NHL.cz na Facebooku

Než přišli Connor a Leon: Stan Mikita & Bobby Hull, parťáci odjakživa

23. listopadu 8:00

Jiří Lacina

Možná si to ne každý uvědomuje, ale NHL prožívá mimořádnou epochu. Píšou ji Connor McDavid a Leon Draisaitl, kteří několikátý rok po sobě okupují čelo produktivity. Výjimečnost jejich počínání podtrhuje fakt, že jsou oba z jednoho týmu.

V následujícím seriálu si připomeneme další historicky dominantní dvojice z jednoho mančaftu. Podmínkou je, že by nemělo jít pouze o jednu sezónu, ale opakované souboje na vrcholu nejprestižnější individuální statistiky.

Stan Mikita a Bobby Hull

V době totální nadvlády Montrealu a Toronta pro ně nebylo snadné se s Chicagem prosadit. Přesto mají nezpochybnitelnou zásluhu na povstání Blackhawks z popela. Ze suterénu nejlepší ligy světa vyvedli Jestřáby právě tihle dva.

První se narodil na Slovensku jako Stanislav Gvóth a do Kanady odešel coby dítě; druhý je čistokrevným Kanaďanem, rodákem z Point Anne v Ontariu. Bobby Hull, přezdívaný „Golden Jet“, byl patrně jednou z prvních globálních hvězd ledového sportu. Mohl se jí stát už Maurice Richard, kdyby nebyl tak obtížně přijímán mimo frankofonní kanadskou komunitu. Špatná angličtina a zamračená tvář z něj nedělala zrovna kluka z plakátu. Hull měl charisma, široký úsměv i dokonalou figuru. K tomu všemu fantastickou střelu.

Sport se za jeho éry víc komercionalizoval. Příležitost dostal v mnoha reklamách. V létě 1961 se v časopise Time objevila fotka, kde Bobby na domácí farmě v Ontariu pomáhá do půl těla svlečený se sklízením sena. Bylo mu 23, ale už měl muskulaturu chlapa. „Nikdy jsem nepotřeboval zvedat činky, mně stačilo seno. Popravdě mě ta fotka hodně proslavila,“ říká ve své knize Golden Jet. V roce 1968 se objevil rovnou na obálce Time, tentokrát s dovětkem „Bobby Hull - Nejrychlejší střela v nejrychlejší hře.“ Bratr Dennis napsal o Bobbym dokonce báseň „Mr. Charisma: Muž zbožňovaný davy“.

Za patnáct let ve Windy City nastřílel 604 branek, což je dodnes platný klubový rekord. Pro představu: druhý Stan Mikita 541, třetí Patrick Kane 410. A to Hull nehrál hokej v době, kdy se góly dávaly zrovna snadno. Průměr 5,5 – 6,0 gólu na zápas byl mírně nižší než dnes (posledních pět sezón 5,95 – 6,00).

Stan Mikita se narodil ve slovenských Sokolčích a kdyby tam zůstal, nikdy by hokej nehrál. „Do osmi let jsem nevěděl, co to je,“ přiznává v životopisné knize Na věky Černým Jestřábem. „Viděl jsem sice sousedovic děti hrát hokej na rybníku, ale nijak mě to nechytlo.“

Zimní hře propadl až v Kanadě, kam si ho odvezli bezdětná teta Anna a strýc Joe. V mládí se ale věnoval více sportům, včetně lakrosu a amerického fotbalu. Mimochodem, ve dvanácti letech se právě u fotbalu potkal s pozdějším spoluhráčem. „Tam jsem narazil na chalana, který se pak stal slavným. Jmenoval se Bobby Hull,“ říká Mikita ve své biografii.

Za Chicago začal pravidelně hrát od sezóny 1959-60, kdy mu bylo devatenáct. O rok starší Bobby Hull ho předběhl o dvě sezóny, debutoval v osmnácti. Jejich sportovní cesty se prolínaly jakoby odjakživa. Hokejově se znali už z působení v juniorech, kde spolu hráli za St. Catharines Teepees.

„Sešli jsme se v jedné škole, dělali jsme spolu i jiné sporty. Nakonec jsme skončili v Teepees v jednom útoku, ačkoli Stana tam vzali až rok po mě. Rudymu Pilousovi každopádně brzo došlo, že jsem příliš tupý hrát centra a Stan příliš chytrý, aby hrál křídlo. Tak mě přehodili nalevo a Stana dali doprostřed. Na těch postech už jsme zůstali po zbytek kariéry,“ vzpomíná na společné začátky Hull.

Naplno rozvinuli svůj talent pochopitelně až na nejvyšším fóru, jímž byla v hokejovém světě vždycky NHL. Hull vynikal střelou. Mikita tvořivostí a původně také značnou agresivitou a drzostí, se kterou snadno narážel. Na srážku s Gordiem Howem nezapomněl nikdy. Poté, co mu v rohu způsobil krvavé zranění, k němuž přidal pár ostrých poznámek, počkal si na něj Howe v dalším zápase, kde sestřelil Mikitu tak, že se zcela dezorientovaný po čtyřech dobelhal a usedl na soupeřovu střídačku!

„Tehdy se říkalo, že vám zvoní v uších. Dnes se to nazývá otřes mozku. Už mi opravdu nebylo třeba připomínat, kdo je Gordie Howe,“ pochopil začínající slovenský útočník.

Mezi tahouny Hawks se oba zařadili poměrně rychle. „V Chicagu se z něj stal nejlepší hokejista všech dob bez rozdílu hmotnosti. I se svými proporcemi byl jedním z nejdrsnějších hráčů v lize. Tehdy ještě nebyli žádní ochránci, museli jste se o sebe postarat sami,“ poklonil se Mikitovi Hull. 

Vztah spolu měli pohodový, aspoň to vždycky tvrdili. „Nevím, proč o nás někteří lidé šířili, že nejsme kamarádi, ale sokové. Nic nebylo vzdálenější pravdě,“ dušoval se Hull. V Chicagu spolu nicméně v jednom útoku už tolik nehráli. V NHL nebylo obvyklé koncentrovat všechnu sílu do jedné formace. „Měli jsme tím komplikovat situaci soupeři, ale těžko říct. Kdybychom spolu hráli víc, to by byl teprve rachot! Stan uměl najít spoluhráče i po tmě.“ 

Také Mikita měl na hvězdného Kanaďana jen ty nejlepší vzpomínky. V první sezóně obývali s dalšími dvěma spoluhráči ve čtyřech apartmán v západním předměstí Berwynu. „S Bobbym jsme byli svobodní a tak jsme se flákali. Bobby byl mladý a fešný, neměl problém navazovat známosti; určitě víte, co tím myslím. Ani já nemůžu říct, že by mi společnost v bytě dělal jen Bobbyho kufr,“ odkrýval s odstupem bujaré mládí Mikita.

Sedmkrát produktivita, jedinkrát pohár

V šedesátých letech jim NHL ležela u nohou. Souboj o čelo produktivity si doslova přivlastnili. Hull ji vyhrál třikrát, k tomu byl sedmkrát nejlepším střelcem ligy. Mikita získal Art Ross Trophy pro nejlepšího hráče bodování čtyřikrát. Jediný, kdo se mezi ně v sezónách 1959-1968 dokázal vklínit, byli jednou Bernie Goeffrion a jednou Gordie Howe. Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče základní části brali každý dvakrát.

V roce 1966 překročil Hull jako první hokejista v historii hranici 50 branek za sezónu. Na celkových 54 zásahů mu stačilo 65 utkání (v pěti chyběl). Dosavadní maximum Maurice Richarda a „Boom Boom“ Geoffriona mělo hodnotu rovných 50 branek. Když vstřelil Hull 12. března 1966 v domácí Chicago Stadium rekordní 51. gól, diváci mu tleskali ve stoje několik minut v kuse.

Je vlastně paradoxní, že Stanley Cup vybojovali pouze jednou a ještě k tomu na počátku svých kariér. Vítězný rok 1961 byl pro Chicago jediným úspěšným v předlouhém období od roku 1938 do příchodu Patricka Kanea s Jonathanem Toewsem (2010, 13, 15).

Jako řada mladých hráčů se také Stan Mikita po prvním triumfu hluboce mýlil: „Po dvou sezónách v klubu jsem si myslel, že teď budeme vyhrávat jako na běžícím pásu. Že vyhrajeme ještě několikrát. Po letech jsem se o tom bavil s Bobbym, přiznal se, že měl podobné pocity. Po dlouhém období temna byl hokej v Chicagu velmi populární. Myslel jsem, že jsme dynastie. Kéž by to bývala pravda! Další pohár už jsme s Blackhawks nezískali.“

Dodejme, že zatímco Mikita dohrál kariéru v Chicagu, kde strávil neuvěřitelných 22 let, Hull se po patnácti sezónách nechal zlákat nabídkou z WHA. Pětiletý kontrakt s Winnipegem na 2,25 miliónu dolarů byl na svou dobu rekordní. Milión tvořil podpisový bonus, na který se skládaly všechny kluby v lize. Po pádu WHA zakončil kariéru v roce 1980 opět v NHL. Dohromady nastřílel v obou soutěžích 913 branek (610 v NHL, 303 ve WHA).

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.

'];