NHL.cz na Facebooku
RETRO: „Boom Boom“ Geoffrion - vynálezce golfáku, elegán i citlivá duše
7. srpna 14:30
Jiří LacinaByl neodmyslitelnou součástí Montrealu padesátých let. Další dekádu strávil vedle Canadiens také v New Yorku, kde dohrál kariéru coby Ranger. V letech 1956-60 vyhrál pětkrát po sobě Stanley Cup. Elitního hráče z něj v té době udělal trenér Toe Blake. Jeho hlavní předností byla střela. Vyzkoušel, zavedl a dokonale rozvinul ránu golfákem.
Pokud předtím hráči volili především střelbu zápěstím, tehdy ještě doplňovanou velmi nebezpečným bekhendem, neboť hole nebyly zahnuté, Geoffrion vnesl do hry něco zcela nového. Nápřah a prásk. Oč hůř jste u takového pokusu kontrolovali směr, o to byly rány tvrdší a nevyzpytatelnější.
„Boom Boom“
Když přišel v roce 1951 do Montrealu, byla to událost. Předcházela ho totiž pověst talentovaného juniora. Také šlo o frankofonního Kanaďana, což se v patriotickém Quebecu cení. Byl mezi svými; mezi lidmi, jimž dokonale rozuměl.
Toe Blake ho postupem času postavil do útoku k Jeanu Béliveauovi a Bertu Olmstedovi. Především Geoffrion a Béliveau měli ulevit Maurici Richardovi, který ve druhé půlce padesátých let coby veterán dotáhl mužstvo k pěti po sobě jdoucím titulům.
„Toe měl svoje defenzivní dvojice, specialisty na přesilovku i na oslabení a to se moc neměnilo. Ale nejlepší lajna byla tahle,“ vzpomíná ve své biografii Scotty Bowman. Geoffrion nebyl nejlepší bruslař. Žádný rychlík, pohybově spíš silový typ se skvělou střelou. „Když do toho vlétl po pravé straně, byla to jedna z nejlepších střel, jakou jsem kdy viděl,“ přidává Bowman.
Novinář v připojeném videu vysvětluje vznik dobře známé přezdívky. Spoluhráč byl na tréninku fascinován zvukem, který vycházel z plesknutí čepele o kotouč a který se – pokud Bernie minul bránu – opakoval dalším úderem puku o mantinel. Tak vznikla přezdívka „Boom Boom“.
Výhodou pana střelce bylo, že disponoval skvělou střelou v době, kdy něco takového na gólmany opravdu platilo. Píše se epocha, kdy brankáři nepoužívali masky. Jejich výstroj i technika byla ve všech směrech úspornější. Žádné „slajdování“, rozkleky ani rychlé přesuny. Pokud jste do toho uměli prásknout jako Geoffrion nebo Bobby Hull, měli jste obrovskou výhodu.
Richardovi po boku
Hned ve své první úplné sezóně 1951-52 nastřílel 30 branek a vyhrál Calder Trophy. Později se stal dvakrát nejlepším střelcem ligy (1954-55 a 1960-61), ve stejných letech vyhrál Art Ross Trophy pro vítěze produktivity. V roce 1955 to montrealským fanouškům bohužel nebylo po chuti.
Kanadské bodování vedl Maurice Richard, který ale dostal na konci sezóny flastr, po němž došlo k památným bouřím v ulicích, a vedení tak nemohl udržet. Fanoušci zbožňující klubovou legendu proto na Geoffriona v okamžiku překonání oblíbeného lídra bučeli. Richard tím propásl životní možnost produktivitu vyhrát. Předtím ani potom se mu to už nepodařilo.
Geoffrion byl podobně výbušný jako jeho respektovanější spoluhráč. Dával důležité góly, ničeho se nezalekl. Na rozdíl od Richarda, jehož někteří novináři už kvůli mizerné angličtině rádi shazovali (ve vynikajícím životopisném filmu „The Rocket“ je slavný hokejista frustrován, že jej označili slůvkem „dumb“), měl Geoffrion úspěch i mimo led. Byl to elegán se smyslem pro vkus. Vždycky vzorně učesaný, příjemný, obvykle plný energie. Rád si povídal s novináři.
Citlivá duše
Uvnitř byl ale citlivý a zranitelný. Když jej fanoušci dva zápasy před koncem sezóny 1954-55 proti Rangers vybučeli, protože překonal suspendovaného kapitána, dotklo se ho to. Další rok, kdy měl ve čtyřiadvaceti letech stoupat na svůj výkonností vrchol, propadl o třináct bodů a devět branek. „Protože ho vybučeli,“ myslí si Ken Dryden.
I když hrál pod svoje možnosti, dál zůstával důležitou součástí sestavy. „Byl to skvělý poziční hráč. Lidé to nedoceňovali. Byl vždycky ve správném postavení. Ve vlastní třetině toho hodně pokryl. Možná nehrál tolik do obrany, ale měl, protože to uměl,“ připomíná Bowman.
Další vrchol zažil v již zmiňované sezóně 1960-61, kdy vyrovnal Richardův střelecký rekord 50 branek za sezónu a obdržel Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu ročníku. To už někdejší klubová legenda v devětatřiceti letech skončila s kariérou a kapitánské céčko nosil Doug Harvey. Ten byl ale po sezóně vyměněn do New Yorku a lídr se hledal znovu. Přestože Geoffrion nebyl bez šance, v hlasování kabiny vyhrál Jean Béliveau.
Tentokrát jako by ho „vybučeli“ vlastní spoluhráči. Populární střelec opět výkonnostně propadl. Z 50 branek šel na 23 a 21. Následoval přestup do New Yorku a konec.
Poslední emoční pohnutí
V březnu 2006 se vrátil do vyprodaného Bell Centrea, aby spolu s manželkou, dětmi, vnoučaty a řadou bývalých spoluhráčů přihlížel vyřazení svého dresu s číslem 5.
Ráno poté ve věku 75 let zemřel.
