Petr Adler: první vyhrání z kapsy vyhání?

Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře, napsali kdysi pánové Voskovec a Werich, aniž by měli ponětí o hokeji (nebo o kolektivních sportech vůbec). Už je to tak. Většina mužstev nějaký čas září a nemůže prohrát, ať se snaží jakkoliv. A jen o rok později, někdy dokonce i se sestavou, která se od té původní moc neliší, trne obavami před každým zápasem a trápí se na dně tabulky. V NHL se to dělo i v dobách, kdy soutěž měla jen šest mužstev. Teď, když jich má 31, se to děje ještě častěji.

Výkyvy si projde každé mužstvo. Ta, která jsou na výsluní zájmu, protože hrají v nejvyšších profesionálních soutěžích, jsou na tom hůře. U vesnické party, která si tu a tam zahraje hokej na místním rybníku proti mužstvu ze sousední obce, se na delší pokles formy vyptávají hlavně rodinní příslušníci hráčů, a nejvýše ještě pár strýců v hospodě. O náhlé neúspěšnosti mužstva NHL vznikají diskusní pořady v rozhlasech či televizích, o novinových palcových titulcích ani nemluvě.

V Kanadě, která je koneckonců dodnes součástí království (jsme dominiem Jejího Veličenstva Alžběty toho jména druhé, z Boží milosti, atd., atp.), se tomu říká dynastie. Zajímavé je, že se tomu tak říká i ve Spojených státech amerických, které vznikly naopak svržením nadvlády téhož britského království. Dědičné nebo zděděné panovnictví.

Něco takového NHL zažila naposledy od půlky osmdesátých let do začátku devadesátých let minulého století. To zářili Edmonton Oilers: čtyři Stanleyovy poháry (dva za sebou, pak jednou Montréal Canadiens, pak zase dva za sebou, a potom, po jednom méně úspěšném roce, kdy zvítězili nenávidění Calgary Flames, pátý). Těsně před nimi dokázali vyhrát čtyřikrát za sebou New York Islanders.

Od té doby se mluví o všemožných možných dynastiích, ale ani ti Pittsburgh Penguins nedokázali zůstat nahoře déle než dvě sezóny.

Jev číslo 1

Když někdo vyhraje, mají všichni za to, že asi musel dělat (a udělat) něco hodně správně. Tohle platí zvláště v případu Stanleyova poháru. Čtyři kola. V každém z nich musí vítěz nakonec vyhrát čtyřikrát, a má na to sedm zápasů. Mít na účtu šestnáct vítězství, vydřených někdy v osmadvaceti utkáních, to dost přesvědčivě vylučuje možnost náhody. Jeden zápas? Inu, dejme tomu. Jedno kolo? Zázrak. Celý pohár? Zhola nemožné.

V každém případě lze očekávat, že hned v dalším ročníku soutěže se budou mnohá mužstva trochu opičit po současných vítězích. Někdy výrazně, jindy méně, někdy úspěšně, jindy vůbec ne. Vítěz totiž měl sestavu, která mu umožnila hrát tu svoji hru až do vítězného konce. Ostatní mužstva se pak mohou během léta snažit poskládat řady podobné těm, které koncem června kroužily po ledě s pohárem nad hlavou.

To se může, ale také nemusí podařit. Z mnoha důvodů. Ten nejobvyklejší: hráči vítězného mužstva byli ve svých úlohách svým způsobem jedineční. Opičit se po jedinečnosti a uspět, to většinou nejde.

Kromě toho mají taková mužstva kouče, kteří si jednotlivých jedinečností dovedou nejen všimnout, oni jich také umí použít. Včetně toho, že dokáží každého hráče přesvědčit, aby (právě v rámci své jedinečnosti) v sobě bez reptání potlačil zcela pochopitelný pocit, že bez něj by to nešlo. I kdyby to byla tisíckrát pravda.

Wayne Gretzky to vyslovil přesně: hráč musí zanechat svou sebestřednost u dveří kabiny (doslova: leave your ego at the locker room door).

Opičení potrvá do začátku dalšího dubna, kdy se zase začne hrát o pohár, a kdy se trochu zděšeně může zjistit, že minulý vítěz vůbec do nového ročníku soutěže nepostoupil, a jeho finálový soupeř je na tom stejně. Viz, kupříkladu, Carolina Hurricanes a Edmonton Oilers.

Nakonec vyhraje mužstvo, které hraje úplně jinak než loňský vítěz, a kola dějin se mohou roztočit znovu, avšak úplně jiným směrem, často i opačným.

Jev číslo 2

Hrát na doraz málem až do konce června, a pak přijít nadupaný ve zcela čerstvé formě v půli září na tréninkový tábor, to je děsný záběr. Hráčů je víc než míst v sestavách, takže ani sebevětší hvězda si netroufne přijít zbytečně obtloustlá. Kdo neprojde vstupní lékařskou prohlídkou, se vystavuje nebezpečí výpovědi. Standartni hráčská smlouva (SPC neboli standard player contract) je v tomto směru neúprosná.

Málokterý hráč se může pochlubit, že prošel pohárovou bitvou bez jediného škrábnutí. Spiše by většina z nich v obyčejném občanském zaměstnání dostala lékařské potvrzení o pracovní neschopnosti platné na několik měsíců. Jenže převážná většina hráčů (snad kromě těch úplně nejmladších) moc dobře ví, že tohle může být jejich jediná možnost, jak dosáhnout na cenu nejvyšší. Poslední finálový zápas dohrají třeba i se zlomenou nohou (ano, takových případů zná dějepis NHL několik).

Poražení finalisté si kromě ran a škrábanců a únavy ještě léčí děsné zklamání. Zvláště ti, kteří prohráli v sedmém zápase finále v několikátém nastavení pukem, který jim spadl do branky jenom proto, že se odrazil od brusle některého z jejich vlastních obránců. Vybabrat se z toho, to je strašná dřina.

Vítězové si lížou rány, škrábance a únavu, a navíc mají za sebou několik týdnů oslav, během nichž možná ani neměli čas se prospat z kocoviny. Dohánět prohýřené dny a noci, to není nic jednoduchého. Odejít od hlučných radovánek, často spojených i s zážitky čistě erotickými, jen aby se člověk mohl zase soustředit na tvrdou tělesnou dřinu, a také na přemýšlení o tom, jak ukázat, že je ještě lepší než býval, to není procházka růžovým sadem.

Odborníci tomu říkají syndrom procitnutí z euforie splněného snu.

Jev číslo 3

Stručně něco podobného jako předchozí jev, jenže se týká mužstev: co jsme dělali až dosud nám přece přineslo vzácné ovoce. Proč bychom tedy měli něco měnit? Naopak, slavme, pijme, hodujme, tančeme, radujme se.

Třeba Detroit Red Wings si vytvořili během let tak výbornou, rozsáhlou a důkladnou výzvědnou síť, že dokázali v letech předcházejících jejich největší slávě, a potom také během těch skvělých let, najít spoustu skrytých drahokamů.

Třeba v roce 1998 Pavla Dacjuka. Vybrali si ho tenkrát až v šestém kole jako 26. hráče kola, celkově ze 171. místa.

Čte se to nádherně, až na to, že to byla tak trochu náhoda. Ředitel evropských skautů Detroitu Håkan Andersson se v té sezóně vydal do Ruska, aby si na vlastní oči ověřil zprávy, že tam mají v moskevském Spartaku zajímavého obránce jménem Dimitrij Kalinin. Jenže ho zaujal poměrně maličký (na hokejistu) útočník soupeře, mužstva Avtomobilist Jekatěrinburg. Pavel Dacjuk. Ten Anderssona nadchl tak, že se na něj přijel podívat znovu, a pak ještě potřetí. Právě tam měl tu zatracenou kliku: na tentýž zápas se chtěl přijet podívat také skaut St. Louis Blues, jenže jeho spoj neletěl kvůli bouřce. Takže Andersson nemluvil do větru, když říkal, že Dacjuka pořádně poznal ze skautů NHL jenom on.

Kalinina si v tom roce vybrali v prvním kole jako 18. hráče v pořadí Buffalo Sabres. Nebyl špatný, ale Dacjuk to nebyl.

Jako hráč z Moskvy byl Kalinin skautům na očích více než kluk odněkud z Jekatěrinburgu.

Mít kliku a využít jí znamená, že jste ve správnou chvíli na správném místě, a víte to. Tady Red Wings neprohloupili.

Jejich jinak zázračné úspěchy (25 postupů do pohárové soutěže za sebou, čtyři poháry, z toho dva za sebou v letech 1997 and 1998) samozřejmě nebyly nějak náhodné.

Jednou to ale prostě muselo skončit.

Rok před krachem odešel kouč Mike Babcock, nahradil ho Jeff Blashill. Nejdůležitější hráči mužstva neomládli. Generální manažer Ken Holland rozjel na plné pecky usilovné vyhledávání nových mladíků, o nichž (zase, jak pevně věří a doufá) neví nikdo jiný. Jenže sám Holland současně ve skrytu duše netuší, zda má zůstat: pracuje čtvrt století u jednoho mužstva, a je mu 62 let.

V zákulisí se mluví (prý zasvěceně) o tom, že se ho ptali páni ze Seattle, zda by se ho mohli někdy v nedaleké budoucnosti zeptat, jestli by se nechtěl stěhovat. Byla to fáma, kterou zamítl jak Holland, tak páni z Oak View Group. To může znamenat, že ta fáma je pravdivá, ale nikdo to nemůže říci úředně. Takové věci se nesmí dělat. Jistě, jak řekl kdysi Josef Švejk, že se něco nesmí dělat ještě neznamená, že se to nedělá. Mluvit o tom? Nikdy. Říká se tomu pytlačení. A to je nejen trestuhodné, ale také trestné.

Jev číslo 4

Veřejně to prvně řekl tehdejší majitel Edmonton Oilers Peter Pocklington. Jistě, zisk Stanleyova poháru se rovná okamžitému zisku v pokladně: máte vyprodáno, kam se vrtnete, můžete žádat o vyšší poplatky za reklamy. Nejen to: během pohárové soutěže se náklady mužstva snižují, protože hráči nedostávají mzdy. A příjmy z vyprodaných sálů se tím pádem současně zvyšují. Liga má zvláštní účet, z něhož vyplácí mužstva podle počtu odehraných utkání. Jak se ty peníze rozdělí uvnitř mužstva, záleží jenom na něm.

Na první pohled, jak řečeno, z hlediska majitele se pohárové vítězství rovná zisku málem bezpracnému. Jenže z dlouhodobějšího hlediska je to průšvih.

Hráči vědí, že se stali vítězi ve snad nejtěžší soutěži v kolektivních sportech. Vědí také moc dobře, že nevědí, zda se jim to kdy podaří zopakovat. Chtějí tedy nové (a lepší) smlouvy. Ihned.

Tohle, vysvětlil tehdy Pocklington, se týká všech hráčů. I těch, jejichž současná (a platná) smlouva je váže k mužstvu ještě na několik dalších let.

Pocklington věděl moc dobře, o čem mluvil. Odchod Waynea Gretzkyho z Edmontonu začal totiž tím, že Veliký (tak se mu říká v NHL: The Great One) přišel za Pocklingtonem, že chce změnit smlouvu tak, aby se stal volným hráčem dříve než měl podle původní a tehdy pořád ještě platné smlouvy. Dnes už je jedno, zda si to tenkrát Pocklington mohl nebo chtěl dovolit. Podstatné je, že Gretzkymu řekl, že si to dovolit nemůže, ale že ho může vyměnit někam, kde si to dovolit mohou.

A to se stalo dávno před vznikem mzdového stropu.

Generální manažeři si vždycky dělali sami pro sebe určité žebříčky, jak mají rozdělovat mezi hráče peníze, které jim majitel povolil v rozpočtu na jejich mzdy. Rozpočty tedy měli i před mzdovým stropem. Lišily se od mužstva k mužstvu. Nejen podle toho, zda měl majitel hluboko do kapes, ale i podle toho, zda (nebo jak moc) si ztrátami na sportovních mužstvech snižoval daňové zatížení. A to se dá dělat v každém americkém státě nebo v každé kanadské provincii trochu jinak.

Pak, po slavné výluce let 2004-2005, přišel mzdový strop. Majitelé už nemohou utrácet jako šílení, což se některým z nich líbilo více než jiným. Ti, kterým se to líbilo, nakonec převládli. Vnitřní žebříčky generálních manažerů ale zůstaly.

A teď přijde hráč, který v sedmém finálovém zápase dal v xtém nastavení rozhodující branku, a před tím nastřílel v poslední třetině soupeři tři v rychlém sledu, aby srovnal dosud nepříznivý stav závěrečného utkání. Generální manažer ví moc dobře, jak to bylo doopravdy. Tomu hráči to sedlo, na co ten večer sáhl, to spadlo soupeřovi do branky.

Podle názoru skutečného majitele, totiž platících diváků, je ten chlap ovšem hrdina. Zaslouží si nejen trojnásobek své dosavadní výplaty, zaslouží si mnohem víc. Označení fanoušek vzniklo ze slova fanatik. K tomu není co dodat.

Mezitím v kabině ostatní hráči vědí, co se děje. Někteří s požadavkem svátečního střelce souhlasí, jiní ne. A ještě jiní soudí, že dostane-li dotyčný požadovaný trojnásobek, pak oni musí dostat dvakrát tolik.

Výsledku se říká rozkol v mužstvu.

Důsledku se říká nevysvětlitelný (pro veřejnost) pád mužstva do hlubin.

Neboli:

Z toho všeho plyne jediný závěr: když se vás někdo zeptá, kdo (podle vás) vyhraje příští rok Stanleyův pohár, zatvařte se tajemně, a pak dodejte zvonivým šeptem, že to neví ani Pámbu nebo svatý Václav.

V nejhorším tazatele požádejte, aby se vás optal 1. dubna, a srdceryvně doufejte, že zatím zapomene, nač se vás ptal, nebo že mu také můžete říci, když se vaše aprílová předpověď (jak se dalo očekávat) nesplní, aby se laskavě podíval v kalendáři na den, kdy jste mu odpovídal.

Hokej, říkával nezapomenutelný Ivan Hlinka, je vlastně děsně jednoduchý: začíná to 0-0, trvá to třikrát dvacet minut, a puk je kulatej. A to je na tom sportu to nejkrásnější.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter