Petr Adler: Gary Bettman u příležitosti stého výročí NHL hrozí daňovým poplatníkům

Zahájit oslavy stého výročí NHL nepříliš zakrývanou hrozbou radnicím dvou kanadských měst, to je poměrně neobvyklé i v nepříliš obvyklém světě velkého profesionálního sportu. Komisař NHL Gary Bettman u příležitosti zahájení pravidelné schůze generálních manažerů naznačil poměrně nepokrytě, že teď, když se o členství začal zajímat Houston, a v Seattle to vypadá značně nadějně, mají Calgary Flames a Ottawa Senators skvělou možnost se stěhovat. Záleží pouze na tom, zda daňoví poplatníci v jejich nynějších působištích, zastupováni patřičnými radnicemi, budou ochotni zaplatit stavbu nových svatostánků, nebo alespoň na stavbu přispět značným podílem. Ne-li, budou moci dosavadní majitelé začít objednávat stěhováky.

Drsné, i přesto, že NHL na těch svých sto let opravdu nevypadá. I když si často a vytrvale stěžuje na zdravotní potíže jako jsou třeba kolektivní smlouvy s hráčskými odbory NHLPA, jinak si stojí docela dobře. Nejen, že se skládá z 31 mužstev a začíná se mluvit o dvaatřicátém, hlavní je, že dodnes budí vášně příznivců, kteří jsou ochotni vyplácet šílené částky, aby se mohli dívat na vlastní oči, jak skupiny dospělých chlapů hrají dětskou hru, dostávaje za to velice dospělé peníze.

Stalo se, že ve čtvrtek 22. listopadu 1917 se v restauraci montrealského hotelu Le Windsor sešlo pět chlapíků, kteří zastupovali čtyři hokejová mužstva. Pod záminkou, že chtějí uchovat svůj milovaný sport navěky, si vymysleli podnik jménem National Hockey League, alias NHL, jak stojí v ručně psaném záznamu schůze. Ve středu 22. listopadu 2017 tomu podniku bude rovných sto let.

Kdo by tenkrát býval byl řekl, že se dnešní NHL nebude stydět vydírat daňové poplatníky? Navíc ve chvíli, kdy oslavuje tak významné narozeniny?

Jinak dnes než před sto lety

Způsob podniku byl svérázný od samotného začátku. Přítomní páni nejdříve zvolili presidenta. Stal se jim Frank Calder, po kterém se dodnes jmenuje cena pro nejlepšího zelenáče. Současně mu zakladatelé přiřkli úřad tajemníka a pokladního, a za to celé měl dostávat 800 dolarů. To byly tenkrát dost zajímavé peníze. Dnes slouží co doklad neslýchané moci hospodářského úkazu jménem inflace.

A pak přišel ten slavnostní okamžik: majitel Ottawa Senators Tommy Gorman předložil hlasem slavnostním návrh, aby se “mužstva Canadien, Wanderer, Ottawa a Quebec spojila a vytvořila Národní hokejovou ligu.”

Majitel Canadiens George Kennedy navrhl podpořil. Ostatní zvedli ruce na souhlas.

A přitom nešlo o nic jiného než o vytlačení jiného torontského mužstva ze spolku jménem National Hockey Association of Canada (NHA). Podle názoru otců-zakladatelů to byli prostě rošťáci.

Bývalý kanadský ministerský předseda Stephen Harper je původním vzděláním ekonom. Jinak ale je dodnes chlapík, který si i během svého vládního predsedovani našel čas, aby si zaskočil na hokej, i kdyby šlo o místní žáčky. Vstupenky si platí (dodnes) z vlastní kapsy. Ten o těch vášnivých sporech, které nakonec skončily vznikem NHL, napsal rozkošnou a zajímavou knížku jménem A Great Game: The Forgotten Leafs & The Rise of Professional Hockey.

Ovšem, kdo mohl tenkrát předpokládat, že z hádky půl tuctu chlapů o tom, zda se smí nebo nesmí přihrávat dopředu (a jak se budou dělit příjmy ze vstupného) vznikne obr o ročních příjmech v miliardách dolarů (loni jich bylo čtyři a půl)?

Gorman, který tenkrát navíc sloužil deníku Ottawa Citizen co vedoucí sportovní rubriky, měl údajně říci, že jde o veliký den v dějinách hokeje.

To určitě: málokdo si dnes dovede představit nějakého novináře, že by vlastnil mužstvo nejvyšší hokejové soutěže světa.

Quebec Bulldogs tenkrát přerušili na počáteční sezónu provoz, a nechtěli za to víc než sedm stovek. Tím pomohli mužstvu, které se přejmenovalo na Toronto Arenas, a které dnes uchvacuje pod jménem Toronto Maple Leafs, aby se připojilo k partě zakladatelů.

Majitele Las Vegas Golden Knights Billa Foleyho stalo připojení k NHL půl miliardy dolarů jen na částce, jíž musel za tu čest zaplatit lize, nemluvě o tom, že ani hala nebyla zadarmo, a že musí také platit spousty peněz na mzdách.

Starosti všedního dne

Co se děje v Le Windsor dnes?

Někteří generální manažeři by byli moc rádi, kdyby jim liga řekla více o tzv. nezávislém lékařském přezkoušení hráčů, umisťovaných na seznamy dlouhodobě zraněných. Letos šlo hlavně o torontského Joffreyho Lupula a chicagského Mariána Hossu. Oba dva si v této sezóně nezahrají.

Jejich mužstva na tom ušetří značné částky. Ale ne ve skutečnosti, pouze v očích účetních, kteří poměřují náklady na hráče se mzdovým stropem. Zvláště u Hossy je ten rozdíl hodně významný. Podepsal před časem smlouvu na dvanáct let, za více než 63 milióny dolarů. Jenže výplaty byly rozloženy tak, že dnes už dostal více než 94 procenta celkové částky, neboli ve skutečnosti dostává “pouhý” milión za sezónu. Jenže (kdyby hrál) počítalo by se mu do mzdového stropu pět a čtvrt miliónů. Jako zraněný hráč bere ten milión, ale ani ten se nepočítá do mzdového stropu.

Našli se tací, kteří v tom vidí mazané obcházení mzdového stropu a zisk neoprávněné výhody.

A nejhorší na tom je, že to je všechno přesně podle pravidel. Je to mezera, kterou by slušelo zaplácnout? Jak? Navíc: jak, aby s tím souhlasily i odbory?

To jsme se dostali dost daleko od hokeje. Ve výroční dny se bavíme se o účetnictví.

Další projednávané téma: liga by ráda věděla, co si mužstva myslí o přísnějším uplatňování pravidel o sekání a vhazování. Počet trestů za sekání se zvýšil proti loňsku více než dramaticky, zatímco vysílací (rozhlasové i televizní) společnosti si stěžují, že opakovaná vhazování protahují délku trvání utkání nad přijatelnou míru.

Další spor: brankáři a otřesy mozku. Jde o to, že to na první pohled vypadá, že pozorovatelé nemají stejná měřítka. A na druhý pohled také: Jonathan Quick (Los Angeles Kings) utrpěl náraz kolenem soupeře do hlavy. Pozorovatel v Torontu nařídil okamžité vyšetření. Quick se za chvíli vrátil, jenže tu chvíli za něj chytal nerozchytaný brankář.

Na druhé straně ale, Marc-André Fleury (Las Vegas Golden Knights) chytal po podobném setkání s kolenem soupeře dál. I přesto, že zahájil zápas skvěle, po nárazu pustil pět gólů. Horší bylo, že pak musel jít na dlouhodobější marodku.

Jak trestat?

Za další téma může český obránce Philadelphia Flyers Radko Gudas. Ten sekl hokejkou útočníka Winnipeg Jets Mathieua Perreaulta (viz snímek z televizní kamery). Dostal nejdříve dvě minuty, ale vzápětí rozhodčí trest zvedli na pět minut a do konce utkání.

Gudas se sice cestou na trestnou lavici Perreaultovi omluvil, což (naštěstí nezraněný) útočník ocenil, ale dodal, že nebere vážně Gudasovo tvrzení, že to tak nemyslel.

A tady se rozpoutal spor. Tohle není Gudasovo první závažné provinění, a tresty, které mu NHL ukládá, se zvyšují s každým přestupkem. Ozvaly se ale hlasy, že by liga měla zavést tabulku trestů. Tohle je na zákaz na jeden zápas, tohle je na pokutu v té nebo oné výši, tohle je na zákaz do konce sezóny, a podobně.

Zní to sice zajímavě, ale mnozí generální manažeři v tom nevidí moc užitku.

Jistě, pravidlo 70.6 mluví o předem stanovených trestech (třeba když hráč opustí střídačku, aby se mohl zúčastnit rvačky na ledě). Jistě, Luke Witkowski z Detroit Red Wings udělal právě tohle v nedávném zápase proti Calgary Flames. Ale deset zápasů jen proto, že to je automatické?

Ozvaly se hlasy, že tohle sníží závažnost trestu pro Gudase, který by dostal stejných deset utkání za přestupek mnohem závažnější.

Současně se ozvaly hlasy, že to pravidlo by zasluhovalo přepsat. Když ne hned, pak v jednáních mezi NHL a NHLPA o novou kolektivní smlouvu. A k těm dojde patrně mnohem dříve než vyprší ta nynější.

Tohle všechno jsou starosti, které těch pět pánů před sto lety v restauraci montrealského hotelu Le Windsor ani nenapadly.

I tomu se říká pokrok.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter