, jak čím dál víc prohrává souboj se svým levým kolenem.

Zranil si ho už během druhé sezóny a bojoval s ním neustále. Obvykle se snažil vydržet se zaťatými zuby do léta, kdy podstoupil operaci. Ta ho připravila třeba o start ve Světové sérii 1972. Indisponován byl také na prvním Kanadském poháru 1976. Bruslil fakticky na jedné noze, přesto ho vyhlásili nejlepším hráčem turnaje (což těžce nesl Denis Potvin).

Stephen Brunt v životopisné knize o slavné „čtyřce“ nabízí myšlenku, podle níž nejvíc selhali lékaři. V každé době sebevědomí a zcela přesvědčení o svých schopnostech. Prakticky každou operaci Orra prohlašovali za úspěšnou a poslední. Bylo jich dvanáct. V současnosti aplikované artroskopické metody a konzervativnější přístup by koleno hokejisty zřejmě neponičily tolik jako v skalpel v sedmdesátých letech.

Phil Esposito ukončil svou éru v Bostonu v sezóně 1975-76, během níž byl vyměněn k newyorským Rangers. Když mu ráno na hotelu zaklepal Don Cherry na dveře pokoje, tušil, kolik uhodilo. „Jestli mi jdeš říct, že jste mě vyměnili, rovnou vyskočím tady z toho okna…!“ zaburácel. „Tak můžeš skočit,“ vzpomíná Cherry na vypjatou scénku v knize Hockey Stories and Stuff.

V New Yorku prožil Espo méně slavný, nicméně solidní podzim kariéry, když si ještě pět let držel zhruba bod na zápas. Orrova kratičká anabáze v Chicagu nestojí za zmínku. Tělo mu od nějakých osmadvaceti let další zátěž jednoduše nedovolilo. Bez ohledu na konce kariér oba jsou a navždy budou spjati s nejslavnější érou Bruins a jednou z nejzářivějších sportovních epoch celého Bostonu.

Předešlé díly:

Než přišli Connor a Leon: Stan Mikita & Bobby Hull, parťáci odjakživa
Než přišli Connor a Leon: Mario Lemieux & Jaromír Jágr, zlaté devadesátky
Než přišli Connor a Leon: Gordie Howe & Ted Lindsay - nejdřív kamarádi, pak rivalové


 

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.