RETRO: Pauzy a návraty hokejového génia. Nepřišli si na něj soupeři, ani zákeřná nemoc

29. srpen přinesl v historii zámořské hokejové ligy několik významných okamžiků, ale jeden přeci jen vyčnívá. Tohoto dne roku 1994 oznámil hokejovému světu Mario Lemieux, kapitán pittsburských Tučňáků a jeden z nejlepších hráčů všech dob, že kvůli zdravotním problémům vynechá celý ročník 1994/95.

Absence nejdominantnějšího útočníka probíhající éry otevřela prostor pro mladé dravce číhající v závětří. Produktivitu, díky většímu počtu vstřelených branek, ovládlo české křídlo Jaromír Jágr, a prestižní Hartovu trofej pro nejužitečnějšího hráče sezóny přiřkli hlasující novináři kanadskému hromotlukovi Ericu Lindrosovi. 

Ale zpět k Lemieuxovi. Toho provázely zdravotní trable po celou kariéru. Vyhřezlá plotýnka, Hodgkinova choroba, zánět šlach a do toho chronické problémy se zády. V základní části zvládl pouze 915 utkání z 1430 možných. Nikdy neodehrál plný počet zápasů. Za 17 sezón nastoupil k 70 a více zápasům pouze šestkrát. Neustálý kolotoč vynucených pauz a návratů. Přesto všechno to na jeho hře nebylo vůbec znát. 

V lednu 1993 oznámil šokující zprávu, že mu byla diagnostikována Hodgkinova choroba (zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin). Doslova celý hokejový svět s obavami sledoval, jak se tělo slavného sportovce vyrovná s drastickou radio terapií a jestli se dokáže oslabený organismus vzchopit natolik, aby mu umožnil pokračovat ve skvělé kariéře.

„Dostalo se mi velké podpory komunity, zejména mých spoluhráčů. Na začátku 90. let jsme si byli všichni velmi blízcí, zvláště když jsme společně vyhráli Stanley Cup, “ vzpomíná Lemieux. „Samozřejmě, moje rodina tu pro mě byla vždy, mnoho přátel a hráčů z celé ligy během mého boje s rakovinou. Jistě byli důležitou součástí toho, jak jsem tu strašnou nemoc porazil.“ 

O dva měsíce později zažila zaplněná hala Spectrum ve Philadelphii jeden z nejúžasnějších návratů všech dob. Ještě ráno 2. března 1993 absolvoval Super Mario poslední dávku ozařování, aby o několik hodin později vedl své spoluhráče proti nenáviděnému rivalovi v nekonečné sérii bitev o Pensylvánii. Několikaminutový potlesk vestoje nezažil na Broad Street určitě žádný jiný protivník. Jenže Mario Lemieux není jen tak nějaký soupeř. Je to legenda. Le Magnifique.

S příchodem svého kapitána nastartovali Pens šnůru sedmnácti vítězných mačů za sebou, která jim vynesla nejen rekordní počet bodů (119), ale i doposud jedinou Prezidentovu trofej pro nejlepší tým základní části. Sám Lemieux při svém návratu ztrácel 12 bodů na lídra produktivity Pata LaFontainea z Buffala. Během vítězného tažení tuto ztrátu nejen vymazal, ale nakonec ho o dalších 12 bodů nechal za sebou. V 60 odehraných zápasech nastřádal 160 bodů (69+91), což značí průměr 2,67 bodu na zápas. Třetí nejlepší výkon v historii. Jen legendární Gretzky měl v divokých osmdesátkách ve dvou sezónách ještě vyšší průměr. 

Nestačí? Tak tedy podrobněji. V úvodních 40 zápasech zaznamenal pittsburghský kapitán 104 bodů (39 branek a 65 asistencí). To dělá průměr 2,6 bodu na zápas. Pak následovala přibližně dvouměsíční pauza vyplněná náročnou léčbou rakoviny. Po návratu odehrál zbylých 20 zápasů základní části, ve kterých nasbíral 56 bodů (30+26), což značí průměr dokonce 2,8 bodu na zápas. Naprosto neuvěřitelné. Fantastické. 

„Nejdůležitější je zůstat pozitivní," zamýšlí se Lemieux. „Potřebujete podporu přátel a rodiny, abyste zůstali pozitivní a hleděli do budoucnosti a nezabývali se přítomností. Je těžké bojovat s touto strašnou nemocí, ale můžete se přes to dostat.“

Jenže tím jeho zdravotní trable nekončily. Hned následující sezónu vynechal 58 zápasů kvůli potížím se zády. K tomu se přidala i očekávaná únava po náročné terapii. Velký Mário proto koncem srpna 1994 oznámil, že vynechá celou nadcházející sezónu. V té další (1995/96) se k hokeji vrátil a roční pauza na něm nebyla vůbec znát. Se ziskem 161 bodů vyhrál svou pátou Art Ross Trophy a potřetí získal Hartovu trofej pro nejlepšího hráče sezóny. 

Jaromír Jágr ve své knize vzpomíná, jak moc mu jeho parťák a velký vzor během jeho vynucené pauzy chyběl a jak moc se těšil na jeho návrat.

Po sezóně 1996/97 oznámil Lemieux odchod do hokejového důchodu. Bez povinné tříleté přestávky byl ihned přijat do Síně slávy v Torontu. V době svého odchodu byl jediným členem hokejové dvorany slávy s  průměrem přes dva body na zápas (1494 bodů v 745 zápasech). 

Ani v důchodu nelenil, a když špatné hospodaření majitelů Penguins dovedlo tým k bankrotu a hrozbě stěhování, vstoupil opět na scénu s plánem na záchranu. Postupně převzal finanční kontrolu nad týmem a stal se prvním penzionovaným hráčem, který koupil tým, za který hrál.

Úspěšný boj s rakovinou navždy změnil Lemieuxovi život. Krátce po svém triumfálním návratu na led založil nadaci Mario Lemieux Foundation, která pomáhá financovat lékařský výzkum na léčbu rakoviny. Nadace podporuje i další projekty jako University of Pittsburgh Cancer Institute nebo Dětský domov v Pittsburghu. Poté, co Mario strávil dlouhý čas v nemocnici se svým předčasně narozeným synem Austinem, založil program Austin´s Playroom project, který zajišťuje výstavbu dětských heren v nemocnicích. 

„Získávání peněz je životně důležité pro všechno, co děláme," vysvětluje Lemieux. „Je vždy těžké jít ven a získat peníze, ale musíme to udělat, abychom výzkumníkům poskytli ty nejlepší možné nástroje k nalezení léku, a já vím, že ten lék jednou najdou." 

Super Mario, jak mu přezdíval hokejový svět, byl inspirací nejen na ledě, ale je i mimo něj.  

O návratu v roce 2000 jsme nedávno psali v samostatném článku.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter