NHL.cz na Facebooku

OHLÉDNUTÍ: Spojení obránce a Art Ross Trophy? Pouze dvakrát v historii

26. dubna 8:32

Radek Černý

Jediným bekem, který kdy v historii vystoupal až na pomyslný vrchol produktivity, a dostalo se mu cti potěžkat si trofej Arta Rosse, byl legendární Bobby Orr. Tento kousek se mu povedl hned dvakrát. Prestižní trofej vyfoukl útočníkům v sezónách 1969/70 a 1974/75. Na podobný historický moment tak čeká liga již skoro půl století. O produktivní beky není nouze, ale výčet těch, kteří se dokázali protlačit alespoň do první desítky ligového bodování, není nikterak rozsáhlý.

Začít můžeme třeba v padesátých letech, kdy produktivitě beků vládla trojice Red Kelly, Bill Gadsby a Doug Harvey. Především Kelly vynikal přesnou střelou a jako jediný dokázal pravidelně střílet 15 či více branek. I díky tomu se několikrát protlačil do první desítky bodování. Detroitu pomohl ke čtyřem titulům a v roce 1954 získal historicky první Norrisovu trofej pro nejlepšího beka ligy.

Po přestupu do Toronta se přeškolil na centra a pomohl stvořit střeleckou hvězdu Franka Mahovliche. S Torontem získal další čtyři poháry a má tak celkově osm prstenů, nejvíc z hráčů, co nikdy nehráli za Montreal Canadiens.

V sezóně 1964/65 se mezi desítku nejproduktivnějších hráčů vešel i obránce Pierre Pilote. Legenda zadních řad chicagských Jestřábů zaznamenala 14 branek a 45 asistencí, což mu v součtu vyneslo nejenom 59 bodů a osmé místo v bodování ligových hráčů, ale i třetí trofej pro nejlepšího obránce soutěže v řadě. O čtyři roky dříve pomohl svému týmu k zisku Stanleyova poháru.

Number four, Bobby Orr

A pak se na scéně objevil fenomén jménem Bobby Orr. Obránce, který zbořil zažité představy o hře strážců modré čáry. Skvělým bruslením, precizním ovládáním puku a vysokou herní inteligencí naprosto ovládl zápasy a způsobil doslova revoluci ve hře beků. Jeho styl hry inspiroval bezpočet začínajících obránců. Díky své rychlosti dokázal být vždy včas na správném místě. Jak v útoku, tak v obraně.

V sezóně 1969/70 pokořil jako první obránce v historii stobodovou hranici. Zaznamenal celkem 120 bodů (33 branek a 87 asistencí) a vyhrál ligové bodování. Jako první bek v historii získal prestižní Art Ross Trophy. Stejný kousek se mu povedl o pět let později. Prvenství mu zajistilo 135 bodů za 46 gólů a 89 přihrávek.

Šestkrát po sobě se Orr umístil mezi trojicí nejproduktivnějších hráčů sezóny. Mezi obránci neměl konkurenci. Z uctivé vzdálenosti ho sledovali třeba Brad Park, Guy Lapointe nebo Carol Vadnais. V druhé polovině sedmdesátých let už ho hodně limitovalo zranění kolene. Jeho nástupcem na čele produktivity beků se stal Denis Potvin.

Dlouholetý kapitán vítězné dynastie newyorských Ostrovanů se do elitní desítky ligového bodování probojoval dvakrát po sobě. V sezóně 1977/78 nastřílel 30 branek, k tomu přidal 64 nahrávek, což byl pátý nejlepší výkon mezi všemi hráči. O rok později překonal jako druhý obránce v historii stobodovou hranici, zaznamenal 101 bodů (31+70) a skončil sedmý celkově.

Trojnásobný vítěz Norrisovy trofeje pro nejlepšího zadáka sezóny byl prvním bekem, který nastřílel v kariéře 300 branek, a prvním, který dosáhl mety 1000 kanadských bodů. V roce 1988 končil svou úspěšnou kariéru jako nejproduktivnější obránce jak v základní části, tak v playoff.

Nejhezčí skluz v historii

Následující osmdesátá léta přála ofenzivnímu hokeji jako málokteré období. Bodové dostihy pořádali nejenom útočníci, ale zdatně jim sekundovali i jejich souputníci od modré čáry. I přes zvýšenou produktivitu nebylo pro obránce jednoduché prosadit se do „Top 10“ bodování.

Osmdesátky jsou často nazývány obdobím, ve kterém se zrodilo neuvěřitelné množství skvělých centrů. Gretzky, Šťastný, Messier, Yzerman, Trottier, Dionne, Savard nebo Hawerchuk každoročně atakovali stobodovou hranici a pro obránce tak bylo extrémně náročné vystoupat v žebříčku produktivity do nejvyšších pater.

Povedlo se to až v sezóně 1983/84 Paulu Coffeymu. Člen dynastie edmontonských Olejářů, která v době divokých osmdesátek doslova terorizovala soupeře, se vyznačoval především vytříbeným bruslařským stylem, herním přehledem a ukázkovou podporou útoku. Červené světlo za soupeřovou brankou rozsvítil celkem čtyřicetkrát a celkový bodový účet se zastavil na cifře 126. Znamenalo to druhé místo v produktivitě soutěže, když za svým spoluhráčem a hvězdným centrem Gretzkym zaostal o 79 bodů!

Následující sezónu nasbíral 121 bodů, což stačilo na páté místo. V ročníku 1985/86 se mezi nejlepší desítku dostal potřetí za sebou. Se ziskem 138 bodů skončil třetí za hvězdným duem Gretzky-Lemieux a jen jeden bod mu chyběl k vyrovnání rekordu Bobbyho Orra v počtu bodů obránce za sezónu. Jeden rekord ale překonal. Jeho 48 brankám se od té doby nikdo ani zdaleka nepřiblížil.

O rok později se poprvé a naposledy probojoval mezi bodovací elitu také Coffeyho velký rival, bostonská legenda Raymond Bourque. 95 bodů za 23 branek a 72 asistencí stačilo na desáté místo ligové produktivity na konci ročníku 1986/87. Bourque si udržoval dlouhodobě výborné ofenzivní statistiky, ale stobodovou hranici nikdy nepřekonal. 

Ani přestup z Edmontonu do Pittsburghu neubral Coffeymu na ofenzivním apetitu. V letech 1989 a 1990 se vrátil mezi nejproduktivnější hráče soutěže. Na umístění v elitní desítce bylo pokaždé potřeba překonat metu sta bodů. Jeden z nejlepších bruslařů v dějinách této hry nejprve nastřádal 113 bodů a o rok později o deset méně.

Poslední stovkaři MacInnis a Leetch

Následující rok se prosadil bombarďák Al MacInnis z Calgary Flames. Svou obávanou pumelicí nasázel 28 branek, přidal 75 přihrávek a obsadil devátou pozici mezi všemi hráči. Několikanásobný vítěz soutěže o nejtvrdší střelu a držitel Norrisovy trofeje z roku 1999 je třetím nejproduktivnějším zadákem historie (1274 bodů) a třetím nejlepším střelcem (340 branek).

Brian Leetch, opora zadních řad newyorských Jezdců, nashromáždil v sezóně 1991/92 celkem 102 bodů. Zajistilo mu to deváté místo ligové produktivity, trofej pro nejlepšího beka soutěže a je zároveň doposud posledním obráncem, který pokořil tuto bodovou metu. V roce 1994 zvedl nad hlavu slavný Stanleyův pohár a byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem vyřazovacích bojů.

Ve zkráceném ročníku 1994/95 se do vybrané společnosti těch nejlepších prosadil opět Paul Coffey. Tentokrát v dresu detroitských Rudých křídel. Ofenzivní démon nasbíral ve 45 zápasech 58 bodů a ve 34 letech získal svou třetí Norrisovu trofej.

Hvězdy současnosti: Karlsson a Burns

Pak následovalo téměř 20 let, kdy ani ta největší ofenzivní esa mezi obránci nedokázala nastřádat takový počet bodů, který by je katapultoval do elitní desítky bodování. Nicklas Lidström, Scott Niedermayer, Sergej Gončar, Shea Weber nebo Mike Green. Ti všichni se snažili marně. Až v sezóně 2015/16 bodově explodoval švédský krasobruslař ve službách ottawských Senátorů Erik Karlsson. 82 bodů za 16 branek a 66 asistencí ho vystřelilo na čtvrté místo ligové produktivity.

O rok později ho mezi desítkou nejproduktivnějších hráčů vystřídal Brent Burns. Ten se na začátku kariéry v NHL přesunul z pozice útočníka na obrannou modrou čáru, odkud pořádá smrtící ofenzivní výpady. A jde mu to náramně. V roce 2017 získal trofej pro nejlepšího obránce a se ziskem 76 bodů byl devátým nejaktivnějším sběračem kanadských bodů mezi všemi hráči.

Dvě vlaštovky a od té doby zase nic. I letos to vypadá, že se žádný obránce mezi bodovou elitu neprosadí. John Carlson, Victor Hedman nebo mladíček Adam Fox sice sbírají body po hrstech, ale na ty nejlepší útočníky je to pořád málo.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.

'];