ROZHOVOR: Jsem na sebe pyšný, neskrývá Nakládal. Dalším cílem je nová smlouva

Považuje se za tvrdohlavého a není důvod mu to nevěřit. Ne po tom, co se Jakub Nakládal loni v létě rozhodl vykročit na přetěžkou štreku a dotáhl to k vysněnému cíli. V sedmadvaceti, bez zkušeností se zámořským hokejem se nadchnul do nabídky Calgary. S díky vrátil nabízené rubly ruských klubů a vydal se přesvědčit, že patří do NHL. Chvíli to trvalo, ale už ji hraje. Na světě je další inspirativní příběh o chuti nakopat zadek předpokladům. „Překvapil jsem sám sebe trpělivostí,“ vypráví zadák se značkovou střelou v rozhovoru pro nhl.cz.

Skvělé dojmy se vršily jeden na druhý. První start v NHL. První bod. První gól. Čím dál výraznější porce času na ledě. Jenže najednou byl Jakub Nakládal milimetry od průšvihu, který by ovlivnil nejen jeho kariéru, ale i běžný život. Protihráčova hokejka mu minulý týden v duelu s Pittsburghem švihla do oka. Při takovém zranění nikdy nevíte… „Mám ale nakonec jen oko zalité krví, což ničemu nevadí,“ oddychl si řízný bek, který se tak dál může zabydlovat v sestavě Flames. Vynechal jediné utkání.

Umím si představit dost výraznou změnu vaší nálady. Z rostoucí radosti ze skvělého hokeje najednou strach o zrak. Zatrnulo vám, když jste zjistil, že máte zasažené oko?

„To víte, že jsem si hned v první okamžik říkal, aby nešlo o něco vážného. Pro mě je totiž teď každý zápas důležitý. Bojuju, abych dostal smlouvu na další sezonu. Čím víc toho odehraju, tím líp. Oko je naštěstí v pořádku, zaplaťpánbůh žádné následky nemám. Jen manželka se mi směje, že vypadám jako Terminátor. Už v Pittsburghu mi doktoři říkali, že jsem měl štěstí. Každým dnem se to zlepšovalo a nakonec jsem zameškal jen jeden zápas.“

Příjemnější starosti jste měl hned první březnový den při pózování s pukem, s nímž jste trefil svůj první gól v NHL. Jaké to bylo?

„Samozřejmě z toho mám radost, hodně mě ta branka potěšila. Na druhou stranu, zápasy tady jdou tak rychle po sobě, že se člověk nemůže pořád zabývat tím, co bylo. Je třeba být připravený na další zápas. Užil jsem si ten pocit, bylo to moc příjemné. Jsem moc rád, že se mi gól dát podařilo, ale tohle už jsou spíš jen takové bonusy. Pro mě je nejdůležitější, abych hrál dobrý hokej a předváděl to, proč si mě sem vzali. Abych jim ukázal, že do týmu patřím a můžu tady být i další sezony.“

Z toho, že už dostáváte výraznější porci minut na ledě a hrajete i přesilovky, zatím jistě máte směrem k tomu, jak vás v klubu berou, dobrý dojem. Je to tak?

„Když vezmu celou sezonu, bylo to tady trochu jinak, než jsem si představoval. Na druhou stranu, šanci jsem teď dostal a cítím se opravdu dobře. Zároveň vím, že mám pořád nějaké rezervy, vím, co musím a můžu zlepšovat. Zápasy, které jsem odehrál, nebyly špatné, těžko teď ale hovořit o tom, jestli jsou tu se mnou opravdu spokojení. Ohledně nové smlouvy jsme se ani nebavili, vůbec nevím, jak mě berou. Proto se nechci bavit o tom, jestli je se mnou někdo spokojený, protože nás pořád ještě čeká pořádná porce zápasů. Jo, cítím postupně rostoucí důvěru trenérů, kteří asi zjistili, že to hrát můžu a nemusejí se bát mě dát na led. Je super, že dostávám šanci na přesilovkách, ale pořád věřím, že mi bude icetime dál přibývat. Že můžu hrát ještě líp a že jim ukážu, že mi mohou svěřit ještě výraznější roli.“

V průběhu ročníku jste zamířil k prvnímu mužstvu nejdřív bez toho, aby vás pustili do hry, pak se dlouho zase nic nedělo. Honilo se vám hlavou, jestli jste v létě udělal správné rozhodnutí?

„Dost. Nebylo to jednoduché. Během sezony ve Stocktonu jsem ale možná trochu překvapil i sám sebe tím, jak jsem byl trpělivý. Byl jsem psychicky v pohodě, nenechal jsem se zlomit. Přiznávám, poslední měsíc, než mě povolali, v období po Vánocích, už jsem občas cítil frustraci, že se pořád nic neděje. Že šance nepřichází. Člověk si uvědomuje, že se sezona blíží ke konci a čas plyne rychle. Počítáte, kolik zbývá zápasů a jestli vůbec případně stihnete něco odehrát. Ke konci to nebylo na psychiku jednoduché, ovšem i tohle je NHL. Nedostanete tu nic zadarmo, musíte si své místo zasloužit a dokázat, že jste silný. Nejen na ledě, ale i mimo něj. Na všechno tu koukají. Člověk asi nikdy neodhadne, do jaké míry vás jen zkoušejí a co je opravdu jen o tom, že se jim zrovna do týmu nehodíte, že není ideální čas. Tohle si uvědomuju a celou sezonu jsem se proto snažil zůstat pozitivní, věřit, že to vyjde. Teď s odstupem vidím, že se vyplatilo tady zůstat, nevzdat to a nejít zpátky do Evropy. Skutečnost, že hraju NHL, je pro mě totiž to nejvíc, co můžu dokázat. Neuvěřitelný pocit.“

Jaká byla první myšlenka, když jste poprvé stoupnul na led v utkání NHL?

„Bylo to bláznivé…. Poslední dobou už nebývám před zápasy nervózní, netřesou se mi z nich kolena, ale stejně jsem byl zvědavý, jaké to bude. Byl jsem úplně v opojení, natěšený, až obleču ten dres a vyjedu na led. V prvním zápase jsem měl jen dvě střídání, to jsem si hru ani pořádně neužil, ale i přesto bylo neuvěřitelné, když jsem před zápasem stál na střídačce a hrála hymna. Sám pro sebe jsem si říkal, že jsem to prostě dokázal. A i kdyby ten zápas měl být nakonec jediný, tak jsem v něm prostě nastoupil. Opravdu krásný pocit, těžko se to popisuje. Až ve druhém utkání, kdy už jsem hrál víc, jsem si to opravdu parádně vychutnal. Byl jsem strašně moc rád, že to všechno dopadlo. Atmosféra zdejších zápasů je úžasná. Pokaždé přijde na stadion skoro dvacet tisíc lidí, všichni v dresech Calgary. To ve vás ještě umocní pocit takového toho štěstí. Tyhle začátky byly opravdu krásné, na sto procent to pro mě jsou nezapomenutelné okamžiky kariéry.“

Rychle však člověku musí dojít, že nic nekončí, ale naopak začíná ta nejtvrdší práce, že? Protože opouštět tohle prostředí se určitě nikomu jen tak nechce.

„Souhlasím. Sám jsem pak přemýšlel, že během prvních zápasů jste v takovém příjemném šoku a jedete na vlně nadšení, ale pak tohle postupně vyšumí a dostanete se do – v uvozovkách – běžné rutiny. Jdete do zápasu a prostě hrajete, nevnímáte pokolikáté to je nebo tak něco. Pak už jsem si i víc uvědomoval, o co tady vlastně běží, a na každý zápas se snažím být maximálně připravený. Ono to tady ale stejně člověka samo o sobě strhne k tomu, že jede všechno na sto procent. Neříkám, že jsem se o to v Evropě nesnažil, samozřejmě jo, ale tady prostě neuhnete, ani když vidíte, že vám puk letí do obličeje. Tohle je NHL a na vás doléhá, že se snažíte být tak dobrý, jak jen to jde. Jak jste zmínil, opravdu nechci tuhle ligu opouštět, i když nevím, co bude. Strašně moc bych si přál, aby mi nabídli novou smlouvu a mohl jsem tu pokračovat.“

Ať už se v létě stane cokoliv, NHL jste si zkrátka zahrál, což vám už nikdo nevezme. Vracíte se teď ještě k myšlenkám po minulém ročníku, kdy jste měl možnost volby mezi lukrativními nabídkami z KHL a nejistotou v zámoří? Gratulujete si, že jste šel do risku a ten se vyplatil?

„Řekl bych, že každý je svým způsobem egoista a tak trochu tvrdohlavý, já nejsem výjimka. Jo, jsem na sebe v nitru trošku pyšný. Když jsme se ale v létě bavili o nabídkách a s agentem jsme řešili, co bude, jakmile jsem slyšel NHL, o ničem jiném jsem nepřemýšlel. Žádné věci okolo, co kdyby a jestli tohle nebo támhleto… V tu chvíli jsem bral úplně automaticky, že do tohohle jdu. Peníze jsou samozřejmě důležité, na druhou stranu, člověk dělá hokej i proto, že ho miluje. Pro to, aby si plnil sny. To je podle mě kolikrát důležitější, než se jen hnát za výší smlouvy. Mě se splnilo to, proč jsem sem šel, teď se snažím ukázat, že nejde jen o náhodu a podařený začátek, ale že bych tu mohl zůstat.“

Na čem jste coby hráč, který doteď nikdy neokusil zámořský hokej, musel nejvíc pracovat?

„Hned mě napadne hra s hokejkou. Ta mi teď přijde v Evropě strašně podceňovaná. Mám na mysli tečování a další detaily. Mám pocit, že tady hráči sklepnou snad každý puk, všechno vypíchnou… V obranném i útočném pásmu je pro mě tohle jeden z největších rozdílů. Jak je tu hřiště menší, všechno se hraje do branky, hra se motá kolem ní. Člověk musí hrát pozičně a právě hokejkou se umět orientovat a sahat do dráhy puku, blokovat střely. Další změna je to, že tady opravdu nemáte na nic moc času. Musíte se rychle rozhodovat, dostanete puk a hned ho musíte někam odehrát, pokud možno dobře. V Evropě je přece jen tohle pomalejší, na všechno je víc času. Zase si ale nemyslím, že by pro mě zrovna tohle byl nějaký zásadní rozdíl. Vždycky jsem měl rád tvrdší hokej a bruslařsky si myslím, že jsem na tom taky v pohodě.“

Počítám správně, že vám s uvedením do světa NHL pomáhali nejvíc čeští spoluhráči? Před svou výměnou Jiří Hudler, teď Michael Frolík a Ladislav Šmíd?

„Musím říct, že zrovna Jirka se mi snažil pomáhat hodně. Když mě podruhé zavolali k prvnímu týmu, týden jsem u něj bydlel, což bylo fajn. Měl jsem si s kým pokecat, trošku jsme probrali hokej i to, jak se tu všechno vyvíjí. Vidím kolem sebe, že NHL je zase ještě o trochu jiná, že to není jen o hokeji, ale i o tom, jak se člověk chová i mimo stadion. Musí reprezentovat klub a být profík ve všech směrech. To je oproti Evropě změna, tady skutečně musíte vypadat a chovat se, dobře mluvit a být za sebe zodpovědný. V tomhle směru mi kluci ukazovali, co jak chodí, třeba i ohledně hierarchie v týmu. Že se třeba jako nováček nemůžu sebrat a jít si první pro jídlo v letadle. Jsou to drobnosti, ale je dobré to vědět. Zároveň myslím, že se mnou vyloženě nebyl v ničem problém. V pohodě jsem i ohledně řeči, neřešil jsem potíže toho typu, že bych přijel a neuměl ani kváknout. I tohle mi pomohlo. Stejně je ale příjemnější mít v týmu Čechy. S klukama je sranda a vím, že když bych cokoliv potřeboval, pomohli by mi.“

V zámoří máte i rodinu. Jak s malým synem zvládáte život na pomezí prvního týmu a farmy?

„Momentálně jsme v Calgary na bytě, zařídilo se to hned během prvního týdne, co jsem dorazil. Nešlo být na hotelu, protože malému potřebujeme vařit. Rychle jsme si tu vytvořili zázemí, což je super. Rodina je se mnou celou sezonu a já si to nemůžu vynachválit. Touhle cestou bych tedy i rád poděkoval manželce, která byla letos strašně moc silná, pro ní to bylo kolikrát horší než pro mě, protože si musela na všechno zvykat a zároveň se starat o Kubíka, do toho samé cestování. Když za mnou přiletěli, ani jsme se týden pořádně neviděli a oznámil jsem jim, že letíme zpátky do Stocktonu, takže musela všechno zabalit a vytvořit nám nové zázemí tam. Tyhle věci nejsou pro manželky hokejistů vůbec jednoduché a málokdo si uvědomuje, co prožívají. Jsem Andrejce vděčný za to, jaká je a že to se mnou zvládá i v těchto okamžicích. Pro mě jde o strašně moc důležité věci, pak se totiž můžu soustředit jen na hokej. Nemusím řešit nic okolo, protože vím, že ona všechno zvládne a postará se o celou rodinu.“

Calgary ani Stockton letos nemíří do play off. Jak to s vámi bude vzhledem k mistrovství světa?

„Mluvil jsem s trenéry, s Jirkou Kalousem i Jardou Špačkem, když tu byli na inspekci. Ptali se nás všech, jestli máme zájem a přijeli bychom, když budeme zdraví. Ode mě samozřejmě slyšeli, že pokud se mnou bude všechno v pořádku, rád na nároďák vždycky dorazím. Zažil jsem tam spoustu srandy a vždycky jsem to tam měl moc rád.“

V první nominaci na Světový pohár zatím nejste. Jistě je ale i tenhle turnaj vaším cílem.

„Samozřejmě. Neznám nikoho, kdo by o něj nestál. Bude to jedna z největších akcí mezinárodního hokeje, zvlášť když se koná v Torontu, což bude opravdu velké. Se mnou se uvidí, co bude. Je těžké teď přemýšlet, jestli se do týmu dostanu nebo ne. Trenéři se určitě budou hodně rozhodovat i právě podle mistrovství světa a ani klubová sezona zatím ještě není u konce, může se ještě stát hodně věcí. Rád bych se do mužstva pro Světový pohár dostal, udělám maximum pro to, abych ukázal, že tam patřím, ale uvidíme, jak všechno dopadne. Je to na trenérech.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter