SEDMA: Ze dna až na vrchol. Jedinečný finálový obrat Maple Leafs

Jak druhá světová válka zatahovala do svého krvavého soukolí stále větší množství území a lidí, bylo v roce 1942 víceméně jasné, že si také NHL vychutná poslední Stanley Cup za účasti všech hráčských es. Řada hokejistů se podle očekávání krátce nato odebrala sloužit vlasti ať do kanadské nebo americké armády.

Toronto mělo tou dobou k dispozici mimořádně silnou hráčskou generaci, reprezentovanou Turkem Brodou, Sylem Appsem, Gordie Drillonem nebo Sweeneym Schrinerem, po Stanley Cupu už ale dlouho hladovělo. Poslední úspěch pocházel z roku 1932, od té doby se Javorovým listům podařilo jen šestkrát prohrát ve finále.

Vedle několika hvězd byl neodmyslitelnou součástí týmu také trenér Hap Day, sám bývalý hráč Leafs, a samozřejmě patriarcha mužstva, generální manažer Conn Smythe. Ovšem pozor! Toho času už také major 30. Lehké protivzdušné baterie v aktivní službě. Smythe se nevyhnul bojům první ani druhé světové války. Jako téměř padesátiletý kmet nakonec sotva unikl smrti, když byl v Normandii vážně zraněn, a po návratu domů se stal velkým kritikem branné povinnosti.

Toronto bylo ve finále 1942 jasným favoritem. Druhé místo po základní části napravilo hned na úvod play off, kde přehrálo premianta základní části, New York Rangers 4:2 na zápasy. Druhým účastníkem finále se stal po kvalifikaci v předkole Detroit. V sedmičlenné NHL (poslední rok před stabilizací původní šestky hráli NHL ještě Brooklyn Americans) až pátý tým NHL, o patnáct bodů za Maple Leafs.

Mužstvo se nacházelo v období těsně před érou Gordieho Howea. Legendární útočník přišel do města v roce 1946, Ted Lindsay o dva roky dříve. Tým táhli Don Grosso, Syd Abel a brankář Johnny Mowers. Rudá křídla si nicméně věřila. Potom, co přešla v semifinále přes obhájce Stanley Cupu z Bostonu, tvrdil jejich šéf Jack Adams sebevědomě: „Nemusíme být nejlepším klubem na světě, ale tluče v nás bojovné srdce.“

Nebezpečnosti protivníka si byl vědom také Conn Smythe, který vývoj play off na dálku bedlivě sledoval. „Nepodceňujte detroitský klub,“ varoval své „vojáky“ z armádní základny v Petawawě v Ontariu. „Umí bruslit a vlétnou na nás. Můžeme se snadno dostat do potíží.“

A měl pravdu.

Nahoď a jeď

Až dosud probíhalo běžné zakládání útoků v ledním hokeji přihrávkami, případně zavezením kotouče vybraným jednotlivcem. V cestě samozřejmě stáli sešikovaní bránící hráči. Jack Adams, trenér a generální manažer Detroitu v jedné osobě, všechno zpřeházel. Jeho útočníci puk do třetiny jednoduše nahodili a pak se o něj vypravili poprat. Zmatení obránci pod tlakem protivníků, kteří se tak nečekaně zbavovali kotoučů, snadno chybovali. Po jejich opětovném získání útočící stranou docházelo v bezprostřední blízkosti branky k nebezpečným situacím. Nový herní styl, později známý jako „dump and chase“, byl mimořádně efektivní.

Po výsledcích 3:2, 4:2 a 5:2, když první dvě vítězství dosáhl dokonce na ledě soupeře, se Detroit nacházel v komfortní situaci. K dispozici měl tři mečboly. Nic se nezdálo snazší než načatého protivníka dorazit a užít si vytouženou trofej.

Kůži neprodáme lacino

Trenér Day musel experimentovat. Na lavičku posadil dvě hlavní opory mužstva. Prakticky mimo hru se dostal jeho nejlepší střelec Gordie Drillon a veterán obranných řad Wilfred „Bucko“ McDonald (hráč, který později trénoval mladého Bobbyho Orra). Nahradili je pramálo známí mladíci: útočníci Don Metz, Hank Goldup a obránce Ernie Dickens. O motivační vložku se postaral dopis čtrnáctileté fanynky, která vyjádřila přesvědčení, že stále existuje možnost sérii zvrátit.

Čtvrtý zápas se přes všechnu trenérovu snahu odvíjel zprvu podle obvyklého scénáře. Red Wings vedli brzo 2:0 a diváci v Olympia Stadium se pomalu chystali na vítězné oslavy. Když se hostům konečně podařilo překonat brankáře Johna Mowerse, dokázali Wings snadno kontrovat. Po šesti minutách třetí části hry tak byl stav stále 3:2 pro Detroit.

Obrat režíroval kapitán Syl Apps. V čase 6:15 nejprve vyrovnal, načež ve 13. minutě, spolu s nováčkem sestavy Donem Metzem, připravil vítěznou branku pro Nicka Metze. Natěšená hala si musela na šampaňské pro vítěze nechat zajít chuť.

Pátý zápas v Maple Leafs Gardens ze 14. dubna udělal z neznámého Dona Metze jednou pro vždy nezapomenutelné jméno. Hokejista, kterému bylo ještě donedávna obživou farmaření doma v Saskatchewanu, kde do svých třiadvaceti let pomáhal rodině s pěstováním pšenice, významně přispěl hattrickem a jednou asistencí k přesvědčivému vítězství Toronta 9:3.

Za stavu 3:2 cítil Detroit poslední příležitost učinit komplikacím přítrž na vlastním ledě. Pokud by ji nevyužil, víc možností už dostat nemohl. Rozhodující zápas by se hrál v Torontu. Střelci domácích tak vlétli na soupeře s jasným cílem co nejdříve pokořit Brodu.

Populární gólman Maple Leafs měl ale zase jednou svůj den; ostatně, jak sám říkával, nejradši chytal právě vypjaté zápasy play off. Přestože kanonýři Wings stříleli z každé pozice, byl po první třetině stav 0:0 a všechny indicie začínaly naznačovat, že toho dne může rozhodnout jediná branka.

Po čtrnácti sekundách druhé části se o ní po samostatné akci postaral starý známý Don Metz. Dva pojišťující zásahy Sweeneyho Schrinera ze třetí třetiny nejenže stanovily konečné skóre 3:0, ale především zahalily Olympia Stadium do oblaku rozčarování a zklamání. Nikdo nepopsal náladu diváků Detroitu lépe než torontský novinář Ed Fitkin: „Poloha leklé ryby byla symbolickou reakcí fanoušků na kolaps jejich Rudých křídel.“

Sedmý zápas pod dohledem majora

Poslední sedmý duel byl tady. Red Wings stále žili, Javorovým listům zbývalo udělat poslední krok. Také oni byli pod velkým tlakem. S ohledem na vývoj série se neočekávalo nikdo nic jiného, než že obrat dotáhnou.

Detroit se zdál být 18. dubna 1942 docela v klidu, na sedmý zápas v jámě lvové byl připraven. Přivítal jej největší zástup diváků, jaký se do té chvíle shromáždil u příležitosti sledování ledního hokeje. Přecpaná aréna vměstnala do svých útrob 16 240 lidí, přičemž některé zdroje hovoří o bezmála 17 tisících.

K překvapení mnohých nechyběl ve své lóži Conn Smythe! Major kanadské armády si na své posádce vyjednal volno, které může ospravedlnit jen v zemi javorového listu tak silně zakořeněná vášeň pro hokej.

Zápas probíhal od počátku v obrovském tempu. Odpovědnost za případné chyby byla svazující. Hra tak připomíná nahazovanou, kdy se každý rychle zbavuje puku, aby se pak o něj utkala každá ruka a noha, která je zrovna v dosahu. První třetinu měl převahu domácí tým, brankově se mu ji ale vyjádřit nepodařilo. Gólman hostů zazářil zejména při šancích Appse, Schrinera a Langelleho.

Úvodní gól přichází v prostřední třetině a Maple Leafs Gardens při něm oněmí. Ve druhé minutě hry zužitkuje Syde Howe rychlé přečíslení a po spolupráci s Abelem a Orlandem otevře skóre. Detroit se však příliš přimkne k myšlence těsné vedení neztratit, což je taktika, která se mu vymstí. Nadto se hosté až moc soustředí pouze na hráče s pukem, jejich herní schéma má navzdory srdnatému nasazení trhliny.

Přestože rozhodčí Chadwick vylučuje raději méně než více, neboť hra stejně připomíná totální hokej, do něhož je lépe moc nezasahovat, diváci se nad jeho výroky ve třetím dějství pořádně rozbouří. Led tak zavalí všechno, co je vhodné ke snadnému vrhnutí. Noviny, pomeranče, ořechy, dokonce i žárovka a velký otvírák na láhve...

Hlavní arbitr si halasné obecenstvo udobří o několik minut později, kdy pošle na trestnou lavici hráče hostů Jimmyho Orlanda. Zadák Detroitu tvrdě narazí Appse a jako by si ve chvíli hvizdu píšťalky uvědomoval osudovost okamžiku, sepne směrem k rozhodčímu dramaticky ruce. Trenér Day posílá namísto útoku Syla Appse na přesilovku Schrinerovu formaci s bratry Metzovými a nečekaný tah přináší ovoce. Je srovnáno – 1:1!

V čase 46:46 už to vypadá tak, že další gól bude rozhodující a předpoklady se naplňují. Day míchá se sestavou. Druhý gól střílí z dorážky Langelle. Hosté zoufale bojují o vyrovnávací gól, místo něj však přichází s posledním hřebíčkem do rakve Schriner. Necelé čtyři minuty před koncem po osvědčené spolupráci s Carrem a Taylorem rozhoduje a stanovuje konečný výsledek 3:1.

Krátce po čtvrt na jedenáct večer se ozve zvonek oznamující konec utkání. Syl Apps ho později označí za nejsilnější moment své hokejové kariéry. Hráči Leafs se vrhají o překot na led. Hap Day se raduje s Schrinerem. Důvod k radosti má samozřejmě také uniformovaný Conn Smythe, jehož zve na led kapitán Apps.

Detroit byl zlomený, ale jak píšou torontské noviny, jeho hráči mohli odejít z ledu se ctí. Museli spolknout hořkou pilulku, protože za stavu 3:0 už prakticky nikdo nepočítal s obratem.

Ten zůstává dodnes finálovým unikátem.

V roce 1975 zvrátili Islanders stav 0:3 s Pittsburghem, to bylo ve druhém kole. V roce 2010 otočila Philadelphia z 0:3 na 4:3 s Bostonem, také ve druhém kole. V roce 2014 uspělo stejně Los Angeles se San Jose v prvním kole. Příběh torontského zvratu z roku 1942 je jediným finálovým v historii NHL.

V seriálu SEDMA vyšlo:

SEDMA: Titěrný rozdíl mezi ledovou sprchou a šampaňským. Chicago zlomil gól z půlky

SEDMA: Gólmanská kouzla Rona Hextalla smetl ofenzivní uragán. Oilers potřetí šampióny

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter