OHLÉDNUTÍ: Paul Coffey – toulavá kariéra bruslařského fantóma

Přesně před šedesáti lety se ve Westonu, poblíž kanadské metropole Toronta, narodil jeden z nejunikátnějších hráčů hokejové historie. Paul Douglas Coffey. Do paměti fanoušků nejrychlejší kolektivní hry světa se zapsal ladným stylem bruslení a neskutečnou rychlostí. Nezpůsobil revoluci ve hře obránců jako Bobby Orr, byl to však on, kdo převzal pochodeň poté, co Orra jeho křehká kolena donutila předčasně ukončit hvězdnou kariéru.

Začátky v Edmontonu

Barry Fraser, tehdejší hlavní skaut edmontonských Oilers, odvedl na přelomu osmdesátých let pro svého chlebodárce skvělou práci. Svými radami pomohl vystavět základ dynastie Oilers, dynamického týmu, který v ofenzivních osmdesátkách doslova terorizoval celou NHL.

V telefonickém draftu roku 1979 získal z 21. pozice beka Kevina Lowea a v dalších kolech třeba Marka Messiera nebo Glenna Andersona. O rok později získal nejen Jariho Kurriho a Andyho Mooga, ale svou první volbu použil k tomu, aby jako celkově šestého vyvolal jméno téměř stokilového pořízka, který po juniorském ledě doslova létal. Byl jím Paul Coffey, obránce týmu Kitchener Rangers z ontarijské juniorské ligy.

„Být u Oilers pro mě znamenalo velkou šanci hrát v mladém talentovaném týmu,“ vzpomínal Coffey v rozhovoru s novinářem Joe Pelletierem. „Vždy jsem byl dobrým bruslařem, ale v juniorském věku jsem nehrál až tak ofenzivně jako teď na profesionální úrovni. Byl to styl, který po mě Glen Sather chtěl.“

„Mým prvním parťákem byl Gary Lariviere a ten mi dodal hodně sebevědomí. Pokaždé, když jsem byl na ledě, měl jsem zelenou k podpoře útoku. Potom s Charliem Huddym jsme to posunuli ještě na vyšší úroveň. Umožnil mi hrát stylem, který po mě chtěli. Charlie byl velmi dobrý obránce a při zápasech jsme si užili spousty zábavy.“

Že se Fraser ve svém odhadu nespletl, bylo jasné již druhou sezónu. V té první se Coffey ještě trochu hledal, zaznamenal 32 bodů za 9 branek a 23 přihrávek, ale už v té následující bodově doslova explodoval. S 89 body byl nejproduktivnějším obráncem celé ligy, byl zvolen do druhého All Star týmu a zahrál si i ve svém prvním Utkání hvězd.

Body, body, body…

Titul nejlépe bodujícího beka soutěže si udržel i v následujících čtyřech sezónách. Jeho 48 vstřelených branek ze sezóny 1985-86 je doposud nepřekonaným rekordem mezi obránci. A při pohledu na střeleckou potenci současných strážců modré čáry asi i nadlouho zůstane.

Ve zmiňované sezóně přidal k rekordnímu gólovému zápisu také 90 asistencí, což dělá v součtu cifru 138 bodů. To je jen jeden bod od rekordního zápisu fenomenálního Bobby Orra. Právě tady akcelerovaly neshody s Glenem Satherem, jenž nechal Coffa v závěru sezóny sedět a patrně mu tak znemožnil rekord překonat. Stobodovou hranici překonal ve své kariéře celkem pětkrát a spolu s bostonskou legendou jsou historicky jedinými obránci, kteří tuto metu pokořili více než jedenkrát. 

V dresu edmontonských Olejářů pozvedl celkem třikrát nad hlavu slavný Stanley Cup. Při tažení za druhým pohárem v roce 1985 nasbíral v 18 zápasech 37 bodů za 12 branek a 25 asistencí a + 26 bodů v tabulce pravdy. Všechny uvedené hodnoty jsou dodnes platné rekordy v kategorii obránců.

Sedmý finálový zápas v play-off roku 1987 byl také zároveň jeho poslední v dresu s kapkou oleje na prsou. Po neshodách s trenérem a generálním manažerem Satherem byl vyměněn do Pittsburghu Penguins, kde se v jednom dresu potkal s další hokejovou superstar Mariem Lemieuxem. I díky přesným pasům svého elitního beka se božský Mario v sezóně 1988-89 na jeden bod přiblížil hranici 200 kanadských bodů.

Mezinárodní turnaje

Ačkoliv nikdy nebyl považován za defenzivního hráče, zas takovou pohromou pro vlastní obranné pásmo, jak líčí někteří jeho kritici, nebyl. Vzpomeňme památný okamžik ze semifinále Kanadského poháru 1984, kdy se na něj v prodloužení se sovětskou sbornou hrnula v brejku dvojice Varnakov-Kovin. Coffey vystihl křížnou přihrávku a rozehrál útočnou akci, na jejímž konci byla jeho střela, kterou za záda brankáře Myškina tečoval Mike Bossy.

Zlomový moment v čase 1:15:

Zúčastnil se nakonec celkem tří Kanadských pohárů (1984,1987 a 1991) a jednoho Světového poháru (1996). Mimo rok 1987 byl vždy nejproduktivnějším obráncem turnaje. V roce 1990 vedl jako kapitán reprezentaci javorového listu na mistrovství světa ve Švýcarsku.

Styl hry

Jako ofenzivní zadák měl dokonalé vedení puku, perfektně četl hru a když k tomu připočteme skvělé bruslení, není divu, že se soupeřovým obráncům točila hlava, když museli kromě útočníků ještě hlídat Coffeyho smrtící výpady.

Co stálo za jeho bruslařským uměním?

Samozřejmě spousta dřiny v ranném věku, včetně krasobruslařských tréninků. Ale nejenom to. Coffey nosil brusle o několik čísel menší, než byla jeho velikost nohou. Na jednu stranu to bylo bolestivé, ale na druhou tím zvyšoval cit pro správný skluz. A právě na dokonalém skluzu bylo založeno Coffeyho bruslení.

Zatímco většina skvělých bruslařů, jako například v minulosti Orr nebo v současnosti McDavid, drtila protihráče rychlostí, tak u Coffeyho to vypadalo, jako kdyby pronikal skrz ně. A to s neuvěřitelnou lehkostí a grácií, jako dokonale naostřený nůž máslem.

Legendární Bobby Orr jednou pro Edmonton Journal vzpomínal, jak mu jeho otec poté, co viděl Coffeyho při Kanadském poháru 1987, řekl: „Viděl jsi, jak bruslí Coffey? Je lepší bruslař, nežj si býval ty.“ Osminásobný vítěz Norrisovy trofeje pro nejlepšího obránce a jeden z nejlepších bruslařů historie se jen nejistě zeptal: „Ale blížil jsem se mu, ne?“

Devadesátá léta

V prosinci 1990 zaznamenal svůj 1000. bod v kariéře. Stačilo mu na to pouhých 770 zápasů, což z něj dělá historicky nejrychlejšího „tisícovkaře“ mezi beky.

V sezóně 1990-91 pomohl Tučňákům k zisku historicky prvního poháru. Další sezónu byl vyměněn do Los Angeles Kings, aby se následně stěhoval k Rudým křídlům do Detroitu. Zde vydržel necelé čtyři sezóny. Především zkrácený ročník 1994-95 se mu vyvedl náramně. Ve 45 zápasech nasbíral 58 bodů a získal svou třetí trofej pro nejlepšího beka soutěže.

Stejně jako v Pittsburghu, tak i v Detroitu se potkal s trenérskou legendou Scottym Bowmanem a v obou případech to pro něj nevěstilo nic dobrého. Bowmanovi jeho útočný styl nevoněl, Coffeyho podroboval časté kritice a poté, co se mu nevyvedla série play-off 1996 proti Coloradu, byly jeho dny v Motownu sečteny. Následovala výměna do Hartfordu a pak v rychlém sledu zastávky ve Philadelphii, Chicagu a Carolině.

Závěr kariéry

V roce 2000 podepsal jako volný hráč bostonským Medvědům, ale i díky zranění zde stihl odehrát pouze 18 utkání, než se rozhodl ukončit svou bohatou a úspěšnou kariéru. Řečí čísel se jedná o1409 odehraných zápasů v základní části, 1531 bodů za 396 branek a 1135 asistencí. V play-off stihl 194 utkání, ve kterých nasbíral 196 bodů (59+137). Vlastní čtyři prsteny za vítězství ve Stanleyově poháru (3x s Edmontonem, 1x s Pittsburghem). Osmkrát byl na konci sezóny zvolen do týmu hvězd (All-Stars Team). V roce 2004 byl uveden do hokejové Síně slávy v Torontu.

Odešel nenápadně. Bylo to skoro, jakoby nikdo ani nevěděl, že je pryč. Žádné oslavné chorály, potlesky ve stoje nebo děkovné proslovy. Žádná tisková konference, kde by utíral slzy opírajíce se o milující manželku. Smutné, zdálo by se. Nikoliv však pro Coffeyho.

„Ne každý může odejít jako Wayne Gretzky. Určitě byste chtěli být oceněni za svou kariéru, ale jelikož jsem plachý člověk, tak mi tento způsob tichého zavření dveří vyhovoval,“ svěřil se legendární bek v roce 2003 deníku Calgary Herald.

V posledním roce jeho kariéry jej v historických tabulkách překonal Ray Bourque. Další legenda mezi strážci modré čáry. Při pohledu na bodové přírůstky jejich současníků lze téměř s jistotou říct, že se pořadí nejproduktivnějších beků ještě dlouho měnit nebude.

„Nejsem zklamaný, že mě Ray překonal. Byl to samozřejmě skvělý hráč. Není ostuda být druhý za Rayem Bourquem. V čemkoliv. Co mě mrzí, je to, že jsem nebyl schopný více bojovat. Okolnosti způsobily, že jsem nepracoval tak tvrdě, jak bych měl.“   

Coffeyho kariéra možná v závěru poněkud skomírala. Past ve středním pásmu hru v druhé polovině devadesátých let hru totálně změnila, bezstarostná ofenzíva z předchozí dekády byla pryč a pro svobodomyslného bruslařského elegána, který se rád po ledě jen tak „potuloval“, nastaly krušné časy.

Týmy jako by najednou nevěděly, co s ním. Na jednu stranu by rády využily jeho ofenzivní schopnosti, hokejové myšlení, přesnou a včasnou přihrávku. Na druhou stranu už byla hra svázána propracovanou taktikou, která ji významně zpomalila, což byl pro Coffeyho problém. Čím byla hra rychlejší, tím byl jeho herní přínos větší a naopak.

Kolik prošel týmů a jak jeho kariéra skončila, však není podstatné. Pro většinu fanoušků zůstane navždy Olejářem. Nespoutaným a možná až nespravedlivě talentovaným bruslařem, jehož hokejové schopnosti posouvaly i ty největší hokejové velikány o stupínek výš.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter