Veteráni modré čáry: Nicklas Lidström - dvacetkrát v play off, bez jediného zranění

Současná NHL je vedle jiného také srážkou generací v obranném pásmu. Beci prý zrají pomaleji, jejich výkonnost často kulminuje až po třicítce. Platí to i v nynější NHL? Na jedné straně třicátníci Karlsson, Josi, Giordano, Letang, na druhé generace vlčáků Makar, Fox, Dahlin, Hughes či Heiskanen.

Pokud udělá chybu útočník, pořád jí má kdo zachránit. Obránce už má za sebou jen brankáře. Taky proto jsou zkušenosti a předvídavost v defenzivní práci cennější a nachází zde trochu větší uplatnění. Pohlédněme do minulosti a přibližme si výkony matadorů modré čáry, kteří hráli NHL na vysoké úrovni i se čtyřmi křížky na zádech.

Dokonalý a všestranný

Dokonce ani Steve Yzerman je nezastřešil všechny. V novodobé éře vyhráli Red Wings čtyři Stanley Cupy – 1997, 98, 2002 a 2008. Nicklas Lidström byl u všech. Jeho kariéra je přehlídkou úžasných výkonů. Představoval preciznost a spolehlivost vesmírného rozsahu.

Čtyři Stanley Cupy. Sedm Norris Trophy pro nejlepšího beka – víc jich má jen Bobby Orr (8). Za dvacet let v NHL, všechny v jedné organizaci, dvacet postupů do play off! Zbořil mýtus o vůdcovství Kanaďanů, když coby první v Evropě narozený a trénovaný hokejista dovedl svůj tým jako kapitán až na vrchol. Žádný Evropan neodehrál v NHL za jeden klub tolik zápasů jako on. Jako první vyslanec starého kontinentu taky obdržel Conn Smythe Trophy pro nejlepšího borce play off.

„Nebyl v ničem konkrétním nejlepší; byl nejlepší v tom, jak zvládal všechno,“ napsal o něm kdysi Sports Illustrated.

Jeho kvality veterána výmluvě podtrhuje fakt, že byl v posledních čtrnácti sezónách v NHL dvanáctkrát nominován na Norris Trophy. Šlachovitý borec bez ohromující muskulatury byl nevšedním ztělesněním odolnosti. Za dvacet let v NHL vynechal tenhle chlap jen 44 zápasů!

Hubený, ale odolný

Detroit ho draftoval až v devatenácti letech ve třetím kole. Evropský skauting tehdy ještě nebyl na takové úrovni a osmnáctiletí Evropané směli být v dané době draftováni jen do třetího kola. Víc věcí zapříčinilo, že byl draftován až o rok později. Z hlediska zámořských stereotypů nesplňoval především silové předpoklady, skautům připadal hubený. Takový zůstal po celý život a nebránilo mu to stát se jedním z nejlepších obránců všech dob.

Když už odpočíval, tak často vynuceně. „Hrál skoro pokaždé plný počet zápasů. Někdy jsme ho proto na konci základní části nechali před play off záměrně odpočinout,“ přiznal trenér Scotty Bowman. „Odehrál skutečně dvacet let bez vážného zranění. Přitom to byl velký chlap a skoro bez svalů. Nicméně ani velcí, fyzicky hrající chlapi ho nerozhodili. Neznal strach. Nikdy před nikým necouvnul. Nikdy nás v tomhle nezklamal.“

Do Detroitu přišel až dva roky po draftu a zpočátku určitě hodně vytěžil z trenéra obránců Davea Lewise, jenž dohlížel na jeho vývoj. Ihned potvrdil obrovskou tvořivost, když v první sezóně nasbíral 60 bodů (11+49). V defenzivě ale ještě měl co zlepšovat.

„Popsali mi ho jako mladého kluka, hladkého bruslaře se skvělými hokejovými smysly. Potřeboval jen narůst a zesílet, proto jsme ho nechali nějakou dobu ve Švédsku,“ popisoval zpětně Lidströma tehdejší generální manažer Jim Devellano.

Na začátku ho učili Paul Coffey nebo Mark Howe a taky jeho první spolubydlící na pokoji Brad McCrimmon. Další stupínek na žebříku k hokejové dokonalosti znamenal příchod Scottyho Bowmana, úspěšného trenéra z Montrealu a Pittsburghu, byť u Lemieuxovy party nezanechal nejlepší dojem a k přímému vedení mužstva se dostal spíš náhodou. Bowman vylepšil hru mnoha tahounů, včetně Stevea Yzermana, a dovedl klub na hokejový Olymp.

Když Red Wings vyměnili Paula Coffeyho, dělali to také s vírou, že Lidström dorostl v elitního beka. Ve finále 1997 uhlídal s Vladimirem Konstantinovem Legii zkázy Flyers kolem Erica Lindrose, o rok později s Larrym Murphym zpacifikoval nejlepší hráče St. Louis, Dallasu i Washingtonu. Murphy byl dalším zkušeným obráncem, který Švédovi hodně pomohl.

Při vzpomínce na první finále Murphy o Lidströmovi řekl: „Nevybavím si jediný jeho špatný zápas. Legie zkázy? Vůbec se nepotkala s pukem!“

Šatnou Detroitu pak po jeho boku prošla řada pozoruhodných jmen, i vedle Chrise Cheliose, Ulfa Samuelssona nebo Stevea Duchene už ale zůstával defenzivní oporou číslo jedna. Pravidelně hrával přes třicet minut za večer, v sezóně 2005-06 vytlačil svůj průměr na neskutečných 28:07.

„Lidström byl základní kámen. Ať byl v jejich prvním útoku kdokoli, on na něj hrál. Jeho vlastní parťák mu někdy nestačil, ale on ho dokázal pozvednout. Mentálně byl vždycky správně nastavený. Byl skvělý nahrávač, měl skvělou střelu, dokonale předvídal, taky proto sbíral tolik bodů. Stačilo mu dát čas a prostor a měli jste hotovo,“ vzpomíná ve své biografii Scotty Bowman.

Pokorný a pracovitý

Jak u obránců někdy funguje věk, dokazuje právě Lidströmův příběh. První Norris Trophy pro nejlepšího beka dostal v roce 2001, v jednatřiceti letech. Postupně přidal dalších šest, tu poslední v jednačtyřiceti! Útočníky soupeře držel na uzdě i po výluce 2005, kdy se uvolnila pravidla a rozhodčí začali veškeré zákroky holí důrazněji trestat.

Stárnoucí Švéd se snadno přizpůsobil, neb si ani v minulosti nemusel pomáhat přehnaně tvrdou nebo fyzickou hrou. Jeho přednostmi byly skvělé bruslení, poziční hra a geniální hokejové instinkty. „Byl neuvěřitelně pozičně dobrý. Nikdy se nenechal vymíchat. Přes něj jste nemohli projít. V tomhle jsem nezažil lepšího obránce. Nikdy se nevystavil do zranitelné pozice,“ vzpomínal jeden z nejlepších útočníků své doby Mike Modano.

S odchodem Stevea Yzermana do důchodu v roce 2006 nebylo pochyb, kdo v Detroitu převezme kapitánské céčko. V kabině Wings nebylo výraznější osobnosti. „Nebyl okázalý ani velkohubý, nepředváděl se v médiích. Na cestách bydlel s Fjodorovem. Nejlepším kamarádem v týmu mu byl tehdy Holmström. Tahouni toho obvykle hodně namluví, ale on byl spíš tichý. Byl typem lídra, za kterým nemělo smysl chodit se ptát, jestli zítra neodložit trénink nebo neletět pozdějším letem. Vždycky by odpověděl: ‚Cokoli je potřeba, to udělejte.‘,“ odkrývá Bowman.

Mimochodem, taková je zřejmě většina Švédů, Salmingem počínaje, Lidströmem konče. Odolní, tvrdě pracující, ale přitom pokorní a přizpůsobiví seveřané. „Starají se o sebe. Nestěžují si. Tvrdě makají. Jsou soutěživější, než jim jsou někteří lidé ochotní přiznat,“ říká o Švédech Bowman.

Nesmrtelný

Mužstvo pod Lidströmem znovu pravidelně bouralo soupeře v play off. V roce 2007 finále konference, v roce 2008 a 2009 dvakrát absolutní finále s Pittsburghem, poprvé vítězné, podruhé nikoli. V dalších třech sezónách dvakrát druhé a nakonec první kolo play off.

Tak jako pomohli mazáci kdysi jemu, vychovával později on své nástupce, ať už to byli Niklas Kronwall, Kyle Quincey, Jonathan Ericsson nebo Jakub Kindl. Bowman kdysi instruoval Jiřího Šlégra: „Když získáš puk, ihned ho předáš Nickovi. Když na něj někdo sáhne, zmlátíš ho.“ Lidströma respektovali i ti nejnáročnější trenéři, Mikea Babcocka nevyjímaje.

I po čtyřicítce byl Detroitu obrovskou oporou. V předposlední sezóně (40-41 let) byl s časem 23:28 nejvytěžovanějším hráčem Wings, k tomu pořád stihl posbírat neskutečných 62 bodů (16+46). Ani o rok později žádná velká změna. Ve 42 letech znovu nejvyšší icetime v mužstvu, a to v základní části (23:46) i v play off (23:43).

Čistě jako kuriozitu dodejme, že Lidström je jediným obráncem v historii NHL, který dal po čtyřicítce hattrick. Stalo se 15. prosince 2010 v utkání Detroitu se St. Louis (5:2), kdy zapsal 4 body (3+1). Šlo o jediný Švédův hattrick v kariéře.

„Hrál opravdu hodně, ale nikdy nebýval unavený, protože nelétal po ledě zbytečně. Když měl čas si odfrknout, udělal to,“ popisuje efektivní hru švédské hvězdy Bowman.

Smlouvu koncem kariéry prodlužoval o rok. Právě tak jako slavný trenér, o němž kdysi v Detroitu platilo, že skončí, teprve až sám bude chtít. „Může hrát po 45, 46, 47...“ řekl o něm v roce 2012 spoluhráč Kirk Maltby. Lidström se rozhodl skončit dva roky po čtyřicítce. Odešel jako hokejový džentlmen, který se jedinkrát za kariéru popral. Málokdo v sobě takovým způsobem spojoval hokejové dovednosti, pozitivní přístup a týmovost.

V nejkratším možném termínu byl v roce 2015 uveden do Hokejové síně slávy, spolu s bombarďáky Sergejem Fjodorovem, Chrisem Prongerem a Philem Housleym.

Předešlé díly:

Veteráni modré čáry: Rob Blake - kluk ze statku
Veteráni modré čáry: Ray Bourque, pohádka se šťastným koncem

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter